Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. V části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky [částka] z titulu pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi účastníky dne [datum]. Tvrdil, že žalované poskytl bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši [částka], sjednaný na dobu [Anonymizováno] měsíců, že žalovaná se zavázala hradit jistinu, poplatek za poskytnutí úvěru, sjednané úroky a další smluvní platby, a že pro prodlení žalované byl úvěr následně zesplatněn. Žalobce rozčlenil uplatněný nárok na neuhrazenou jistinu ve výši [částka], poplatky za bezpečnou splátku ve výši [částka], poplatky za SMS servis ve výši [částka], úroky ve výši [částka], účelně vynaložené náklady ve výši [částka] a smluvní pokuty ve výši [částka].
2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, případně vyhovění žalobě nejvýše v rozsahu dosud nevrácené jistiny. Namítala především, že žalobce před uzavřením smlouvy řádně neposoudil její úvěruschopnost ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, a že proto lze věc posuzovat nejvýše jako nárok na vrácení poskytnuté jistiny. Současně původně zpochybňovala i řádné uzavření smlouvy prostředky komunikace na dálku, poukazovala na nepřesvědčivost elektronického kontraktačního procesu, namítala nedostatečnou srozumitelnost smluvní dokumentace a tvrdila, že na úvěr již uhradila částku [částka]. Dále poukazovala na to, že v době uzavření smlouvy již splácela další dva úvěry u téhož věřitele a že bezprostředně před uzavřením nyní projednávané smlouvy byla upomínána pro prodlení s jejich splácením.
3. Žalobce ve vyjádření k odporu setrval na tom, že úvěruschopnost žalované byla posouzena řádně, a to na základě Metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta, Karty klienta a lustrací v registrech NRKI, SOLUS, CRIBIS a ISIR. Rozvedl výpočty tzv. MLS klienta a MLS domácnosti, hájil přiměřenost použitého statistického modelu a namítal, že právní úprava neukládá jediný povinný způsob ověřování příjmů a výdajů spotřebitele. Podrobně argumentoval judikaturou Soudního dvora Evropské unie, Nejvyššího soudu, obecnými pokyny EBA i odbornou literaturou ve prospěch závěru, že ověřování úvěruschopnosti může být založeno i na statisticky podloženém modelu a že není nutné ve všech případech vyžadovat formální doklady o příjmech a výdajích. Dále obhajoval platnost elektronicky uzavřené smlouvy, oprávněnost jednotlivých sjednaných poplatků a úroků a tvrdil, že žalovaná při uzavírání smlouvy neměla v úmyslu řádně plnit své povinnosti.
4. Soud provedl dokazování listinami obsaženými ve spise, zejména návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doplněním žaloby, formulářem standardních informací o spotřebitelském úvěru, úvěrovou smlouvou ze dne [datum], informačním memorandem o zpracování osobních údajů, úvěrovou zprávou, informacemi o klientovi, výpisem z účtu o čerpání úvěru, poštovními podacími archy, předžalobní výzvou, výzvou před zahájením vymáhání, výzvou ke splacení, kopií občanského průkazu žalované, sazebníkem poplatků, výpisem čerpání, splátek a úhrad úvěru, kartou klienta, metodikou posuzování úvěruschopnosti klienta, úvěrovými smlouvami žalované z let [Anonymizováno] a [Anonymizováno], návrhem smírného řešení, podáním k finančnímu arbitrovi, potvrzeními o provedených platbách ve výši [částka] a [částka], emailovou korespondencí z [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [Anonymizováno] a dále výpovědí žalované při jednáních dne [datum] a [datum]. Soud při hodnocení věci vycházel nejen z jednotlivých důkazů samostatně, ale i z jejich vzájemné souvislosti, přičemž za významné považoval i skutkové okolnosti tvrzené samotným žalobcem v žalobě a ve vyjádření k odporu. Žalobce se z obou jednání omluvil z důvodu procesní ekonomie, odkázal na svá dosavadní písemná podání a souhlasil s tím, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Soud proto rozhodoval na podkladě provedených listinných důkazů a výpovědi žalované, aniž by žalobce při jednání své argumenty dále rozvedl nebo konkretizoval.
