1 C 187/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala proti žalovanému zaplacení částky 189 008,54 Kč s příslušenstvím, s tím, že uzavřela s žalovaným dne [datum] Smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen "Smlouva"), na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč. Smlouva o úvěru byla uzavřena v písemné formě. Žalovaný se zavázal splácet úvěr měsíčními splátkami ve výši 3 692 Kč, a to vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 6. 2022 ve smyslu čl. 3.1 Smlouvy. Dále se zavázal v článku 4.2 smlouvy, že uhradí veškeré výdaje, které vzniknou v souvislosti se smlouvou a rovněž se zavázal v článku 7.1 smlouvy hradit ve prospěch pojištění úvěru částku 417 Kč měsíčně. Úroková sazba byla sjednána ve výši 16,99 % p.a. (čl. 1.

2 Smlouvy). Žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného a tento byl vyhodnocen jako úvěruschopný. Pro případ nezaplacení splátky v řádné lhůtě nebo pro případ, že se Úvěr s příslušenstvím stane splatným v důsledku ustanovení čl. 8.1. Smlouvy (mj. v případě, že se žalovaný dostane do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce nebo do prodlení se splacením více než dvou splátek v dohodnuté lhůtě) byla žalobkyně oprávněna požadovat poplatky spojené se správou Úvěru v prodlení a s případným vymáháním Úvěru ve výši dle aktuálně platného Sazebníku. Přestože byl žalovaný ze strany žalobkyně opakovaně upomínán a vyzýván k úhradě, své závazky neplnil řádně a včas, když od měsíce 12/2023 byl v prodlení se splátkami úvěru. Z toho důvodu žalobkyně uplatnila v souladu s ustanovením čl. 8.2 Smlouvy své právo požadovat okamžité splacení všech závazků vyplývajících ze Smlouvy, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 24. 02. 2024. Jelikož žalovaný do dne stanoveného ve výzvě, tedy do 27.03.2024 dlužné splátky neuhradil, byl Úvěr prostřednictvím dopisu zesplatněn ke dni 27.03.2024. Žalobkyně za žalovaným ke dni podání žaloby eviduje a touto žalobou nárokuje pohledávku sestávající z jistiny ve výši 189 008,54 Kč a příslušenství tvořeného kapitalizovaným úrokem z prodlení ke dni 16.12.2024 (den posledního naúčtování dané položky v transakční historii) ve výši 20 393,03 Kč; kapitalizovaným obchodním úrokem z úvěru ke dni 30.11.2024 (den posledního naúčtování dané položky v transakční historii) ve výši 19 309,80 Kč; obchodním úrokem z úvěru ve výši 14,75 % p.a. z částky 189 008,54 Kč ode dne 01.12.2024 až do zaplacení; zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p.a. z částky 189 008,54 Kč ode dne 17.12.2024 až do zaplacení. V průběhu řízení žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení a označila důkazy k prokázání tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. Uvedla, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnán u společnosti [právnická osoba] a své příjmy ve výši [hodnota] Kč doložil potvrzením zaměstnavatele z [datum]. Pokud jde o výdaje žalovaného vycházela žalobkyně z ekonomického modelu na základě dat sdělených klientem. Shledala pak, že žalovanému každý měsíc zbývala průměrně částka 13 620 Kč na jiné nemandatorní výdaje, tedy výdaje, které nejsou nezbytně nutné. Žalovaný v době uzavření smlouvy v květnu 2022 neměl žádný nesplácený závazek. Jeho výdaje byly hodnoceny na základě skutečnosti, že mu nejsou prováděny srážky ze mzdy a ekonomickým modelem byly stanoveny ve výši 13 325 Kč. V doplnění žaloby ze dne 30. 6. 2025 žalobkyně uvedla, že žalovaný na předmětný dluh částečně hradil a zaplatil v souhrnné výši částku 84 188,86 Kč.2. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného a byl proto zrušen. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil a k uplatněnému nároku se v průběhu řízení nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz listinnými důkazy předloženými žalobkyní a to úvěrovou smlouvou ze dne [datum], ceníkem žalobkyně, výpisem z úvěrového účtu, výzvou k zaplacení 24.2.2024 a 31.3.2024, podklady pro soudní řízení, upomínkou zástupce žalobkyně 14.11.2024, žádostí o poskytnutí úvěru, posouzením úvěruschopnosti, potvrzením o výši příjmu, všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně, zprávou nebankovního registru CBCB.

