Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 750 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 26 003,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 36 753,06 Kč od 15. 1. 2026 do zaplacení, částky 10 401 Kč.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované, k rukám zástupkyně žalované, náhradu nákladů řízení v částce 4 568,19 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu v částce 520 Kč na účet číslo 3703-226341/0710, variabilní symbol [VS] ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 47 154,06 Kč s příslušenstvím podle dohody o narovnání z 10. 4. 2025, kterou byla narovnána sporná práva ze smlouvy o úvěru z 25. 7. 2024 č. [hodnota]. Protože žalovaná neplnila své povinnosti z dohody o narovnání (nesplácela podle této dohody), stala se celková dlužná částka splatná 26. 5. 2025 splatná. Požadovaná částka sestávala z dluhu ve výši 36 753,06 Kč a smluvní pokuty 10 401 Kč (podle dohody o narovnání). Žalobkyně poskytla žalované částku 17 500 Kč, obdržela zpět částky 500 Kč, 6 249 Kč a 1 Kč.
2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Uváděla, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy nesplnila povinnost zkoumat řádně úvěruschopnost žalované. Žalovaná měla v době uzavření smlouvy sjednané další úvěrové smlouvy, které vylučovaly, že žalovaná bude schopna částku podle předmětné úvěrové smlouvy vrátit. Příjmy žalované v době uzavření úvěrové smlouvy (16 258 Kč) s přihlédnutím k životním nákladům žalované musely vést k závěru, že nebude schopna povinnosti podle smlouvy plnit. Dohoda o narovnání nahrazovala pouze výši měsíční splátky (nikoli veškerá práva a povinnosti z úvěrové smlouvy), a tedy žalovaná uplatňovala neplatnost dohody o narovnání (navazující na neplatnou úvěrovou smlouvu). Žalovaná konečně uplatňovala, že žalobkyni by nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na její aktuální poměry žalované.
3. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota] z 25. 7. 2024 (odpovídající předsmluvním informacím) s tabulkou umoření (uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku) soud zjistil, že žalobkyně jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaná uzavřely úvěrovou smlouvu, podle které žalobkyně poskytne žalované částku 17 500 Kč, která bude vrácena do 15. 7. 2025 včetně úroku ve výši 31 500 Kč (celkem 49 000 Kč) ve formě splátek úroku ve výši 2 625 Kč měsíčně (a nakonec úhradou jistiny), včetně možnosti automatického prodloužení smlouvy. Účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z vyčíslené dlužné částky. V příloze č. 1 bylo obsaženo posouzení úvěruschopnosti žalované: a) základní údaje o žalované, b) výsledky lustrací žalované (neplatné doklady ok, insolvenční rejstřík a CEE ok, SOLUS s údajem o výborné platební morálce žalované, aniž by bylo zřejmé, jaká reálně je, měsíční závazky žalované činí 0 Kč měsíčně a interní databáze ok, c) příjem spotřebitele nahlášený spotřebitelem 20 066 Kč a ověřený na účtu 27 383 Kč, d) náklady na bydlení nahlášené 2 000 Kč, stanovené věřitelem na 4 000 Kč, e) náklady na potraviny a domácnost nahlášené 0 Kč, stanovené věřitelem na 3 000 Kč, f) finanční závazky nahlášené spotřebitelem 0 Kč, zjištěné na účtu 67 Kč, g) náklady na sázení 0 Kč). Z e-mailu z 25. 7. 2024 vyplývalo, že žalobkyně oznámila žalované uzavření úvěrové smlouvy (včetně platebních údajů pro úhradu splátek).
4. Z detailu pohybu soud zjistil, že žalobkyně poskytla na účet žalované částku 17 500 Kč, totéž vyplynulo z detailu platby žalované. Z detailu platby z 5. 9. 2024 vyplynulo, že žalovaná uhradila 3 625 Kč na účet nepatřící žalobkyně (resp. neuvedené ve smlouvě jako účet žalobkyně), z detailu z 5. 5. 2025 vyplynulo uhrazení 500 Kč na účet žalobkyně, z detailu z 10. 9. 2024 vyplynulo uhrazení částky 6 249 Kč na účet žalobkyně. Z nalezených příjmů (interní databáze žalobkyně) soud zjistil připsání plateb 500 Kč, 6 249 Kč a 1 Kč ve dnech 5. 5. 2025, 10. 9. 2024 24. 7. 2024.
5. Z datového výstupu z Credit Info CEE soud zjistil, že insolvenční rejstřík, SOLUS a CEE byly bez negativních záznamů týkajících se žalované (aniž by bylo specifikováno, jaké jsou obsdahy uvedených záznamů). Ze scanu rodného listu žalované a občanského průkazu žalované soud zjistil, že žalovaná před uzavřením smlouvy zpřístupnila své identifikační listiny.
