Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 20 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do dalších 8 000 Kč s příslušenstvím, a co do částky 3 120 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně v řízení uplatnila nároky z tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kterou se žalovanou měla uzavřít dne [datum] přes webové stránky www.rerum.cz, a na jejímž základě žalované poskytla převodem na její účet v tentýž den částku 20 000 Kč. Ve smlouvě byl sjednán úrok 40 % měsíčně s tím, že každý měsíc nejpozději ke 4. dni je žalovaná povinna splácet úrok, jistinu pak mohla žalovaná kdykoliv splatit z části nebo i zcela. Pouze obecně tvrdila, že žalovaná poskytla k ověření výše příjmu výpisy z účtu či výplatní listy, a byla lustrována v databázích předtím, než byla smlouva uzavřena.[právnická osoba] neplacení po opakovaných upomínkách byla žalovaná 4. 11. 2023 vyrozuměna o zesplatnění k 7. 11. 2023 a vyzvána o úhradu jistiny, proto žalobkyně od 8. 11. 2023 nárokovala i zákonný úrok, jak z poskytnuté jistiny, tak z dalších žalovaných 8 000 Kč, které představují úrok za 1. měsíc od čerpání úvěru. Dále nárokovala ještě [částka], a to jako sjednanou smluvní pokutu 0,1 % denně z částky v prodlení, konkrétně ode dne následujícího po dni zesplatnění do odeslání předžalobní výzvy, tj. za období od 8. 11. 2023 do 12. 4. 2024.3. Žalovaná zůstala v průběhu řízení nečinná, nereagovala nijak k samotné věci a k nařízenému jednání se nedostavila. Soud tak provedl pouze to, co zmiňovala žalobkyně alespoň v žalobě, když jako jediný důkaz konkrétně navrhovala žalobkyně případný dotaz na banku, vůbec nic jiného.4. Ze smlouvy č. [hodnota] o spotřebitelském úvěru, soud zjistil, že by tuto smlouvu měla sjednávat žalovaná, u níž byly vyplněny jak rodné číslo, tak trvalé bydliště, a dále pak i č. účtu [č. účtu]. Z předložených dokladů bylo dále zjištěno, že žalobkyni byl zaslán v kopii ofocený občanský průkaz žalované z obou stran, a dále průkaz VZP. Zejména v kombinaci toho, že žalobkyně měla k dispozici 2 doklady žalované, vycházel soud z toho, že formulář smlouvy, resp. údaje do něho a tedy i č. bankovního účtu byly skutečně sděleny žalovanou, a lze vycházet z toho, že bankovní účet je její. Na toto číslo účtu pak žalobkyně podle předloženého výpisu převedla pod č. smlouvy [Anonymizováno] a pod VS, kterým je rodné číslo žalované, částku 20 000 Kč. Lze tedy dovodit i to, že tuto sumu žalovaná od žalobkyně skutečně obdržela.5. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti pouze obecně žalobkyně uváděla, že lustrovala ve veřejně dostupných databázích a žalovaná poskytla výpisy z účtu, případně výplatní listy, aniž by tvrdila cokoliv konkrétního, jak k příjmům, tak i výdajům. Žádné přezkoumatelné informace a úvahu, kterou tak o schopnosti žalované splácet, tak neuvedla, a to ani k výzvě soudu, na kterou nereagovala. Nemělo být v řízení tedy co dále prokazováno, aby směřovalo k platně uzavřené úvěrové smlouvě, jak ostatně sama žalobkyně naznačovala již v žalobě.6. Nároky, které žalobkyně uplatnila, měly plynout z úvěrové smlouvy, kterou se žalobkyně zavazovala poskytnout prostředky, upravené v § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a která podléhá dále zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), když z ničeho neplyne, že by žalovaná měla být podnikatelem. Podle § 86 z. s. ú. je povinností poskytovatele úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované, a pokud žalobkyně neunese jak břemeno tvrzení, tak důkazní v tom směru, že byla řádně splněna tato povinnost, a že smlouva o úvěru byla uzavřena až poté, co bylo zjištěno, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, je smlouva podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná. Současně je stanoveno, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou úvěrovou jistinu, ovšem jen ji, a navíc v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel, a rovněž vycházet z toho, že je žalována pohledávka, která není dosud splatná.8. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo. Žalobkyně primárně vycházela i v žalobě z existence smlouvy, a podle v ní ujednaného obsahu a lhůty pro vrácení i uplatnila nároky. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.9. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.10. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.11. Ve zde souzeném případě žalovaná neplatila, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalované, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ji žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaná dostavila k jednání a objasnila zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopna jej uhradit najednou. Na to jí totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalované prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.12. Splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok ani na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.13. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném dlužníkovi, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce on případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ho soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se mu takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.14. Za stavu, kdy žalobkyně netvrdila žádné konkrétní příjmy ani výdaje žalované, které by snad prověřovala a měl z nich být učiněn závěr, zda žalovaná je schopna úvěr splácet či nikoliv, nebylo možné nic jiného, než vycházet z toho, že smlouva již jen z tohoto důvodu by byla stižena absolutní neplatností. Žalobkyně proto má nárok jen na vrácení toho, co skutečně poskytla, a to ve lhůtě, kterou stanovuje soud směrem do budoucna. Přiznána proto byla částka 20 000 Kč, smluvní nároky, jak na úroku, tak smluvní pokutě, byly zamítnuty, a stejně tak nároky z titulu prodlení, ke kterému ještě nedošlo.15. Ze stejného důvodu pak soud nepřiznal ani náklady řízení, neboť namísto žaloby na stanovení splatnosti za shora popsaných okolností, kdy byla uzavřena smlouva, aniž by byla patřičně zkoumána (a žalobkyně o tom měla doklady) úvěruschopnost žalované, byla žalována pohledávka, která dosud vůbec nebyla splatná. Žalobkyně, i když jí byla přiznána jistina, žalovala plnění, které dosud nebyla povinna žalovaná platit, a tato povinnost jí teprve vznikne. Nelze tak ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. dovodit, že by žalobkyně měla v řízení úspěch, resp. alespoň větší úspěch než žalovaná. Byl jí přisouzen jen jediný, a dosud nesplatný nárok, v podstatě nyní dosáhla určení splatnosti, které měla žalovat dříve a jako první, a podle něho pak splatnou pohledávku. Ohledně takové by pak byla procesně úspěšná, takto je úspěch stran nejméně srovnatelný, když žalované je teprve nyní stanoveno, kdy má vrátit, a to jen jistinu, nikoliv zaplatit smluvní nároky, a že tak má učinit až v budoucnu. Pokud toto dodrží, splní řádně jedinou povinnost, která mu na základě tvrzené úvěrové smlouvy vůbec vznikla, a žádného porušení povinností se vůbec nedopustí. Žalobkyně zde vymáhala nárok, který dosud ani neměla.