5. Z provedených důkazů soud zjistil, že účastníci dne [datum] uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka [částka]. Žalovaná při jednání výslovně potvrdila, že předmětnou smlouvu skutečně uzavřela a částku [částka] obdržela na svůj účet. Soud proto již nepovažoval za nutné blíže řešit její původní obranu zpochybňující samotné uzavření smlouvy prostředky komunikace na dálku, neboť tato obrana byla následným procesním postojem žalované překonána.
6. Mezi účastníky dále nebylo sporu o tom, že žalovaná na předmětný úvěr uhradila celkem [částka]. Tato skutečnost plyne jednak z tvrzení samotného žalobce v žalobě, jednak z potvrzení o provedených platbách předložených žalovanou při jednání. Soud proto tuto částku vzal za nespornou.
7. Zásadní spornou otázkou zůstalo, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě zejména na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná; soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Důkazní břemeno ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti tíží žalobce jako poskytovatele spotřebitelského úvěru. Soud se proto podrobně zabýval i rozsáhlou argumentací žalobce obsaženou ve vyjádření k odporu, včetně odkazů na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, Nejvyššího soudu, obecné pokyny EBA a odbornou literaturu. Z této argumentace lze přisvědčit toliko obecnému východisku, že právní úprava nestanoví jediný univerzální způsob posuzování úvěruschopnosti a že konkrétní míra ověřování musí odpovídat okolnostem posuzovaného případu. Z toho však neplyne, že by v projednávané věci postačovalo jen mechanické převzetí údajů od žalované, jejich zpracování interním statistickým modelem a lustrace v registrech bez dalšího ověření konkrétní ekonomické situace žalované. Právě princip přiměřenosti, jehož se žalobce dovolává, podle názoru soudu naopak vyžadoval, aby v této konkrétní věci bylo posouzení individuálnější a důslednější.
9. Žalobce v řízení předložil svou interní metodiku a kartu klienta, z nichž plyne, že při posouzení vycházel z údajů deklarovaných klientem, z výsledků lustrací v registrech a ze statistického modelu minimálních životních standardů. Z těchto listin však neplyne, že by žalobce před uzavřením smlouvy konkrétně a spolehlivě ověřil skutečné příjmy žalované, její skutečné pravidelné výdaje, způsob zaměstnání či nezaměstnanosti, náklady na bydlení nebo jiné konkrétní zatížení jejího domácího rozpočtu. Sama karta klienta zachycuje především údaje převzaté z žádosti a interní výstupy žalobcova modelu; nejde sama o sobě o důkaz toho, že tyto údaje byly z relevantních zdrojů důkladně ověřeny. Ani metodika jako interní dokument žalobce není způsobilá prokázat, že právě vůči této žalované byly všechny v ní popsané kroky skutečně a řádně provedeny.
10. Žalovaná při jednání uvedla, že po ní žalobce před poskytnutím úvěru nepožadoval žádné potvrzení o příjmech, žádné potvrzení o výdajích ani výpis z bankovního účtu a spokojil se pouze s údaji uvedenými v žádosti. Toto tvrzení žalované nebylo v řízení vyvráceno žádným konkrétním důkazem. Žalobce nepředložil žádný doklad o ověření příjmů žalované, žádný podklad ke zjištění jejích skutečných nákladů na bydlení, žádný bankovní výpis ani jiné listiny dokládající ověření jejích pravidelných výdajů. Nepředložil ani důkaz o tom, že by se zabýval tím, zda částka [částka] uváděná jako příjem dalšího člena domácnosti představovala stabilní a dlouhodobě udržitelný příjem, nebo pouze přechodný zdroj prostředků.
11. Pro posouzení věci považuje soud za zvlášť významné, že v době uzavírání předmětné smlouvy žalovaná již měla u žalobce [Anonymizováno] další úvěry, a to ze dne [datum] a ze dne [datum]. Již z podkladů předložených žalobcem a z emailové korespondence založené ve spise vyplývá, že bezprostředně před uzavřením nyní posuzované smlouvy byla žalovaná upomínána ohledně neuhrazených splátek z dřívějších závazků. Zároveň sám žalobce ve svém vyjádření k odporu uváděl, že při výpočtu vycházel u žalované ze splátek v [právnická osoba] ve výši [částka] a ze splátek jiným společnostem z NRKI ve výši [částka], přičemž nová schválená splátka měla činit [částka] měsíčně. Za takové situace již nešlo o standardní případ spotřebitele bez významnější dluhové zátěže, nýbrž o případ klientky, která byla vůči témuž věřiteli opakovaně zadlužena a u níž již existovaly indicie problémů se splácením. Právě v takové situaci bylo třeba pečlivě a individualizovaně posoudit, zda žalované po zohlednění jejích skutečných příjmů a skutečných výdajů zbude dostatek prostředků ke splácení dalšího úvěru bez důvodných pochybností.
