1 C 161/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhá proti žalovanému zaplacení částky 45 101,48 Kč s příslušenstvím. Uplatněný nárok opírá o tvrzení, že její právní předchůdce [právnická osoba] [adresa], zapsaná v rejstříku vedeném Obchodním soudem v [adresa] pod c. [hodnota], jednající v České republice prostřednictvím [právnická osoba], zapsaného v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, odd. [hodnota], vl. [hodnota] [IČO] IČO, , se sídlem [adresa] (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“; uzavřel dne [datum] s žalovaným Smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] (dále jen "Smlouva"), na jejímž základě poskytl žalovanému revolvingový úvěr do výše 50 000 Kč. K prvnímu čerpání úvěru došlo [datum] a to ve výši 32 358 Kč Právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl rovněž věrovou kartu [typ], která umožňuje platby za zboží a služby a výběr hotovosti až do výše schváleného kreditního limitu. Žalovaný se na základě čl. III část „Přehled podmínek revolvingového úvěru“ Smlouvy zavázal splatit úvěr s úrokem ve výši 26,28 % p.a. (dále jen „Roční úroková sazba“) s tím, že roční úroková sazba byla stanovena na bázi skutečného počtu dní a kalendářního roku v délce 360 dní. Žalovaný se dle specifických podmínek část „Přehled – Jak budu splácet“ Smlouvy zavázal Úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách (včetně pojištění) ve výši 3 493 Kč vždy k 17. dni každého měsíce počínaje měsícem bezprostředně následujícím po měsíci uzavření smlouvy tedy od [datum]. Žalovaný se též zavázal v čl. III bodu 3 Smlouvy, že uhradí veškeré náklady a výdaje, které vzniknou v souvislosti se Smlouvou. V čl. IV Smlouvy bylo stranami sjednáno pojištění úvěru ve variantě [typ]. Žalovaný se dle čl. III část „Přehled podmínek revolvingového úvěru“ Smlouvy zavázal za udržování pojištění sjednaného ve Smlouvě částku vypočtenou z měsíční splátky úvěru procentní sazbou uvedenou ve Smlouvě jakožto 7,99 % z měsíční splátky úvěru. Pro případ nezaplacení splátky v řádné lhůtě nebo pro případ, že se Úvěr s příslušenstvím stane splatným v důsledku ustanovení čl. 3.

2 Produktových podmínek pro revolvingové úvěry (mj. v případě, že se žalovaný dostane do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce nebo do prodlení se splacením více než dvou splátek v dohodnuté lhůtě) byl právní předchůdce žalobce oprávněn požadovat poplatky spojené se správou Úvěru v prodlení a s případným vymáháním úvěru. Před poskytnutím úvěru právní předchůdce žalobkyně zkoumal schopnost žalovaného úvěr splatit, přičemž vycházel z údajů, které mu žalovaný sdělil a tyto údaje ověřil z dalších informačních zdrojů nezávislých na žalovaném zejména z interní databáze poskytovatele úvěru, v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí. Na základě zjištění z těchto zdrojů vycházel z průměrného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši [hodnota] Kč a odhadovaných výdajů žalovaného na bydlení ve výši [hodnota] Kč a výdajů ve výši [hodnota] Kč na splátky úvěru. Platební kapacita žalovaného pro poskytnutí úvěru ve výši [hodnota] Kč byla shledána dostatečnou. Žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu načerpal částku 82 220,80 Kč a uhradil částku 45 542,23 Kč. Přestože byl žalovaný ze strany žalobkyně opakovaně upomínán a vyzýván k úhradě, své závazky neplnil řádně a včas, a své závazky nesplnil ani na základě dopisu ze 17. 1. 2024,. Proto byl úvěr zesplatněn ke dni 29. 2. 2024 dopisem z téhož dne. Žalovaný po zesplatnění neuhradil ničeho. K zaplacení nevedla ani předžalobní výzva zástupce žalobkyně.2. Aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení žalobkyně vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřela se společností [právnická osoba], a která se stala účinnou ke dni [datum].

3. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného a byl proto zrušen. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil a k uplatněnému nároku se v průběhu řízení nevyjádřil.

4. Soud provedl důkaz listinami založenými ve spise, a to předběžnou žádostí o úvěr, žádostí – smlouva úvěrová č. [hodnota], přílohou úvěrové smlouvy – podmínky, oznámením o poskytnutí úvěru ze [datum], informacemi o úvěru, přehledem čerpání a úhrad, rekapitulací úvěru, upomínkami, podacími lístkem z 29. 10. 2024, protokolem o ověření úvěruschopnosti, fotokopií OP žalovaného, rámcovou smlouvou a VOP právního předchůdce žalobkyně.

