Výrok
I. Žaloba se zamítá v celém rozsahu.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na doplatku soudního poplatku částku ve výši 510 Kč, a to na účet č. [účet], variabilní symbol [VS], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 50 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 14. 2. 2025. Žalobkyně poskytla žalovanému v souladu se smlouvou úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný nedodržel dohodnutý splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou splatnou ke dni 15. 10. 2025. Žalobkyně zaslala žalovanému upomínky, kde vyzývala žalovaného k úhradě dlužné splátky, avšak marně. Žalobkyně tak přistoupila v souladu se smluvními podmínkami k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě zbývající jistiny a nákladů právního zastoupení. Žalobkyně před podáním žaloby opětovně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu dopisem ze dne 21. 1. 2026, avšak bezúspěšně. Žalovaný uhradil sedm splátek po 7 500 Kč, tj. celkem 52 500 Kč.
2. Soud vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a k označení a předložení důkazů k prokázání doplněných tvrzení. Podáním ze dne 1. 4. 2026 žalobkyně na výzvu soudu podrobně uvedla všechny podklady, ze kterých při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela, tyto soudu předložila a sdělila, které skutečnosti zkoumala, jak postupovala.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal procesně pasivní.
4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
5. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:
6. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 161492 ze dne 14. 2. 2025 soud zjistil, že byla sjednána za účelem poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovanému v částce 50 000 Kč. Smluvní strany se dále dohodly, že žalovaný je povinen celkovou dlužnou částku hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 7 500 Kč splatných vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Úvěr měl být zaplacen do 15. 2. 2026, žalovaný se dostal do prodlení se splátkou splatnou ke dni 15. 10. 2025 Tuto nezaplatil ani po upomínkách a žalobce dluh žalovaného zesplatnil ke dni 21. 1. 2026. Úrok byl sjednán ve výši 90 000 Kč, RPSN činila 436 %, žalovaný měl vrátit celkem 140 000 Kč. Pro případ prodlení žalovaného se splácením dluhu po jeho zesplatnění byla ve smlouvě o úvěru sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatek za písemnou upomínku ve výši 500 Kč.
7. Úvěr na základě úvěrové smlouvy byl žalovanému poskytnut bezhotovostně, a to v částce 50 000 Kč převodem na jeho bankovní účet uvedený ve smlouvě o úvěru.
8. Z přílohy č. 1 ke smlouvě o úvěru nazvané „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“ vyplývá, že žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádné vyživované dítě. K finanční situaci žalovaného je uvedeno, že má příjmy 40 000 Kč měsíčně (žalovaný uvedl 50 000 Kč, na bankovním účtu nalezeno 40 000 Kč) a výdaje 12 000 Kč na bydlení (žalovaný uvedl 15 000 Kč), 5 800 Kč náklady na potraviny a běžné zboží (žalovaný uvedl 6 000 Kč), 8 000 Kč finanční závazky (žalovaný uvedl 5 500 Kč, na bankovním účtu nalezeno 7 000 Kč). Dále je uvedeno, že žalovaný má finanční zůstatek 13 600 Kč měsíčně. Podkladem pro analýzu měly být výpisy z účtu žalovaného.
9. Z upomínek soud zjistil, že žalobkyně upomínala žalovaného o splnění splátky splatné 15. 10. 2025 (včetně uplatňování poplatků za upomínky 500 Kč a 500 Kč).
10. Z dopisu žalobkyně ze dne 21. 1. 2026), obsahujícího zesplatnění úvěru a předžalobní upomínku soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru s informací o celkové výši dluhu v částce 82 131,61 Kč s výzvou k zaplacení do 4. 2. 2026 a upozornila žalovaného na následné podání žaloby pro případ nezaplacení.
11. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.
12. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:
13. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
15. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
17. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
19. Podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
20. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
21. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, uhradil toliko 7 splátek po 7 500 Kč (tedy celkem zaplatil 52 500 Kč).
22. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
23. Soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.
24. Ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu zákona o spotřebitelském úvěru korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, a ve kterém dovodil, že „věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“…. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že „požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že „zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastává i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
25. Konkrétně ve zmiňovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).
26. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně se zcela nedostatečně zabývala příjmy i výdaji žalovaného. Příjmy žalovaného nebyly žádným způsobem doloženy (např. výplatními páskami), z výpisu z účtu se podává toliko pravidelný měsíční příjem z invalidního důchodu ve výši 40 000 Kč. Co se týče výdajů, tak žalovaným tvrzené výdaje opět nikterak neověřovala, nezjišťovala ani formu bydlení žalovaného, ani počet osob v domácnosti (přitom ve svém výpočtu nezohlednila ani výdaje na bydlení uváděné žalovaným ve výši 15 000 Kč, ale počítala zcela nelogicky s výdaji ve výši 10 000 Kč, resp. 12 000 Kč). Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně se nezaměřila na skutečné příjmy a výdaje žalovaného, spokojila se jen s jeho tvrzeným pravidelným měsíčním příjmem a tvrzenými výdaji a výpisem z účtu (z něhož však nejsou patrny výdaje na bydlení, energie). Žalobkyně přitom nezohlednila ani již v té době existující zadlužení žalovaného, nikterak se tímto blíže nezabývala. To, že žalobkyně vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, hodnoty nalezené z jiných zdrojů a počítala i s konkrétními hodnotami stanovenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele (žalovaného) a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele (žalovaného) a posoudit jeho schopnost splácet. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalovaného, je proto nepřezkoumatelný.
27. Z tohoto důvodu pokládá soud posuzovanou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je tak absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.
28. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka 50 000 Kč, na úvěr uhradil 52 500 Kč), nepřiznal soud žalobkyni jako vypořádání plnění podle neplatné smlouvy ničeho. Všechna ostatní plnění žalobkyně požaduje podle neplatné smlouvy, a proto nelze přiznat žalobkyni výlučně smluvní instituty, tj. smluvní úrok, smluvní pokutu, pročež je žaloba v této části nedůvodná (viz výrok I). Nedůvodný je pak i nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení (viz výrok I).
29. Při vypořádání bezdůvodného obohacení (vzájemně poskytnutých plnění) soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to k rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“
30. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka (spotřebitele) s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
31. Ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plynou následující právní závěry. Dlužník je povinen vrátit jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru podle svých možností. Pokud se věřitel a dlužník nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy (což se účastníci v předmětném řízení nedohodli), splatnost určí soud svým rozsudkem, ale jen do budoucna. Jde však o lhůtu hmotněprávní, před jejímž uplynutím se tak dlužník v prodlení neocitl, pročež nelze před jejím uplynutím žalobci přiznat úroky z prodlení.
32. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona jen právo na vrácení poskytnuté nesplacené jistiny úvěru, tj. částky 50 000 Kč. Žalovaným však již bylo zaplaceno 52 500 Kč. Proto v této části soud rovněž žalobě nevyhověl (výrok I).
33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, když ve věci úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.
34. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 510 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.