Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 24 375 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 41 414,86 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 165,44 Kč, úroku z prodlení v zákonné výši ročně z částky 65 789,86 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 8,69 % ročně z částky 65 264,86 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 65 789,86 Kč a příslušenství. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], jednající v České republice prostřednictvím [právnická osoba], IČ [IČO], se sídlem [adresa], a to pod obchodní značkou [právnická osoba] ! (dále jen „Banka“), žalovanému úvěr č. [hodnota] (dále jen „Smlouva“), na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky včetně smluvního úroku zaplatit ve splátkách po 1 717 Kč počínaje dnem [datum]. Zavázal se též k zaplacení poplatků dle sazebníku a pro případ nesplácení úvěru se zavázal k zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky a náhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši 600 Kč, poplatku za odeslání upomínky ve výši 100 Kč a k zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši. Následně však své závazky z uzavřené smlouvy neplnil, dostal se do prodlení s úhradou více než dvou po sobě následujících splátkách nebo jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce. Poskytovatel úvěru proto od smlouvy odstoupil s účinností ke dni [datum]. Dlužnou částku vyčíslil ve výši 67 956 Kč. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla nejprve postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] v rámci portfolia na společnost [právnická osoba]., IČ [IČO], se sídlem [adresa], PSČ [hodnota], která ji následně postoupila žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne [datum]. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení pohledávek výzvou z 25.3.2025. Žalovaný na tuto výzvu nereagoval a žalobkyně se proto obrátila na soud a požaduje po žalovaném zaplatit částku 65 789,86 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 165,44 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 65 789,86 Kč od 1.9.2023 do zaplacení ve výši 15 %, úrok 8,69 % ročně z částky 65 264,86 Kč od 1.9.2023 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Před poskytnutím úvěru poskytovatel úvěru ověřoval schopnost žalovaného úvěr splatit na základě informací získaných od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů a vyhodnocoval transakce na běžném účtu žalovaného. Na základě zjištění, která takto učinil, dospěl k závěru, že žalovaný je schopen hradit úvěr ve výši poskytnutého limitu.
2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného, který se z jednání neomluvil.
3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 100 000 Kč, a žalovaný se zavázal hradit poskytovateli úvěru měsíční platby 1 717 Kč. Úvěr byl poskytnut na dobu 84 měsíců od data splatnosti první splátky. Strany sjednaly roční pevnou úrokovou sazbu 8,69 %. Z přehledu transakcí k úvěrovému účtu žalovaného soud zjistil, že částka 100 000 Kč byla žalovanému vyplacena [datum]. Za dobu do 17.7.2023 žalovaný uhradil částku 75 625 Kč a poskytovatel úvěru s přihlédnutím k úrokům, smluvním pokutám, poplatkům a nákladům vymáhacího procesu vyčíslil dlužnou částku ve výši 67 955,30 Kč. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené smlouvy byla nejprve postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] v rámci portfolia na společnost [právnická osoba]., IČ [IČO], se sídlem [adresa], PSČ [hodnota], která ji následně postoupila žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne [datum]. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně.
4. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Na uvedenou smlouvu se vztahují též ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost úvěr splatit, nahlédnutím do veřejně dostupných registrů a měl k dispozici výpis z jeho účtu. Soud má za to, že se jednalo o prověření spíše formální. Z předložených dokladů je patrno, že poskytovatel úvěru při posouzení úvěruschopnosti vycházel především z údajů, které mu poskytl žalovaný. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] s příjmem ve výši [hodnota] Kč; bydlí v nemovitosti, kterou splácí, a nemá žádnou vyživovací povinnost. Poměry žalovaného poskytovatel úvěru ověřil výpisem z účtu žalovaného za měsíc duben 2019, z něhož jsou patrny transakce v podobě úhrad v celkové výši [hodnota] Kč a odchozích plateb ve výši [hodnota] Kč. Pokud jde o příchozí platby, je patrno, že na tento účet došla platba od společnosti [právnická osoba] ve výši 20 126 Kč a jsou patrny odchozí platby, u nichž není zřejmé, na jaký účel jsou vynakládány (údaje o odchozích platbách). Z této listiny nelze zjistit příjem žalovaného od zaměstnavatele, kterým měla být společnost [právnická osoba] a nelze ani posoudit výši a strukturu výdajů žalovaného, ať už jde o výdaje na bydlení nebo ostatní výdaje. Z prohlášení žalovaného je patrno, že v době poskytnutí úvěru měl žalovaný závazek spojený s vlastnictvím nemovitosti, o němž prohlásil, že jej splácí, ale z předložených listin nevyplývá, zda poskytovatel úvěru tento závazek ověřoval a zabýval se jím. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 tento soud uvedl, že údaje o životním minimu musí poskytovatel porovnat s od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Soud má za to, že v této věci prověřoval původní věřitel úvěruschopnost žalovaného spíše formálně a nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná. Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný čerpal částku 100 000 Kč a na jeho dluh byla zaplacena celkem částka 75 625 Kč, výše bezdůvodného obohacení činí 24 375 Kč. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.
5. Pokud jde o příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení soud uvádí, že nárok na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením bezdůvodného obohacení. Podle obecné úpravy splatnost bezdůvodného obohacení nastává na základě výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.). Splatnost bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka má však speciální úpravu přímo v § 87 odst. 1, 2 ZoSÚ, která má přednost před úpravou obecnou upravenou v občanském zákoníku. Podle citovaného ustanovení je tak dlužník povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Lhůta k plnění tedy není odvozena od výzvy věřitele k plnění, ale je stanovena až v rozhodnutí soudu, a to za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dluhu z titulu bezdůvodného obohacení (blíže srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud proto uplatněný nárok na zákonné úroky z prodlení zamítl, jelikož dosud s ohledem na shora uvedené nedošlo k prodlení na straně žalovaného.
6. Soud lhůtu k plnění určil dle ustanovení § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.
7. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého byl v řízení převážně úspěšný žalovaný. Soud při stanovení míry úspěchu a neúspěchu musí přihlížet i k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku požadovaného účastníkem „do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. Žalovanému však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.