5. Na základě provedených důkazů, které soud hodnotil samostatně i ve vzájemné souvislosti, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] dne [datum] a to na základě předběžné žádosti žalovaného z téhož dne. Z obsahu úvěrové smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný k své osobě uvedl, že je svobodný, bez závazků, žije v nájemním bytě a je zaměstnán s příjmem [hodnota] Kč u společnosti [právnická osoba] Uvedl, že výdaje jeho domácnosti činí [hodnota] Kč a nesplácí žádné závazky. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše [hodnota] Kč, který mohl žalovaný čerpat opakovaně až do vyčerpání uvedeného úvěrového limitu. Žalovaný se zavázal splácet měsíčně minimálně 5 % z dlužné částky splatnými do 17. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru, nejméně však 500 Kč a platit úrok ve výši 26,28 % ročně. Dle oznámení poskytovatele úvěru ze dne [datum] byla žalovanému současně poskytnuta [typ] karta, která umožňovala platby za zboží a služby a výběr hotovosti až do výše schváleného kreditního limitu. Pohyb předpisů a plateb úvěru je doložen transakční historií, z níž vyplývá dluh ke dni [datum] ve výši 49 187,13 Kč. Dopisem ze 17. 1. 2024 byl žalovaný upomenut žalobkyní, aby uhradil dluh po splatnosti ve výši 15 818 Kč do 29. 2. 2024. Dopisem ze dne 2. 3. 2024 žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k odstoupení od smlouvy s účinností ke dni [datum]. Následně byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně výzvou ze dne 24. 10. 2024 odeslanou téhož dne na jeho adresu. Před uzavřením smlouvy se právní předchůdce žalobkyně zabýval úvěruschopností žalovaného a při jejím posouzení vycházel především z údajů sdělených žalovaným a odhadnutých výdajů žalovaného. Z protokolu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo zjištěno, že před poskytnutím úvěru poskytovatel úvěru ověřil úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do veřejně dostupného insolvenčního rejstříku, stanovil životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených klientem v kombinaci s interními informace banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na [hodnota] Kč. Poté dospěl k závěru, že při splátkovém zatížení 2 500 zbylo klientovi k pokrytí životních nákladů 22 500 Kč. Jedná se o výdaje na splátky tvrzené žalovaným včetně splátky tohoto úvěru. Životní výdaje žalovaného žalobkyně stanovila na základě informací o jeho poměrech, počtu vyživovaných osob, způsobu bydlení, rodinného stavu a statistických údajů. Dle transakční historie žalovaný za dobu trvání smlouvy vyčerpal částku 82 220,80 Kč a uhradil částku 45 542,23 Kč.

6. Shora zjištěný skutkový stav posoudil soud podle práva. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona číslo 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona číslo 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Soud má za to, že v posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru upravená v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně prověřoval před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalovaného, avšak toto prověření se jeví spíše jako formální. Prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když je patrno, že poskytovatel úvěru vycházel především z toho, co o svých poměrech uvedl žalovaný a rezignoval na ověření jeho příjmů i jeho výdajů. Žalobkyně ani po poučení soudu dle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. nedoplnila tvrzení a nedoložila žádné důkazy, z nichž by bylo možno uzavřít, že se žalobkyně zabývala skutečnými příjmy a výdaji žalovaného před tím, než mu byl úvěr poskytnut. V řízení bylo prokázáno, že poskytovatel úvěru vycházel jen z tvrzení žalovaného pokud jde o jeho příjmy a z předpokládaných výdajů, faktické výdaje žalovaného nezjišťoval a informace o jeho výdajích ve formě nákladů na bydlení, energie a další životní výdaje nepožadoval. Soud má za to, že za této situace bylo namístě zkoumat jak příjmy žalovaného, tak i faktické životní výdaje žalovaného, o kterých statistický model nepodává žádné informace. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému byla finanční částka ve výši 82 220,80 Kč poskytnuta a žalovaný ve prospěch této částky uhradil dle tvrzení žalobkyně částku 45 542,23 Kč. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 36 678,57 Kč (82 220,80 - 45 542,23). Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr.

11. Pokud jde o příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení soud uvádí, že nárok na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením bezdůvodného obohacení. Podle obecné úpravy splatnost bezdůvodného obohacení nastává na základě výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.). Splatnost bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka má však speciální úpravu přímo v § 87 odst. 1, 2 ZoSÚ, která má přednost před úpravou obecnou upravenou v občanském zákoníku. Podle citovaného ustanovení je tak dlužník povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Lhůta k plnění tedy není odvozena od výzvy věřitele k plnění, ale je stanovena až v rozhodnutí soudu, a to za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dluhu z titulu bezdůvodného obohacení (blíže srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud proto uplatněný nárok na zákonné úroky z prodlení zamítl, jelikož dosud s ohledem na shora uvedené nedošlo k prodlení12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku z prodlení požadovaného účastníkem „do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 76 337 Kč (s přihlédnutím k úroku a úroku z prodlení do dne vyhlášení rozsudku) a přiznáno jí bylo 36 678,57 Kč. Za této situace byl v řízení úspěšnějším účastníkem žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.13. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.