Odůvodnění
1. Předmětem řízení v této věci je nezaplacený úvěr podle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] č. [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 13 400 Kč s tím, že žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 920 Kč a poplatku za službu „[Anonymizováno] “ do 18. 4. 2024. Úvěr byl vyplacen na účet žalovaného č.ú. [č. účtu] dne [datum] ve výši 3 400 Kč a dne [datum] ve výši 10 000 Kč. Žalovaný ve prospěch pohledávek žalobkyně neuhradil ničeho a žalobkyně u soudu uplatnila nárok na zaplacení částky 17 650 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 19. 4. 2024 a smluvní pokutu ve výši 1287,22 Kč za prodlení žalovaného dle čl. 6.4 VOP a čl. 3 Sazebníku poplatků ve výši 0,1 % denně z jistiny za dobu od 19. 4. 2024 do 18. 7. 2024. Před poskytnutím úvěru byla prověřena úvěruschopnost žalovaného a bylo vycházeno z jeho výdělku ve výši [hodnota] Kč, byla provedena lustrace v Centrální evidenci exekucí, bankovním a nebankovním registru klientských informací a v databázi neplatných dokladů.
2. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum]. Žalobkyně se k jednání nedostavila, svoji nepřítomnost omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti. K jednání se dostavil žalovaný a uvedl, že proti vydanému platebnímu rozkazu podal odpor, neboť žalobkyně neprověřila jeho schopnost úvěr splácet. Je už delší dobu v evidenci úřadu práce a je ochoten zaplatit to, co mu žalobkyně poskytla na jeho účet, nikoli však další uplatněné nároky. Požádal, aby mu soud umožnil zaplatit pohledávky žalobkyně ve splátkách po 1000 Kč měsíčně, neboť je odkázán na dávky státní sociální podpory a příspěvek na bydlení v celkové výš 8 300 Kč.
3. Soud dospěl k následující závěru o skutkovém stavu věci: Žalovaný uzavřel se žalobkyní prostřednictvím jejích internetových stránek dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, kterou „podepsal“ SMS kódem, na základě které mu žalobkyně poskytla úvěr ve výši 13 400 Kč. Ten se žalovaný zavázal uhradit formou jednorázové splátky s datem splatnosti [datum]. Žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit žalobkyni poplatek za sjednání úvěru ve výši 3 920 Kč a částky 165 Kč za službu „[Anonymizováno] “, jako volitelné služby poskytnuté žalobkyní žalovanému v souvislosti s poskytnutím úvěru. Smlouva byla uzavřena na dobu 1 roku s tím, že se automaticky prodlužuje vždy na dobu 1 roku, pokud poslední den uvedeného předchozího roku nejsou závazky z této smlouvy splněny. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení svých pohledávek do tří dnů výzvou ze dne 7. 6. 2024 a tuto výzvu dle poštovního podacího lístku téhož dne odeslala žalovanému. Ze zprávy [banka] ze dne [datum] soud zjistil, že na účet [č. účtu], jehož majitelem byl žalovaný, byla dne [datum] připsána částka ve výši 3 400 Kč a dne [datum] částka ve výši 10 000 Kč, poukázaná z účtu žalobkyně.
4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když ze úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně výše jeho výdajů. Nebyly ověřovány faktické výdaje žalovaného spojené s bydlením (např. dokladem SIPO apod.) a další výdaje (např. výpisem z účtu). Soud odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , kdy soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil (např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka, daňovým přiznáním apod.). Poskytovatel úvěru je povinen zkoumat nejen příjmy, ale i výdaje zájemce o úvěr. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný v žalobě uvedené finanční prostředky ve výši 13 400 Kč čerpal. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, byl povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 13 400 Kč a žalovaný dle tvrzení žalobkyně nezaplatil ničeho, činí bezdůvodné obohacení 13 400 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor o době k plnění. Soud přiznal žalobkyni i zákonný úrok z prodlení, když tento nárok má oporu v ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V případě neplatné smlouvy z ní účastníci nemohou vyvozovat žádná práva a povinnosti, které by s ní byly jinak spojeny, tedy i prodlení. Soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení z dlužné jistiny od 14. 6. 2024, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení jistiny dopisem ze dne 7. 6. 2024 podaným k poštovní přepravě téhož dne. V souladu s ustanovením § 573 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku se má se za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání. Třídenní lhůta k plnění vyplývající z výzvy uplynula dne 13. 6. 2024 a počínaje dnem 14. 6. 2024 je tak žalovaný v prodlení. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.
5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v této věci činí 2 252 Kč. Účelně vynaložené náklady žalobkyně spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč; odměně za právní zastoupení a náhradě režijních výloh právního zástupce žalobkyně za úkony právní služby sestávající z odměny právního zástupce za převzetí zastoupení v částce 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. a) vyhl. 177/1996 Sb), předžalobní výzvu se základním skutkovým a právním rozborem v částce 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d) vyhl. 177/1996 Sb.), sepsání žaloby v částce 300 Kč ( § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. 177/1996 Sb.) a k těmto úkonům příslušející režijní paušály v částce 300 Kč (3 x 100 Kč) dle ust. § § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. 177/1996 Sb. ve znění účinném v době poskytnutí právní služby. Žalobkyni rovněž náleží náhrada 21 % DPH z částky 1200 Kč ve výši 252 Kč, neboť její právní zástupce doložil, že je plátcem DPH. Při určení úspěchu a neúspěchu soud vycházel z toho, že celkově byla požadována částka ve výši 18 937,72 Kč, přičemž žalobkyně byla úspěšná pro částku 13 400 Kč zahrnující i příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku a vznikl jí proto nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 41,52 % účelně vynaložených nákladů v částce 935,03 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).
6. Lhůtu k plnění nároku i náhrady nákladů řízení soud stanovil v souladu s ustanovením § 160 o.s.ř. ve splátkách po 1 300 Kč měsíčně, když žalovaný doložil své příjmy výpisem ze svého účtu a to ve výši poskytovaných dávek státní sociální podpory a současně má soud za to, že takto stanovená lhůta splatnosti povede k zaplacení nároku žalobkyně ještě v přiměřené lhůtě. K dodržení platební kázně byla stanovena ztráta výhody splátek.