12. Žalobce se ve svém vyjádření dovolával toho, že judikatura nevyžaduje systematické dokladování všech příjmů a výdajů a že statistický model může být v řadě případů vhodným nástrojem. S tímto obecným východiskem lze souhlasit. Nelze však přehlédnout, že i žalobcem citovaná judikatura a výkladová stanoviska zdůrazňují potřebu přihlížet ke konkrétním okolnostem jednotlivého případu. V projednávané věci však právě tyto konkrétní okolnosti – existence dalších úvěrů u téhož věřitele, předchozí upomínání žalované, vysoké již existující splátkové zatížení a absence konkrétního ověření skutečných příjmů a výdajů – svědčí o tom, že žalobcem zvolený postup nebyl dostatečný. Argumentace žalobce o obecné přípustnosti statistických modelů proto nemůže sama o sobě vést k závěru, že povinnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru byla v tomto konkrétním případě splněna.
13. Soud přihlédl i k procesnímu postoji žalobce v průběhu řízení. Žalobce se z obou jednání omluvil s tím, že má za to, že vše dostatečně vylíčil v písemných podáních. Tím však vzal na sebe procesní riziko, že jeho písemná argumentace nebude vzhledem ke konkrétním zjištěním při jednání postačovat. Žalobci nic nebránilo, aby při jednání reagoval na výpověď žalované, upřesnil, jaké konkrétní ověřovací kroky před uzavřením smlouvy učinil, nebo doplnil další důkazy k jednotlivým tvrzením obsaženým ve své metodice a kartě klienta. To neučinil. Jestliže se za této situace spokojil pouze s obecnou písemnou obhajobou svého systému posuzování úvěruschopnosti, aniž by přesvědčivě doložil jeho konkrétní aplikaci vůči žalované, jde tato procesní pasivita k jeho tíži.
14. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně splnění povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a že spotřebitelský úvěr poskytl žalované, aniž by z výsledku řádného posouzení úvěruschopnosti vyplývalo, že zde nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Následkem je neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Za tohoto stavu žalobci nenáleží smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty ani účelně vynaložené náklady sjednané ve smlouvě; žalovaná je povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu.
15. Jelikož žalované byla poskytnuta jistina ve výši [částka] a na ni již uhradila [částka], zbývá k úhradě částka [částka]. V tomto rozsahu je žaloba důvodná a soud jí vyhověl výrokem I.
16. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky [částka] představující žalobcem požadované smluvní úroky, poplatky za bezpečnou splátku, poplatky za SMS servis, smluvní pokuty a účelně vynaložené náklady, soud žalobu zamítl, neboť po závěru o neplatnosti smlouvy k přiznání těchto smluvních plnění není právní důvod.
17. Žalovaná alternativně navrhovala, aby jí bylo v případě jejího neúspěchu umožněno plnit ve splátkách. Soud tomuto návrhu nevyhověl. Ačkoli § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vrácení jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele, žalovaná své aktuální majetkové, příjmové a výdajové poměry v rozsahu potřebném pro určení jiné doby plnění nijak dostatečně nedoložila. Její tvrzení o neschopnosti hradit vyšší částku než [částka] měsíčně zůstalo v rovině obecného tvrzení bez odpovídajících listinných podkladů. Za této procesní situace soud neshledal důvod pro stanovení delší lhůty k plnění, a proto uložil žalované povinnost zaplatit přiznanou částku v obecné třídenní lhůtě od právní moci rozsudku.
18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobce měl úspěch pouze zčásti, a to v rozsahu [částka] z celkem žalovaných [částka], zatímco žalovaná byla úspěšná ve zbývající části. S ohledem na poměr úspěchu obou stran a celkový výsledek sporu soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.