6. Z dohody o narovnání datované 9. 4. 2025 a 10. 4. 2025 (uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku) soud zjistil, že účastníci se dohodli na řešení (sporné) otázky výše pravidelné měsíční splátky úvěru č. [hodnota]. Ohledně sporného práva se dohodli na narovnání tak, že žalovaná uhradí dluh ve výši 36 753,06 Kč ve splátkách po 2 400 Kč (15 splátek) a 753,06 Kč (16.) s tím, že nezaplacením splátky se stává splatným celý zůstatek dluhu; dále byla ujednána smluvní pokuty 0,1 % denně za prodlení.
7. Z bankovní historie týkající se žalované (účet č. [účet] za dobu od 25. 4. 2024 do 24. 7. 2024) soud zjistil, že žalovaná převzala úvěr od [právnická osoba]. (2 000 Kč), měla příjem od [právnická osoba] 7 068 Kč měsíčně a 12 983 Kč od ČSSZ. Bankovní historie obsahovala řadu (dalších) neoznačených příjmů a výdajů, jejichž účel byl nejasný.
8. Z upomínek č. 1 a 2 (odeslaných na kontaktní e-mail žalované 5. 11. 2024 a 20. 10. 2024) soud zjistil, že žalobkyně upomínala žalovanou o úhradu dluhu (a účtovala náklady na upomínku 500 Kč/upomínka).
9. Z předžalobní výzvy k zaplacení z 7. 1. 2026 a podacího lístku z 7. 1. 2026 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu před podáním žaloby.
10. Z platebního dokladu SIPO 4/2026 vyplývalo, že žalovaná hradí 850 Kč za elektřinu poplatky ČT a ČR, 320 Kč za plyn, 5 300 Kč za nájem; z detailu platby soud zjistil, že 11. 7. 2024 byla žalované připsána platba z Úřadu práce Karlovy Vary ve výši 7 068 Kč jak o příspěvek na bydlení 6/24, dne 13. 4. 2026 ve výši 2 498 Kč z téhož důvodu za 3/26, dne 23. 7. 2024 částka 12 983 kč od ČSSZ jako důchod, dne 13. 4. 2026 částka 13 860 Kč jako důchod. Z dohody o narovnání z 9. 10. 2025 a 1. 10. 2025 soud zjistil, že [právnická osoba]. a žalovaná se dohodly o narovnání vztahu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] z 21. 10. 2024 a smlouvy č. [hodnota] z 16. 4. 2024 tak, že společnost uhradí žalované částku 16 753 Kč. Z dohody o narovnání z 25. 8. 2025 a z 19. 8. 2025 soud zjistil, že [právnická osoba] a žalovaná se dohodly na narovnání vztahu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] z 17. 1. 2024 a smlouvy z 14. 5. 2023 č. [hodnota] a smlouvy z 22. 8. 2022 č. [hodnota] tak, že společnost uhradí žalované částku 29 568 Kč. Z dohody o narovnání z 19. 9. 2025 a 20. 9. 2025 soud zjistil, že [právnická osoba]. a žalovaná se dohodly na narovnání vztahu z úvěrové smlouvy z 17. 10. 2024 č. [hodnota], smlouvy z 17. 1. 2024 č. [hodnota], smlouvy z 16. 10. 2023 č. [hodnota] tak, že společnost uhradí žalované částku 16 198 Kč.
11. Soud převzal uvedená skutková zjištění za svůj skutkový závěr ve věci.
12. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1902 občanského zákoníku dohodou o změně obsahu závazku se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. Může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen.
13. Podle 1903 odst. 1 občanského zákoníku dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto seznamu. Podle § 1906 občanského zákoníku ujednání o novaci nebo o narovnání vyžaduje písemnou formu, byl-li i původní závazek zřízen v písemné formě, nebo činí-li se o právu již promlčeném.
14. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. § 87 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
16. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
17. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 17 500 Kč. Žalovaná se zavázal tuto úvěr splácet minimálně měsíčním přírůstkem sjednaného úvěru (a v poslední splátce též úhradou jistiny). Žalobkyně a žalovaná se dohodli na změně výše splátek (původního úvěru).
18. Podle § 1903 až § 1906 občanského zákoníku může narovnání odstranit mezi stranami sporná nebo pochybná práva a jeho platnost není bez dalšího vyloučena ani tehdy, když se později ukáže, že některá ze stran původní pohledávku vůbec neměla (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 305/2022). Pokud by původní úvěrová smlouva byla neplatná podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. pro porušení povinnosti dle § 86 odst. 1, odst. 2 téhož zákona, pak je třeba zkoumat, jak obsahově posoudit uvedenou „dohodu o narovnání“. Protože dohoda „o narovnání“ ve skutečnosti mění úvěrový vztah (nově stanoví splatnost, rozkládá dluh do splátek), nejde o narovnání ve smyslu § 1903 odst. 1 občanského zákoníku, ale o změnu smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 1902 věta druhá občanského zákoníku (kumulativní novaci). V takovém případě se (znovu) uplatní ochranná pravidla o posouzení úvěruschopnosti (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2576/2023).
