19 C 44/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 73 623,04 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 5. 6. 2024, [číslo].

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Vzhledem k tomu, že žaloba místo konkrétních údajů obsahovala číselné kódy, např. v první větě„ …uzavřené mezi Žalobcem a Žalovaným dne [číslo]“ a vzhledem k obsahu předložených listinných důkazů a možnosti posouzení smlouvy o spotřebitelském úvěru jako neplatné, vyzval soud usnesením ze dne 29. 7. 2025, č. j. 19 C 44/2025-9 žalobkyni k doplnění tvrzení. Při převodu věci z aplikace CEPR, v níž se vede návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, byla žalobkyně poučena o předběžném právním názoru soudu o možné neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru.

4. Soud ve věci nařídil jednání na den 22. 9. 2025, avšak k jednání se ani žalobkyně ani žalovaný nedostavili.

5. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě listin předložených žalobkyní za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 5. 6. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalovanému úvěrový rámec ve výši 39 800 Kč a celkem poskytla žalovanému částku 35 139 Kč, jak vyplývá z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli (automatizovaný výpis z interního systému).B) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.C) Žalobkyně nijak neověřila výdaje žalovaného.

6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se dobrodiní poučení o doplnění tvrzení a důkazů ohledně plnění žalovaným a posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

7. Soud tak měl k dispozici tvrzení žalobkyně o posuzování úvěruschopnosti uvedené v žalobě – žalobkyně měla prověřit žalovaného nahlédnutím do databází NRKI a BRKI, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, avšak nepředložila soudu žádný důkaz o prověřování výdajů žalovaného. Žalobkyně měla posuzovat úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, postupem upraveným v § 86 téhož zákona a požadavků vyplývajících z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba] neprokazuje, jakým způsobem žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného ve vztahu k denní splátce 118,08 Kč (cca 3 542 Kč měsíčně), navíc údaje v něm uváděné vzbuzují důvodné pochybnosti o skutečném zvážení zjištěných údajů. V doplnění k žalobě ze dne 3. 9. 2025 uvedla žalobkyně jako ověřený čistý měsíční příjem ve výši 28 352 Kč a přiložila výplatnice za březen a duben 2024, z nichž vyplývá příjem ve výši 24 285,50 Kč (25 015 + 23 556 /2), avšak ve výpisu je uváděn ověřený čistý příjem 31 856 Kč; náklady na půjčky, bydlení, další nezbytné a zbytné výdaje činily 25 000 Kč, aniž by bylo zřejmé, jak byly tyto výdaje ověřeny.

8. Jelikož úvěruschopnost žalobkyně neposuzovala řádně, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.

9. Dále soud posuzoval obsah smlouvy o úvěru podle ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku na ochranu spotřebitele, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

10. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 1 596,81 %, sjednaný smluvní úrok 0,933 % denně představuje cca 340,5 % ročně. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, t.j. žalovaná vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

11. S ohledem na shora uvedené proto soud pokládá revolvingovou smlouvu za absolutně neplatnou a podle této neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně nárok. Ze žaloby a potvrzení o platbách je zřejmé, že žalobkyně vyplatila žalovanému celkem částku 35 139 Kč. Sama žalobkyně v žalobě uvádí, že žalovaný uhradil na jistinu částku 507,65 Kč, přičemž částky zaplacené žalovanou byly podle č. l. V odst. 1 smlouvy o revolvingovém úvěru a č. l. 5 všeobecných obchodních podmínek započítávány v rámci jednotlivé denní splátky nejprve na úhradu úroku, následně poplatků a poté na úhradu jistiny. Jestliže byla smlouva posouzena jako neplatná, neměla žalobkyně právo na příslušenství jistiny v podobě úroku či poplatků, veškeré platby provedené žalovaným měly být zohledněny na jistinu. Proto je právně významné, kdy a jakou částku žalovaný uhradil, avšak žalobkyně přes výzvu soudu tyto právně významné skutečnosti nesdělila. Nelze proto uzavřít, jakou část jistiny již žalovaný uhradil a jaká část jistiny ještě k úhradě zbývá, a proto nezbylo soudu, než žalobu zamítnout pro nesplnění povinnosti žalobkyně tvrdit všechny právně významné skutečnosti a označit k nim důkazy.

12. Žalovaný byl sice ve věci zcela úspěšný, ale žádné náklady řízení mu nevznikly, proto mu je soud nepřiznal.