4. Na základě provedených důkazů, které soud hodnotil samostatně i ve vzájemné souvislosti, bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen "Smlouva"), dne [datum]. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnou úvěr ve výši 200 000 Kč a vést úvěrový účet č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do 17. 2. 2031 ve splátkách po 3 692 Kč měsíčně včetně úroku ve výši 16,99 % ročně počínaje dnem 16. 6. 2022. Dle výpisů z úvěrového účtu žalovaný úvěr čerpal dne [datum] ve výši 200 000 Kč. Za dobu od 30. 5. 2022 do 31. 12. 2022 eviduje žalobkyně jeho platby ve výši 30 681,80 Kč. Za období od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 eviduje úhrady žalovaného ve výši 46 017 Kč. Dopisem ze dne 24. 2. 2024 byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 14 427 Kč do 27. 3. 2024, s tím, že v případě nezaplacení dlužné částky ve stanovené lhůtě bude požadováno okamžité splacení celého úvěru ve výši 190 822 Kč. Dopisem ze dne 31. 3. 2024 byl žalovaný vyrozuměn o zesplatnění celého úvěru a vyzván k zaplacení částky 192 908 Kč. Informace o čerpání a splácení úvěru vyplývají též z listiny odznačené jako „podklady pro soudní řízení“, z nichž plyne, že dlužná částka ke dni 16. 12. 2024 byla žalobkyní evidována ve výši 189 008,54 Kč na jistině a 44 096,61 Kč na příslušenství. Dopisem ze dne 14. 11. 2024 právní zástupce žalobkyně upozornil žalovaného, že z úvěrové smlouvy dluží částku 224 916,78 Kč a vyzval jej, aby tuto částku zaplatil nejpozději do 7 dnů od doručení výzvy. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu vyplynulo zjištění, že žalovaný byl v době podání žádosti zaměstnán u společnosti [právnická osoba] a uvedl příjem ve výši [hodnota] Kč měsíčně. K svým poměrům uvedl, že je svobodný a žije u rodičů. Z posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo zjištěno, že před poskytnutím úvěru žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do rejstříků CCB, BRKI i NRKI a veřejně dostupných rejstříků, aniž by byly zjištěny negativní skutečnosti. Pokud jde o výdaje, uvedl žalovaný výdaje ve výši 0 Kč a životní výdaje žalovaného žalobkyně stanovila na základě informací o jeho poměrech, počtu vyživovaných osob, způsobu bydlení, rodinného stavu a statistických údajů. Aktuální životní náklady a normativní náklady na bydlení žalovaného byly stanoveny za využití statistických údajů ve výši [hodnota] Kč a žalovaný byl shledán úvěruschopným, s tím, že s přihlédnutím k splátkovému zatížení z požadovaného úvěru ve výši 3 692 Kč byl příjem žalovaného shledán dostatečným k pokrytí splátek i životních výdaj, kdy po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů žalovanému zbývalo [hodnota] Kč na pokrytí životních nákladů. Z potvrzení o výši příjmu žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný dosahoval u svého zaměstnavatele příjmu ve výši [hodnota] Kč měsíčně Ze zprávy nebankovního registru CBCB, který žalobkyně předložila na základě poučení soudu poskytnutého při jednání dne [datum] dle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. vyplynulo, že v tomto registru nebyl u žalovaného evidován žádný nesplácený dluh.

5. Shora zjištěný skutkový stav posoudil soud podle práva. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona číslo 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona číslo 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Soud má za to, že v posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru upravená v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně prověřovala před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Žalobkyně ani po poučení soudu dle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. nedoložila žádné důkazy, z nichž by bylo možno uzavřít, že se žalobkyně zabývala životními výdaji žalovaného před tím, než mu byl úvěr poskytnut. V řízení bylo prokázáno, že banka jako poskytovatel úvěru vycházela z předpokládaných výdajů, faktické výdaje žalovaného nezjišťovala a informace o jeho výdajích ve formě nákladů na bydlení, energie a další životní výdaje nepožadovala. Z informací, které žalovaný poskytl v žádosti o úvěr je patrno, že žil u svých rodičů a současně uvedl, že dvě osoby v domácnosti jsou bez pravidelných příjmů. Soud má za to, že za této situace bylo namístě zkoumat faktické životní výdaje žalovaného, o kterých statistický model nepodává žádné informace. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému byla finanční částka ve výši 200 000 Kč dne [datum] poskytnuta a žalovaný ve prospěch této částky uhradil dle tvrzení žalobkyně částku 84 188,86 Kč. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 200 000 Kč a zaplatil celkem částku 84 188,86 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 115 811,14 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. a to ode dne následujícího po doručení žaloby soudem (31. 7. 2025). Lze tak uzavřít, že ke dni 1. 8. 2025 byl žalovaný s plněním v prodlení. Ve zbytku soud žalobu zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku z prodlení požadovaného účastníkem „do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 277 769 Kč (s přihlédnutím k úroku a úroku z prodlení do dne vyhlášení rozsudku) a přiznáno jí bylo 120 372 Kč (s přihlédnutím k úroku z prodlení v zákonné výši k 3. 12. 2025). Za této situace byl v řízení úspěšnějším účastníkem žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

11. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.