Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 900 Kč ode dne 23. 4. 2025 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do částky 4 577 Kč, úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 19 900 Kč ode dne 23. 4. 2025 do zaplacení, a co do úroku 15 % ročně z částky 24 477 Kč ode dne 8. 11. 2023 do 22.4.2025, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne [datum] formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala dlužné jistiny úvěru ve výši 19 900 Kč dle Smlouvy o úvěru č. [hodnota], o které bylo rozhodnuto pod původní sp. z. [SPZ] /[Anonymizováno]. Tvrdila, že tuto smlouvu se žalovaným dne [datum] uzavřela její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], od které pohledávku nabyla postoupením, a která úvěr žalovanému také poskytla. Kromě jistiny žalobkyně nárokovala smluvní úrok ve výši 4 577 Kč kapitalizovaný do 7. 11. 2023, kdy měl žalovaný úvěr dle smlouvy vrátit, a z obou částek následně také 15 % ročně na zákonném úroku z prodlení ode dne 8. 11. 2023 do zaplacení. Tyto nároky byly vyloučeny k samostatnému řízení usnesením č. j. [spisová značka].
2. Ohledně úvěruschopnosti totiž neuvedla žalobkyně žádná konkrétní tvrzení o příjmech a výdajích žalovaného, které posuzovala její předchůdkyně, a ze kterých učinila závěr, že žalovaný bude schopen úvěr splatit. Rovnou v žalobě uvedla, že pokud by neměl být nárok prokázaný z titulu smlouvy o úvěru, navrhuje, aby v části jistiny bylo žalobkyni přiznáno bezdůvodné obohacení, ostatní nároky ale zpět nevzala, ani po jejich vyloučení, ke kterým soud přistoupil v návaznosti na to, že žalobkyně tak nemůže za této situace ustát existenci platné úvěrové smlouvy, a tento náhled na věc sdělil.
3. V řízení sp. zn. [spisová značka] bylo rozhodnuto pro uznání žalovaného, který základ nároku žalobkyně, ani poskytnutí jistiny nijak nesporoval, uznal jej, a žalobkyni tak byla přiznána poskytnutá částka 19 900 Kč. Tuto soud uložil žalovanému uhradit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, která nastala dne 16. 4. 2025, a vykonatelnost pak 23. 4. 2025 vzhledem k velikonočním svátkům.
4. Jelikož základ nároku nebyl mezi stranami sporný, k posouzení byly jen otázky právní, vyzval soud strany k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.), s čímž žalobkyně souhlasila výslovně, žalovaný pak mlčky, když i přes poučení, že tímto způsobem souhlas dá, nereagoval.
5. Právně měla být uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.). Podle § 86 z. s. ú. je povinností poskytovatele úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, čehož si byla žalobkyně zjevně vědoma, neboť namísto tvrzení k tomu rovnou sdělovala, že nárokuje vrácení úvěrové jistiny případně z titulu bezdůvodného obohacení.
6. Tomu tak skutečně je, neboť pokud není řádně splněna tato povinnost, a smlouva o úvěru uzavřena až poté, co bylo zjištěno, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, je smlouva podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná. Současně je stanoveno, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou úvěrovou jistinu, ovšem jen ji, a navíc v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud.
8. Jestliže se tak dříve nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel, a rovněž vycházet z toho, že je žalována pohledávka, která není dosud splatná. Takto byla také jistina přiznána, a jelikož ohledně svých možností žalovaný nejen žalovaný nic neprokazoval, ale ani netvrdil, bylo mu rozsudkem č. j. [spisová značka] /-[Anonymizováno] uloženo, aby poskytnutou částku vrátil v základní zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.
9. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dále uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.
10. Nejvyšší soud v rozhodnutí také připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí.
11. Žalobkyni proto nelze přiznat částku 4 577 Kč na smluvní úrocích, neboť smlouvu je za nastalé situace nutné shledat absolutně neplatnou, a takový nárok na smluvní příslušenství tedy nelze přiznat. Na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak má nárok až ode dne, kdy žalovaný neplnil dle rozsudku, kterým mu bylo uloženo vrácení poskytnuté jistiny, čímž se dostal do prodlení dle § 1968 o. z. K datu rozhodnutí již žalovaný v prodlení je, ovšem jen s vrácením dřívějším rozsudkem přiznané jistiny a v návaznosti na jím stanovenou lhůtu. Tj. pouze s částkou 19 900 Kč a až ode dne 23. 4. 2025.
12. Tento úrok v zákonné výši proto soud přiznal až do zaplacení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kdy rozhodnému datu vzniku podle vzniku prodlení se jedná o 12 % ročně. Zbývající 3 % tak byla zamítnuta, stejně jako období a celý nárokovaný úrok z prodlení za dobu před jeho vznikem.
13. K datu rozhodnutí kapitalizováno, nárokovala žalobkyně kromě kapitalizovaného smluvního úroku 4 577 Kč ještě 6 538 Kč na úroku z prodlení, přiznáno jí však bylo toliko 772 Kč na tomto příslušenství, tj. její úspěch potažmo neúspěch žalovaného v tomto sporu je nepatrný. Nárok na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 o. s. ř. by měl žalovaný, tomu ale žádné náklady v řízení nevznikly, proto jejich náhrada nebyla nikomu přiznána.
14. Lhůta k plnění byla stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako základní zákonné pro peněžité plnění.