Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 451 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 451 Kč od 8. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části co do nároku na zaplacení částky 2 493 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 3 932,08 Kč od 30. 11. 2019 do 7. 5. 2020, co do zákonného úroku z prodlení z částky 1 481,08 Kč od 8. 5. 2020 do zaplacení, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 613,68 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 530,74 Kč a co do úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 3 932,08 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou 25. 9. 2020 domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 4 944 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] dne [datum], na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli částku 6 489 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 364 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 20,98 % ročně), odměnu za administrativní činnosti ve výši 800 Kč, poplatek za účast na pojištění 129 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 200 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 43 týdenních splátkách po 151 Kč do 30. 1. 2018. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, když za celou dobu trvání smluvního vztahu do postoupení pohledávky žalobkyni uhradila pouze 1 549 Kč. Pohledávka byla žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 3 932,08 Kč, dlužnou část poplatku za hotovostní inkaso ve výši 913,69 a dlužný poplatek za životní pojištění ve výši 98,23 Kč, celkem 4 944 Kč. Dále požaduje kapitalizované úroky ve výši 1 530,74 Kč počítané z dlužné jistiny ve výši 3 932,08 Kč za dobu od 31. 1. 2018 do 29. 11. 2019 vzniklé sazbou ve výši 20,98%; kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 613,68 Kč vzniklé za dobu od 7. 2. 2018 do 29. 11. 2019 zákonnou sazbou z částky 3 932,08 Kč a dále požaduje úrok 20,98 % a úrok z prodlení v zákonné výši z částky 3 932,08 Kč od 30.11.2019 do zaplacení. Uvedla, že původní věřitel vždy před uzavřením smluv prověřoval schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet, a to na základě dostatečných informací získaných i od žalované, tyto jsou obsahem zákaznické karty. Informace uvedené v zákaznické kartě jsou informacemi získanými od zákazníka – žalované a v daném případě tyto informace spočívaly v tom, že žalovaná má stálý příjem ze státní podpory a žije v nájmu.
2. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] [číslo] soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši 4 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a poplatek ve výši 2 493 Kč, který zahrnuje úrok ve výši 364 Kč, administrativní činnost ve výši 800 Kč a hotovostní režim splátek ve výši 1 200 Kč a dále poplatek za účast na pojištění ve výši 129 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit částku ve výši 6 493 Kč v 43 splátkách po 151 Kč s tím, že první splátku je povinna zaplatit 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku do konce dalšího následujícího týdenního období. Ve smlouvě je výslovně uvedeno, že celková dlužná částka na základě této smlouvy činí 6 493 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Dle článku 6 smlouvy smlouva zaniká uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, tedy včasným a řádným vypořádáním všech vzájemných závazů smluvních stran. Ze zákaznické karty ze dne 4. 4. 2017 podepsané žalovanou soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalované z dokladu o přiznání mateřské/rodičovské a složenek prokazujících její příjmy. Žalovaná v kartě dlužníka označila za svůj příjem částku 7 600 Kč pobíranou ve formě rodičovské a pokud jde o výdaje, uvedla, že bydlí v nájemním bytě, nájemné hradí partner a své vlastní osobní výdaje vyčíslila částkou 6 500 Kč. Současně je z karty zákazníka patrna informace o tom, že žalovaná pečuje o jedno nezaopatřené dítě.
3. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávky za žalovanou žalobkyni a dopisem ze dne 29. 11. 2019 oznámil toto postoupení žalované. Dopisem právního zástupce žalobkyně byla žalovaná vyzvána k zaplacení postoupených pohledávek s upozorněním na možnost soudního vymáhání.
4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena v souladu s ustanovením § 2390 zákona č. 59/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouva o spotřebitelském úvěru, na kterou dopadá též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná.
