Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] a úroku z prodlení z částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p.a. od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Tvrdil, že pohledávku nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [Anonymizováno] [Anonymizováno]., dříve [Anonymizováno]., se sídlem [Anonymizováno], [Anonymizováno] [jméno FO], [Anonymizováno], [Anonymizováno], jako postupitelem a původním věřitelem, a žalobcem jako postupníkem a novým věřitelem.
2. Žalobce dále tvrdil, že právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Podle žalobních tvrzení byl úvěrový vztah sjednán distančně prostřednictvím webového rozhraní původního věřitele na internetové stránce [Anonymizováno], kde se žalovaný nejprve registroval zadáním svých osobních údajů, včetně telefonního čísla a e-mailové adresy, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu podle obchodních podmínek. Následně měl žalovaný prostřednictvím tohoto rozhraní požádat o konkrétní úvěr a po prověření své platební schopnosti mu měl být ve webovém rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy.
3. Žalobce v žalobě uváděl, že na základě této smlouvy žalovaný čerpal úvěr, jenž měl být podle smluvního ujednání splacen nejpozději dne [datum]. V žalobě dále tvrdil, že původní věřitel poskytoval peněžní prostředky z bankovního účtu na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu] a že platby byly identifikovány variabilním symbolem, jenž byl později upřesněn jako [Anonymizováno]. Žalobce rovněž tvrdil, že žalovaný byl k úhradě dluhu opakovaně upomínán, a to nejprve původním věřitelem a následně předžalobní upomínkou prostřednictvím právního zástupce žalobce, odeslanou dne [datum].
4. V žalobě a následných podáních žalobce popsal i svá tvrzení o smluvních ujednáních. Tvrdil zejména, že šlo o revolvingový spotřebitelský úvěr uzavíraný v rámci smluvní volnosti, že na základě smlouvy žalovaný opakovaně čerpal jednotlivé částky, které měly být vráceny podle podmínek smlouvy, a že podle smluvní dokumentace a platební historie byla na žalobce postoupena pohledávka sestávající z neuhrazené jistiny, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši [částka] dle standardních podmínek úvěrové smlouvy a z úroku za období čerpání úvěru ve výši [částka]. Žalobce původně požadoval vedle jistiny rovněž zákonný úrok z prodlení.
5. Pokud jde o úvěruschopnost žalovaného, žalobce tvrdil, že právní předchůdce žalobce ji ověřoval výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž klientům měla být ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku úvěru a těchto 10 % se mělo rovnat minimálně životnímu minimu. Dále tvrdil, že žalovaný byl lustrován ve veřejně dostupných databázích, v různých podáních označených zejména jako ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI, CRKI a EUCB, a že na základě těchto skutečností nevznikly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.
6. Žalovaný podal proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor. V něm uvedl, že žalobci i původnímu věřiteli prováděl částečné úhrady, že se dostal do finančních problémů a že jednorázová úhrada žalované částky i nákladů řízení pro něj není možná. Současně namítal, že věřitel jeho finanční možnosti dostatečně nezkoumal, zpochybňoval přiměřenost RPSN a uváděl své majetkové a sociální poměry, zejména měsíční příjem a výši nákladů na bydlení.Ve svém dalším vyjádření žalovaný opětovně zpochybňoval výši žalované pohledávky, namítal, že z jím uváděného rozdílu mezi čerpanou a uhrazenou částkou nelze dovodit žalobcem požadovanou jistinu a úrok, a výslovně nesouhlasil s tvrzením, že věřitel jeho úvěruschopnost řádně prověřil. Poukazoval přitom na své příjmové poměry, náklady na bydlení a následnou pracovní neschopnost.
7. Žalobce následně v podání doručeném soudu dne [datum] doplnil svá skutková tvrzení zejména tak, že podrobněji popsal jednotlivá čerpání úvěru a uvedl, že žalovaný v průběhu trvání úvěru čerpal celkem [částka], že původnímu věřiteli uhradil [částka] a že před podáním žaloby dále uhradil žalobci [částka]. Současně setrval na tvrzení, že úvěruschopnost byla posouzena dostatečně, přičemž i v tomto podání opět vycházel pouze z obecného popisu metodiky spočívající v porovnání doložitelných příjmů a deklarovaných výdajů a v zachování desetiprocentní rezervy, doplněné o lustraci v registrech.
8. V podání ze dne [datum] žalobce výslovně uvedl, že požaduje již pouze finanční prostředky, které žalovaný skutečně čerpal, a že částky představující poplatky z prodlení ve výši [částka] a úrok ve výši [částka] již nepožaduje. Současně sám vyčíslil rozdíl mezi skutečně poskytnutými prostředky a dosavadními úhradami žalovaného částkou [částka] a výslovně uvedl, že tuto částku požaduje jako zbývající finanční prostředky, které žalovaný nevrátil.
9. Při jednání dne [datum] byl přítomen žalovaný; zástupce žalobce se z jednání omluvil, o odročení však nepožádal a k jednání se nedostavil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal v nepřítomnosti žalobce z obsahu spisu a z provedených důkazů. Z protokolu o jednání se podává, že žalovanému bylo poskytnuto poučení podle § 119a o. s. ř. ve spojení s § 205a o. s. ř.; žalobci se vzhledem k jeho nepřítomnosti tohoto poučení při jednání dostat nemohlo.
10. Žalovaný při jednání výslovně uvedl, že souhlasí se zaplacením částky [částka], nesouhlasí však s přiznáním úroku z prodlení od [datum] do zaplacení. Dále činil nesporným, že smlouva o revolvingovém úvěru byla mezi účastníky uzavřena tak, jak žalobce tvrdí, avšak setrval na všech svých dříve uplatněných námitkách, zejména na námitce nedostatečného posouzení úvěruschopnosti.