19. Přestože v dohodě o narovnání to není vyjádřeno výslovně, platí, že došlo k zesplatnění úvěru a jeho restrukturalizaci, aniž by bylo možné vykázat jakoukoli spornost „výše splátky“. Výše splátky nemohla být pojmově sporná, pokud byla jednoznačně stanovena v úvěrové smlouvě. Kumolativní novace předpokládá existenci původního platného závazku (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
20 Cdo 2589/2018).20. Pro posouzení účinků dohody „o narovnání“ je tedy podstatné, zda žalobkyně splnila své povinnosti dle § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. před uzavřením úvěrové smlouvy (popř. též před sjednáním novace týkající se výše splátek). Žalobkyně před sjednáním úvěru zkoumala úvěruschopnost žalované ve smyslu s § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb, avšak své povinnosti řádně nesplnila (ač by jinak jí popisovaný postup mohl svědčit pro opak). Předně nejsou údaje o příjmech a výdajích žalobkyně v souladu s předloženými listinami. Žalobkyně měla před sjednáním úvěru příjem z důchodu 12 983 Kč a z příspěvku na bydlení 7 068 Kč, údajně zjištěný náklad na bydlení pak vůbec neodpovídal výpisu z účtu (a dokladu SIPO). Disponibilní byla pouze částka starobního důvodu ve výši (byť příspěvek na bydlení snižoval skutečný náklad na bydlení, popř. ho kompenzoval); skutečná výše nákladů na bydlení však žalobkyní nebyly zjištěna ani ověřena (ač s ohledem na úhradu SIPO doložení těchto skutečností nemohlo být nijak náročné).
21. Žalobkyně předložila výsledky lustrací žalované v registrech, které měly být zcela bezproblémové ve smyslu nulových závazků, nulových splátek, neexistence úvěrové delikvence. Z dohod o narovnání, které žalovaná předložila, ale i z výpisu z účtu předloženého žalobkyní je však zřejmé, že již v době uzavření úvěrové smlouvy byla žalovaná zadlužená a povinná dluhy (z úvěrových smluv) věřitelům splácet. Z jakého důvodu se uvedené informace v podkladech pro vyhodnocení úvěruschopnosti neobjevily žalobkyně nevysvětluje; pokud však jí využívané lustrace neposkytují přehled o skutečné výši závazků, nejsou takové lustrace dostatečné a závěr o pravděpodobnosti vrácení dlužné částky (podle úvěrové smlouvy) nemůže být správný. Protože žalobkyně vycházela z nesprávných údajů o příjmech žalované a její dluhové zátěži, (včetně vyhodnocení rizik předlužení žalované), je třeba považovat úvěrovou smlouvu včetně jejího dodatku (nazvaného dohoda o narovnání) ve smyslu § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., § 2 odst. 3, § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku za neplatnou (viz též odstavec 22. odůvodnění); ostatně nedostatek zkoumání úvěruschopnosti žalované je dán i ve vztahu k dohodě z 9. 4. 2025 a 10. 4. 2025 (žalobkyně ji nezkoumala vůbec).
22. V daném případě tedy žalobkyně neposuzovala úvěruschopnost žalované (před uzavřením úvěrové smlouvy i před její změnou ve výši splátek) s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů; nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Úvěruschopnost žalované žalobkyně takto neposuzovala.
23. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů poskytnutých za porušení donucujících ustanovení zákona spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost jistiny úvěru v tomto rozhodnutí. Soud vycházel z porovnání poskytnuté částky 17 500 Kč a částek prokazatelně žalovanou vrácených 500 Kč, 6 249 Kč a 1 Kč (další tvrzená částka byla žalovanou poukázána, ať již omylem, nebo úmyslně, do jiné banky a nelze k ní jako k úhradě na dluhu vůči žalobkyni přihlížet), tedy nevrácení částky 10 750 Kč. Žalovaná sice má příjmy relativně nízké pro jednorázové vrácení dluhu, avšak z předložených dohod o narovnání vyplývá, že žalobkyně měla mimořádné příjmy. Soud tedy stanovil hmotněprávní lhůtu odpovídající délkou lhůtě procesní dle § 160 odst. 1 o. s. ř.
24. S ohledem na neplatnost smlouvy dle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. se soud nezabýval zkoumáním nepřiměřených smluvní ujednání (§ 1813 občanského zákoníku).
25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 568,19 Kč, přičemž tato částka představuje 54,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 77,2 % a úspěchu žalobce v rozsahu 22,8 %). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 47 154,06 Kč sestávající z částky 3 020 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 940 Kč ve výši 1 457,40 Kč.
26. Soud rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek za žalobu v částce 520 Kč dle § 4 písm. j) z. č. 549/1991 Sb. (položky 2 bod 2., položky 1 bod 1. písm. b/ Sazebníku).