Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Řízení se zastavuje v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 12 152 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 300 Kč od 4. 5. 2024 do zaplacení, z částky 7 910 Kč od 12. 5. 2024 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 29 152 Kč s příslušenstvím (smlouva o úvěru z 23. 4. 2024: 10 000 Kč jistina, 100 Kč řádný úrok, 1 200 Kč poplatek za poskytnutí úvěru, 800 Kč poplatek za upomínky, 700 Kč poplatek za administraci prodlení, 1 000 Kč za upomínky v písemné formě, 2 940 Kč smluvní pokuta; smlouva o úvěru z 1. 5. 2024: 7 000 Kč jistina, 70 Kč řádný úrok, 840 Kč poplatek za poskytnutí úvěru, 800 Kč poplatek za upomínky, 700 Kč poplatek za administraci prodlení, 1 000 Kč za upomínky v písemné formě, 2 002 Kč smluvní pokuta) z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smluv o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 4. 2024, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr 1“) a ze dne 1. 5. 2024, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr 2“), které byly uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] . Na žalobkyni byla pohledávka postoupena.
2. Podáním ze dne 10. 9. 2024 vzala žalobkyně žalobu zpět kromě části dluhů ve výši 12 152 Kč (se všemi úroky z prodlení), a to v reakci na poučení soudu o povinnosti tvrdit skutečnosti o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (a označit ke svým tvrzením důkazy).
3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).
4. Soud dospěl ke skutkovému závěru: Smlouvami o spotřebitelském úvěru 1 a 2 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvy o spotřebitelském úvěru, jejímž účelem bylo poskytnutí částek 10 000 Kč (se splatností do 3. 5. 2024) a 7 000 Kč (se splatností ke 11. 5. 2024). Součástí smluv byla ujednání o úrocích, poplatcích a smluvních pokutách, které nebyly pro rozhodnutí soudu (s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby) podstatné. Z oznámení o provedení příkazu k úhradě z 25. 7. 2024 soud zjistil, že z účtu právního předchůdce žalobkyně byla 23. 4. 2024 odepsána na účet uvedené ve smlouvě částka 10 000 Kč a dne 1. 5. 2024 na stejný účet částka 7 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 7. 2024 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávku ze smlouvy [právnická osoba], IČO [číslo], ta postoupila dále pohledávku smlouvou z 22. 7. 2024 na žalobkyni. Žalobkyně před podáním žaloby upomínala žalovaného o dobrovolné zaplacení dluhu (listiny o předcházejícím upomínání žalovaného nebyly po částečném zpětvzetí žaloby žalobkyní podstatné).
5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2014 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Nejprve soud posuzoval platnost smluv o úvěru 1 a 2, které byly mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřeny podle § 2395 občanského zákoníku. V daném případě právní předchůdce žalobkyně a původní věřitel ([právnická osoba], [IČO]) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) neposuzoval (respektive jeho právní nástupce – žalobkyně – to není schopna prokázat), jsou shora citované smlouvy absolutně neplatné podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., § 2 odst. 3, § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.
7. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok (a ani je žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby nežádala). Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaný netvrdil a neprokazoval své majetkové poměry, a proto soud stanovil splatnost dluhu v zákonné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
8. Protože žalovaný ničeho podle uvedených úvěrových smluv neuhradil (alespoň to v řízení nevyšlo najevo), ale byly mu poskytnuty shora uvedené částky podle neplatných smluv, je povinen tato poskytnutá plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhů vyhověl.
9. Podle § 96 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. bylo rozhodnuto o částečném zastavení řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 věta první zákona o. s. ř. Ani jeden z účastníků neměl ve věci převážný úspěch (s přihlédnutím ke kapitalizaci úroku z prodlení jako plnění na dobu neurčitou obdobně jako v souvislosti s výpočtem základu pro výpočet soudního poplatku), a proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jeho náhradu.11. Soud soudní poplatek za žalobu nedoměřoval (položka 2 bod 2., položka 1 bod 1. písm. b/ Sazebníku soudních poplatků), protože žalobkyně vzala žalobu zpět před zahájením jednání ve věci samé v rozsahu, že výše zaplaceného soudního poplatku odpovídala požadavku, na kterém žalobkyně setrvala. Důvod pro vrácení poměrné části soudního poplatku za žalobu nebyl (§ 10 odst. 3 z. č. 549/1991 Sb.)