11. Soud provedl dokazování obsahem návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, odporem žalovaného, doplněním žaloby ze dne [datum], podáním žalobce ze dne [datum] a přednesem žalovaného při jednání. Z těchto podání vyplynulo, že žalobce tvrdil, že žalovaný v souvislosti s předmětným úvěrovým vztahem čerpal celkem [částka], původnímu věřiteli uhradil celkem [částka] a žalobci dále před podáním žaloby uhradil [částka].
12. Podáním ze dne [datum] žalobce výslovně uvedl, že požaduje již pouze finanční prostředky, které žalovaný skutečně čerpal, a sám vyčíslil zbývající neuhrazenou částku na [částka].
13. Žalovaný při jednání dne [datum] výslovně uvedl, že se zaplacením částky [částka] souhlasí, a tuto částku tak nečinil spornou. Soud proto podle § 120 odst. 3 o. s. ř. vzal za své skutkové zjištění shodné tvrzení účastníků, že mezi nimi byla nesporná částka [částka] představující dosud nevrácenou jistinu.
14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.
15. Podle § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná; soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. Důkazní situace v projednávané věci neumožňuje uzavřít, že právní předchůdce žalobce povinnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru splnil. Žalobce v průběhu řízení opakovaně uváděl pouze obecné tvrzení o interním modelu posuzování, založeném na rozdílu mezi doložitelnými příjmy a deklarovanými výdaji, na zachování desetiprocentní rezervy a na lustraci v databázích. Taková tvrzení však bez další konkretizace sama o sobě nevypovídají o tom, jaké konkrétní údaje o žalovaném byly zjištěny, jak byly ověřeny a z jakých konkrétních skutkových zjištění poskytovatel dovodil, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.
18. Zejména nebylo tvrzeno ani prokázáno, jaké konkrétní příjmy žalovaného byly v době uzavření smlouvy zjištěny, jaké konkrétní pravidelné výdaje žalovaného byly zohledněny, jaké další závazky žalovaného byly vzaty v úvahu a jakým způsobem byly tyto údaje ověřeny. Samotný odkaz na „doložitelné příjmy a deklarované výdaje“ bez jejich skutkové konkretizace nemůže postačovat. Totéž platí pro odkaz na lustraci v registrech, neboť ta může být podpůrným zdrojem informací o dluhové historii, nikoli však bez dalšího úplným podkladem pro zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů konkrétního spotřebitele.
19. Soud považuje za podstatné, že právě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele tvoří podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru jádro posouzení úvěruschopnosti. Jestliže žalobce netvrdil a neprokázal, jaké konkrétní výdaje žalovaného byly před uzavřením smlouvy zjištěny a jak byly ověřeny, nelze uzavřít, že věřitel měl k dispozici dostatečný skutkový podklad pro odpovědný závěr o absenci důvodných pochybností o žalovaného schopnosti splácet. Tento nedostatek nelze překlenout ani tím, že žalobce obecně uvedl, že klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi příjmy a výdaji, která se musí rovnat alespoň životnímu minimu. Takto formulované tvrzení totiž pouze popisuje obecné metodické pravidlo, nikoli konkrétní výsledky jeho aplikace na poměry žalovaného. Z takového tvrzení není zřejmé, jaký rozdíl mezi příjmy a výdaji byl u žalovaného zjištěn, z jakých údajů poskytovatel při tomto výpočtu vycházel ani zda zohlednil všechny relevantní výdajové položky.
20. Žalovaný navíc po celou dobu řízení uváděl konkrétní okolnosti svědčící o napjaté finanční situaci, zejména že jeho čistý měsíční příjem činil přibližně [částka], náklady na bydlení [částka] a že se následně dostal do dlouhodobé pracovní neschopnosti. Právě za této situace bylo na žalobci, aby přesvědčivě tvrdil a prokázal, že již před uzavřením smlouvy měl právní předchůdce žalobce k dispozici dostatečné, spolehlivé a ověřené údaje o výdajové a příjmové situaci žalovaného. To žalobce neučinil.
21. Soud proto uzavírá, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně toho, že původní věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Z provedených důkazů nelze učinit závěr, že úvěr byl žalovanému poskytnut teprve poté, co z výsledku posouzení vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.
22. Za tohoto stavu soud podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přihlédl i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Důsledkem této neplatnosti je, že žalobci nelze přiznat nároky odvozené od neplatné smlouvy, zejména smluvní úroky, poplatky ani úrok z prodlení odvozený od původně tvrzené smluvní splatnosti. Žalovanému však nadále svědčí povinnost vrátit to, co mu bylo na jistině skutečně poskytnuto a co dosud nevrátil.
23. Jelikož účastníci učinili nesporným, že dosud nevrácená jistina činí [částka], soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Ve zbývající části žalobu zamítl.
24. Skutečnost, že se žalobce k jednání nedostavil, sama o sobě nebránila projednání a rozhodnutí věci. Měla však význam z hlediska procesní odpovědnosti za tvrzení a důkazní návrhy. Žalobci se při jednání nemohlo dostat poučení podle § 118a a § 119a o. s. ř.; soud proto vycházel z toho, co žalobce do řízení vnesl ve svých písemných podáních. Nebylo úkolem soudu nahrazovat nepřítomnému žalobci procesní aktivitu a doplňovat za něj konkrétní skutková tvrzení o výdajích žalovaného a způsobu jejich ověření.
25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Žalobce měl úspěch pouze v omezené části sporu co do nevrácené jistiny, zatímco v převážném rozsahu úspěšný nebyl. Žalovaný měl naopak převážný úspěch, avšak podle obsahu spisu mu žádné účelně vynaložené náklady, které by bylo možné přiznat, nevznikly.
26. Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.