1 C 120/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala u Okresního soudu v Lounech žalobu, kterou se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 730,12 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu dne [datum] smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve splátkách 3,18 % měsíčně ze sjednaného úvěrového rámce se splatností do 20. dne v měsíci a hradit další poplatky jako např. poplatek za výběr z automatu, za blokaci karty apod. a smluvní sankce. Žalovaný za dobu trvání úvěrového vztahu načerpal částku 78 301 Kč a uhradil částku 37 382 Kč. Vzhledem k porušení smlouvy ze strany žalovaného, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni [datum] dopisem z téhož dne. Po zesplatnění úvěru žalovaný neuhradil žádnou splátku a dluží pohledávku ve výši 71730.12 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 69535.52 Kč (přičemž tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu; jedná se tedy v plné výši o částku úvěru, která byla žalovanému poskytnuta a kterou žalovaný neuhradil), poplatků za pojištění ve výši 594,60 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvních pokut účtovaných ve výši 1000 Kč. Žalobkyně uplatnila též nárok na zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 12 382,99 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení vzniklého zákonnou sazbou za dobu od 27. 6. 2024 do 21. 10. 2024 ve výši 3 374,33 Kč, zákonného úroku z prodlení ročně z částky 71 730,12 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, úroku 14,75 % ročně z částky 69 535,52 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení. Před poskytnutím úvěru žalobkyně prověřila žalovaného jako žadatele o úvěr důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, neboli credit scoringu. Tímto procesem posoudila jeho příjmovou a výdajovou stránku a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. U žalovaného bylo vycházeno z čistého měsíčního příjmu [hodnota] Kč, životního minima dospělých členů domácnosti [hodnota] Kč, splátek jiným společnostem ve výši [hodnota] Kč, splátek [hodnota] Kč a výdajů na bydlení [hodnota] Kč. Žalobkyně provedla kontrolu žalovaného v registru NRKI a ISIR, kdy bylo nalezeno pozitivní vyhodnocení nebo žalovaný nebyl nalezen. Pokud jde o závazky žalovaného bylo vycházeno ze zjištění, že jeho jiné závazky dosahují částky [hodnota] Kč. K ověření údajů o příjmech a výdajích žalovaného měla žalobkyně k dispozici výpis z jeho účtu.

2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného, který se k jednání nedostavil, ač mu předvolání k jednání bylo doručeno fikcí na adresu jeho bydliště uvedenou v evidenci obyvatel. Zástupce žalobkyně se k jednání dostavil a navrhl, aby bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Soud tomu návrhu nevyhověl, neboť podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly v projednávané věci splněny po formální ani věcné stránce.

3. Z úvěrové smlouvy ze dne [datum], výpisu čerpání a splátek, výzvy ke splacení úvěru, úvěrových podmínek žalobkyně a předžalobní výzvy zástupce žalobkyně soud zjistil, že strany sjednaly dne [datum] smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru s původním úvěrovým rámcem 15 000 Kč. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplývá, že rámce úvěru činil 70 000 Kč, jistina ke dni zesplatnění činila 78 301 Kč a po úhradě částky 8 765,48 Kč činil dluh 69 535,52 Kč. V oznámení o zesplatnění z 12. 6. 2024 byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 78 542,21 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy. Předžalobní výzvou zástupce žalobkyně ze dne 9. 7. 2024 byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 80 247,66 Kč bez bližší specifikace a to do 16. 7. 2024. Z úvěrové zprávy lze uzavřít, že žalovaný hospodařil za využití úvěrů, když v době žádosti o předmětný úvěr dlužil na jiných úvěrech částku přesahující [hodnota] Kč. Uváděl, že je podnikatelem s příjmem kolem [hodnota] Kč. Z předloženého výpisu z účtu žalovaného za dobu od 28. 4. 2022 do 20. 7. 2022 vyplývá, že částky v této výši a vyšší skutečně na účet žalovaného docházely. Z porovnání příjmů a výdajů za toto období je patrno, že hospodařil s deficitem přesahujícím [hodnota] Kč.

4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Toto prověření v tomto případě dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů o příjmech ze strany žalovaného, a to konkrétně jeho daňové přiznání, pokud tvrdil, že je osobou samostatně výdělečně činnou. Soud má proto za to, že ověření příjmů žalovaného ze strany žalobkyně byl spíše formální a skutečným příjmy žalovaného se žalobkyně nezabývala. Fakticky tak bylo vycházeno z příjmů, které žalovaný deklaroval. Nebyly ověřovány ani faktické výdaje žalovaného spojené s bydlením (např. dokladem SIPO apod.). Pokud jde o výdaje žalovaného bylo při posouzení úvěruschopnosti vycházeno z výdajů ve výši [hodnota] Kč, což je však v rozporu s výší výdajů, které rámcově vyplývají z předloženého výpisu z účtu žalovaného a tuto částku výrazně převyšují. Soud odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , kdy soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil (např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka, daňovým přiznáním apod.). Poskytovatel úvěru je povinen zkoumat nejen příjmy, ale i výdaje zájemce o úvěr. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud uzavřel, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

5. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedené finanční prostředky čerpal. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, byl povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 78 301 Kč a žalovaný zaplatil 37 382 Kč, činí bezdůvodné obohacení rozdíl těchto částek tedy 40 919 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor o době k plnění. V případě neplatné smlouvy z ní účastníci nemohou vyvozovat žádná práva a povinnosti, které by s ní byly jinak spojeny, tedy i prodlení. Soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení, když tento nárok má oporu v ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a to z dlužné jistiny od 10. 6. 2025, tj. ode dne následujícího po doručení žaloby soudem, když v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný byl vyzván k vydání bezdůvodného obohacení před tímto datem. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.

6. V řízení byl převážně úspěšný žalovaný a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že mu žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku III. výrokové části rozsudku.

7. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.