Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 752,41 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 569,91 Kč vzniklý zákonnou sazbou ročně od 3. 8. 2023 do 28. 11. 2023 z částky 11 752,41 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 752,41 Kč od 29. 11. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 1 151,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 1 151,36 Kč od 29. 11. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 914,32 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 141,25 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 69,90 Kč, částky 365 Kč, částky 300 Kč a úroku ve výši 15 % ročně z částky 914,32 Kč od 30.11.2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 383,85 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno právního zástupce], advokáta.
Odůvodnění
1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 15 264,66 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným Smlouvu o úvěru [typ půjčky] č. [číslo], na jejímž základě se zavázala dle čl. II. odst. 1 Smlouvy poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. V čl. II. odst. 4 Smlouvy o úvěru bylo sjednáno splacení úvěru v počtu pevně stanovených měsíčních anuitních splátek, v ujednané výši, skládajících se z platby na jistinu a úrok, zde konkrétně 736,96 Kč. Splatnost jednotlivých splátek byla ujednána vždy k příslušnému dni v měsíci, s uvedením konkrétního data splatnosti první a poslední ze splátek. Roční úroková sazba smluvního úroku byla stanovena v čl. II odst. 5 Smlouvy o úvěru a RPSN bylo ujednáno ve výši specifikované v čl. II odst. 6 Smlouvy o úvěru. Úvěr byl žalovaným vyčerpán dne 1. 10. 2022. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl zesplatněn ke dni 17. 7. 2023. Požadovaná částka sestává z jistiny ve výši 12 903,77 Kč, smluvního úroku kapitalizovaného ke dni zesplatnění pohledávky počítaného při ujednané úrokové sazbě ve výši 914,32 Kč, úroku z prodlení z dlužné jistiny kapitalizovaného za dobu do 29.11.2023 částkou 711,67 Kč, úroku z prodlení počítaného z částky dlužného obchodního úroku kapitalizovaného ke dni předání případu k vymáhání do advokátní kanceláře, tj. ke dni 29.11.2023, částkou 69,90 Kč ( úrok z prodlení počítaný v zákonné sazbě z částky obchodního úroku, a to za období následující po prodlení dlužníka s úhradou splatného obchodního úroku do 29. 11. 2023), částky 365 Kč jako dílčími poplatky předepsanými žalovanému dle sazebníku jako poplatek za prohlášení úvěru za splatný, poplatek za odeslání upomínky k úhradě dluhu, případně též dlužné pojistné za pojištění schopnosti splácet úvěr, bylo-li toto v úvěrové smlouvě sjednáno a další poplatky v částce 300 Kč. Žalobkyně dále žádá úrok z prodlení v zákonné výši z částky 12 903,77 Kč od 30. 11. 2023 do zaplacení. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, kdy výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků.
2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když žalovaný se k jednání nedostavil a nijak se neomluvil, ač mu předvolání k jednání bylo doručeno dne 12.8.2024 uložením na adresu jeho bydliště uvedenou v evidenci obyvatel. Právní zástupce žalobkyně svoji nepřítomnost při jednání omluvil a souhlasil s tím, aby jednání proběhlo v nepřítomnosti žalující strany.
3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.
4. Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum], žádosti o poskytnutí úvěru, všeobecných produktových podmínek spotřebitelského úvěru, sazebníku, výpisu z úvěrového účtu, bilance úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr žalovanému ve výši 15 000 Kč bez uvedení účelu. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 16,35 %, výše měsíční anuitní splátky činila 736,96 Kč a pojištění v částce 73 Kč, celkem 809,96 Kč. Dle umořovací tabulky (bilance), výpisu z úvěrového účtu za dobu od listopadu 2022 do března 2023 a platební historie žalovaný úvěr čerpal dne [datum] ve výši 15 000 Kč a následně uhradil žalobkyni v době od 14. 11. 2022 do 9. 3. 2023 postupnými splátkami částku 3 247,59 Kč. Dopisem ze dne 19. 7. 2023 žalobkyně oznámila žalovanému, že celá pohledávka je splatná ke dni 17. 7. 2023 a žalovaný byl vyzván k zaplacení do 2. 8. 2023. Dle poštovního podacího archu byla zásilka podána k poštovní přepravě dne 20. 7. 2023. Dopisem ze dne 4. 12. 2023 byl žalovaný vyzvána právním zástupcem žalobkyně k zaplacení s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Dle podacího lístku byla výzva podána k poštovní přepravě téhož dne.
5. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného a jejích příloh bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši [hodnota] Kč měsíčně, který ověřila z běžného účtu žalovaného a brala v úvahu zjištění, že dosavadní interní splátky žalovaného činí [hodnota] Kč. Externí splátky činily [hodnota] Kč. Z připojených výpisů z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně za dobu [datum] do [datum] bylo zjištěno, že na předmětný účet docházely příjmy od plátce [právnická osoba]. Počáteční zůstatek na účtu činil –[hodnota] Kč a konečný zůstatek ke dni [datum] činil –[hodnota] Kč. Z přehledu úvěrů vyplývá, že žalovaný měl v době poskytnutí tohoto úvěru dalších 6 úvěrů v celkové částce přesahující [hodnota] Kč.
6. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva.
7. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela z výdajů odhadnutých na základě historických dat z ČSÚ, faktické výdaje žalovaného jí známy nebyly a tyto tak nezohlednila. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k jednání soudu nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení dle ust. § 118a odst. 2, odst. 3 o.s.ř. o tom, aby prokázala své tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla prověřena s odbornou péčí. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému byly ve smlouvě uvedené finanční prostředky poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 15 000 Kč a zaplatil celkem částku 3 247,59 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 11 752,41 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I.. Žalovaný se dostal do prodlení po uplynutí lhůty k vrácení celé částky dle výzvy ze dne 19. 7. 2023. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.
8. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku z prodlení požadovaného účastníkem „do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. Plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v této věci činí 2 252 Kč. Účelně vynaložené náklady žalobkyně spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč; odměně za právní zastoupení a náhradě režijních výloh právního zástupce žalobkyně Kč za úkony právní služby sestávající z odměny právního zástupce za převzetí zastoupení v částce 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. a) vyhl. 177/1996 Sb), předžalobní výzvu se základním skutkovým a právním rozborem v částce 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d) vyhl. 177/1996 Sb.), sepsání žaloby v částce 300 Kč ( § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. 177/1996 Sb.) a k těmto úkonům příslušející režijní paušály v částce 300 Kč (3 x 100 Kč) dle ust. § 6, § 7 vyhl. 177/1996 Sb.. Žalobkyni rovněž náleží náhrada 21 % DPH ve výši 252 Kč, neboť její právní zástupce doložil, že je plátcem DPH. Při určení úspěchu a neúspěchu soud vycházel z toho, že celkově byla požadována částka zahrnující příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 15 264 Kč, přičemž žalobkyně byla úspěšná pro částku 12 322 Kč a úrok z prodlení a vznikl jí proto nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 61,45 % účelně vynaložených nákladů v částce 1383,85 Kč. . Při stanovení náhrady nákladů řízení postupoval soud dle ust. § 14b vyhl. 177/1996 Sb., když jsou splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, neboť se jedná o řízení zahájené návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění, přičemž tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).
9. Lhůtu k plnění soud určil v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.