1 C 316/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně [právnická osoba]. IČO [IČO], podala u zdejšího soudu dne [datum] žalobu, kterou se po žalované domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 27 513,83 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou Smlouvu o úvěru [typ] č. [hodnota], na jejímž základě se zavázala dle čl. II. odst. 1 Smlouvy poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč. V čl. II. odst. 4 Smlouvy o úvěru bylo sjednáno splacení úvěru v počtu pevně stanovených měsíčních anuitních splátek, v ujednané výši, skládajících se z platby na jistinu a úrok, zde konkrétně 589,63 Kč. Splatnost jednotlivých splátek byla ujednána vždy k příslušnému dni v měsíci, s uvedením konkrétního data splatnosti první a poslední ze splátek. Roční úroková sazba smluvního úroku byla stanovena v čl. II odst. 5 Smlouvy o úvěru a RPSN bylo ujednáno ve výši specifikované v čl. II odst. 6 Smlouvy o úvěru. Úvěr byl žalovanou vyčerpán dne 23. 6. 2021. Žalovaná poskytnutý úvěr řádně a včas nehradila, úvěr byl zesplatněn ke dni 13. 11. 2023. Požadovaná částka sestává z jistiny ve výši 22 144,68 Kč, smluvního úroku kapitalizovaného ke dni zesplatnění pohledávky počítaného při ujednané úrokové sazbě ve výši 1 148,47 Kč, úroku z prodlení z dlužné jistiny kapitalizovaného za dobu do 27. 3. 2024 částkou 1 40,30 Kč, úroku z prodlení počítaného z částky dlužného obchodního úroku kapitalizovaného ke dni předání případu k vymáhání do advokátní kanceláře, tj. ke dni 27. 3. 2024, částkou 85,38 Kč ( úrok z prodlení počítaný v zákonné sazbě z částky obchodního úroku, a to za období následující po prodlení dlužníka s úhradou splatného obchodního úroku do 27. 3. 2024), částky 295 Kč jako dílčími poplatky předepsanými žalovanému dle sazebníku jako poplatek za prohlášení úvěru za splatný, poplatek za odeslání upomínky k úhradě dluhu, případně též dlužné pojistné za pojištění schopnosti splácet úvěr, bylo-li toto v úvěrové smlouvě sjednáno a další poplatky v částce 2 700 Kč. Žalobkyně dále žádá úrok z prodlení v zákonné výši z částky 22 144,68 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované, kdy výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobkyně vycházela též z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o úvěr a tyto údaje ověřovala mimo jiné též nahlédnutím do příslušných registrů (NRKI, CNCB ).

2. Žalobkyně [právnická osoba]. v průběhu zahájeného řízení převedla své pohledávky za žalovanou postupní smlouvou ze dne [datum] na společnost [právnická osoba], IČO [IČO žalobkyně], a na základě návrhu na záměnu účastníků soud usnesením č.j. 1C 316/2024 – 72 ze dne 10. 12. 2024 připustil, aby na místo dosavadní žalobkyně vstoupila do řízení společnost [právnická osoba]. Usnesení nabylo právní moci [datum].

3. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když žalovaná se k jednání nedostavila a nijak se neomluvila, ač jí předvolání k jednání bylo doručeno dne 27. 1. 2025 uložením na adresu jejího bydliště uvedenou v evidenci obyvatel. Právní zástupce žalobkyně svoji nepřítomnost při jednání omluvil a souhlasil s tím, aby jednání proběhlo v nepřítomnosti žalující strany.

4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Ze smlouvy o úvěru [typ půjčky] č. [hodnota] ze dne [datum], všeobecných produktových podmínek spotřebitelského úvěru, sazebníku, soud zjistil, poskytovatel úvěru [právnická osoba]. se zavázal dle čl. II. odst. 1 Smlouvy poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč. V čl. II. odst. 4 Smlouvy o úvěru bylo sjednáno splacení úvěru v počtu pevně stanovených měsíčních anuitních splátek skládajících se z platby na jistinu a úrok ve výši 589,63 Kč. Splatnost jednotlivých splátek byla ujednána vždy k příslušnému dni v měsíci, s uvedením konkrétního data splatnosti první a poslední ze splátek. Roční úroková sazba smluvního úroku byla stanovena v čl. II odst. 5 ve výši 12,2 % p.a. a RPSN bylo ujednáno ve výši specifikované v čl. II odst.

6 Smlouvy o úvěru. ve výši 12,89 %. Z žádosti o poskytnutí úvěru ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná uvedla příjem ve výši [hodnota] Kč měsíčně od zaměstnavatele [právnická osoba]. a tuto informaci doložila výpisem z účtu. Z platební historie úvěrového účtu, umořovací tabulky (bilance) a výpisů z tohoto účtu bylo zjištěno, že žalované byla částka 30 000 Kč vyplacena dne [datum] a žalovaná postupnými splátkami zaplatila poskytovateli úvěru částku 17 376,57 Kč. Dopisem ze dne 15. 11. 2023 žalobkyně oznámila žalované, že celá pohledávka je splatná ke dni 13. 11. 2023 a žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 29. 11. 2023. Dle poštovního podacího archu byla zásilka podána k poštovní přepravě dne 16. 11. 2023. Dopisem ze dne 2. 4. 2024 byla žalovaná vyzvána právním zástupcem žalobkyně k zaplacení s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Dle podacího lístku byla výzva podána k poštovní přepravě téhož dne.6. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného a jejích příloh bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru vycházel z příjmu žalované ve výši [hodnota] Kč měsíčně, který ověřil z běžného účtu žalované a bral v úvahu zjištění, že dosavadní interní splátky žalované činí 0 Kč a externí splátky činily [hodnota] Kč. Z připojených výpisů z účtu žalované vedeného u právního předchůdce žalobkyně za dobu dubna 2021 do června 2021 bylo zjištěno, že na předmětný účet docházely příjmy od plátce [právnická osoba]..

7. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva.

8. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poskytovatel úvěru prověřoval úvěruschopnost žalované. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, neboť zkoumány byly pouze příjmy žalované, ale není patrno, že by se poskytovatel úvěru zabýval též výdaji žalované a tyto tak nezohlednila. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k jednání soudu nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení dle ust. § 118a odst. 2, odst. 3 o.s.ř. o tom, aby prokázala své tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla prověřena s odbornou péčí. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalované byly ve smlouvě uvedené finanční prostředky poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 30 000 Kč a zaplatila celkem částku 17 376,57 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 12 623,43 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I., když žalovaná se dostala do prodlení na základě předžalobní výzvy zástupce žalobkyně ze dne 2. 4. 2024. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství vyčíslenému ke dni vyhlášení rozsudku. Ve věci tak byla převážně úspěšná žalovaná, které žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

10. Lhůtu k plnění soud určil v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.