5. Z žalobních tvrzení vyplývá a kartou dlužníka bylo prokázáno, že před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně prověřoval úvěruschopnost žalované za pomoci jejího prohlášení o jejích příjmech a osobních poměrech a pokud jde o příjmy, vycházel z výměru dávek státní sociální podpory ve výši 7 600 Kč měsíčně. Za této situace pak shledal, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr splatit, když bral v úvahu osobní výdaje žalované tak, jak je žalovaná deklarovala a její údaj o tom, nájem za byt, kde žalovaná bydlí, hradí její partner. S ohledem na tato skutková zjištění má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Účelem ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. dotýkajících se povinnosti poskytovatele úvěru prověřit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka, je nejen ochrana dlužníka a osob na něm závislých před sociálními důsledky jeho předlužení a insolvencí ale též chrání zprostředkovaně také společnost jako celek. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18). Dle závěrů rozsudku Soudního dvora ze dne 5. března 2020 sp zn. C [číslo], je třeba články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] vykládat v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
6. V projednávané věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil s odbornou péčí svoji povinnost prověřit úvěruschopnost žalované na základě zjištění vyplývajících z karty zákazníka, kdy v době poskytnutí úvěru byla žalovaná závislá na částce 7 600 Kč (rodičovská), sama deklarovala výdaje ve výši 6 500 Kč jako výdaje osobní a kromě toho z karty zákazníka vyplývá, že měla vyživovací povinnost k dítěti a žila v nájemním bytě. Právní předchůdce žalobkyně se ve vztahu k výdajům žalované spokojil s prohlášením žalované, že nájemné hradí partner žalované, aniž by bylo z karty zájemce patrno, že tuto informaci ověřil. Není též z ničeho zřejmé, zda, popř. jakým způsobem, zohlednil vyživovací povinnost žalované k dítěti, ač jde o její zákonnou povinnost, s níž je třeba uvažovat, neboť má důsledky odrážející se v majetkové sféře dlužníka (např. i dle nařízení vlády č. 595/2006 Sb. při výpočtu nezabavitelných částek pro účely výkonu rozhodnutí). Soud má na základě těchto zjištění za to, že žalobkyně svoji povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalované požadovaný úvěr splatit, nesplnila a tomu odpovídá i důsledek, kdy žalovaná ve lhůtě splatnosti uhradila pouze malou část nároků žalobkyně v rozsahu 1 549 Kč. Spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku je proto neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k jednání ve věci samé nedostavila, nemohl jí soud ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o.s.ř., poskytnout poučení, aby označila důkazy k prokázání jejího tvrzení o tom, že poskytovatel úvěru s odbornou péčí ověřil před poskytnutím úvěru žalované její schopnost úvěr splatit, když tato poučení soud poskytuje zásadně při jednání.
7. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru ze dne 4. 4. 2017 se soud zabýval i tím, zda je dán jiný právní důvod, pro který by uplatněný nárok mohl být zcela nebo zčásti důvodný. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. V projednávané věci bylo předloženou smlouvou prokázáno, že žalovaná převzala ve smlouvě uvedenou finanční hotovost, kterou se zavázala ujednaným způsobem splácet, avšak své závazky se smlouvy ve stanovené době splatnosti v celé šíři neuhradila, když zaplatila do této doby pouze částku 1 549 Kč. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Soud se proto zabýval i tím, zda se žalovaná na úkor žalobkyně poskytnutým plněním bezdůvodně obohatila. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku. Tento soud konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr a Nejvyšší soud. V řízení bylo prokázáno, že žalované byla částka 4 000 Kč v hotovosti vyplacena. Žalovaná uhradila ve prospěch nároků žalobkyně částku 1 549 Kč. Na základě těchto skutkových zjištění soud shledal důvodným nárok žalobkyně na zaplacení částky 2 451 Kč (4 000 – 1 549 Kč) a uložil žalované povinnost k zaplacení této částky s úrokem z prodlením běžícím ode dne 8. 5. 2020 do zaplacení v zákonné výši, když v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení výzvou podanou na poštu dne 1. 5. 2020, v níž požadovala zaplacení svých nároků do 7. 5. 2020, když vycházel z ust. § 573 o.z., podle něhož se má za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení má oporu v ust. § 513 občanského zákoníku a ust. § 1970 zák. č. 89/2012 Sb. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.. Ve zbytku pak soud žalobu zamítl.
8. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.
9. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku z prodlení požadovaného účastníkem„ do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. V řízení tak byla převážně úspěšná žalovaná, které však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.