Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 55 869,27 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 27 515,56 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 649,81 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 007,22 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 83 384,83 Kč od 22. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 80 376,83 Kč od 29. 8. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 027,49 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno právního zástupce], [tituly za jménem], advokáta.
Odůvodnění
1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalované domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 83 384,83 Kč a příslušenství. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba]., IČ [IČO] úvěrovou smlouvu – konsolidace půjček ze dne [datum] (dále jen „Smlouva“), na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč. Výplata byla provedena z úvěrového účtu č. [č. účtu] tak, že část úvěru byla poskytnuta na úhradu dřívějších peněžitých závazků žalované a zbývající část úvěru byla žalované poskytnuta převodem na její běžný účet. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky včetně smluvního úroku zaplatit ve splátkách po 2 064,42 Kč počínaje dnem 25. 4. 2023. Zavázala se též k zaplacení poplatků dle sazebníku a pro případ nesplácení úvěru se zavázala k zaplacení smluvní pokuty a náhrady nákladů spojených s vymáháním. Součástí vzájemných ujednání bylo pojištění schopnosti splácet. Následně však své závazky z uzavřené smlouvy neplnila, dostala se opakovaně do prodlení s úhradou splátek a poskytovatel úvěru úvěr proto zesplatnil ke dni [datum]. Pohledávku za žalovanou poskytovatel úvěru postoupil žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze [datum] s účinností ke dni [datum] a postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem z [datum]. Žalobkyně po žalované požaduje zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 80 376,83 Kč, poplatků ve výši 3 008 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 5 007,22 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 4 649,81 Kč, a dále žalobkyně požaduje rovněž zaplacení úroků ve výši 12,75% p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 80 376,83 Kč od 29.08.2024 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 12,75% p.a. z dlužné částky ve výši 83 384,83 Kč, sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 80 376,83 Kč, dlužných poplatků ve výši 3 008 Kč, od 22.02.2025 do zaplacení. K úhradě nedošlo ani na základě předžalobní výzvy zástupce žalobkyně ze dne 3.6.2025. Před poskytnutím úvěru poskytovatel úvěru ověřoval schopnost žalované úvěr splatit na základě informací získaných od žalované, informací získaných z výpisů z jejího běžného účtu a nahlédnutím do veřejných registrů. Na základě zjištění, která takto učinil dospěl k závěru, že žalovaná je schopna hradit úvěr ve výši poskytnutého limitu.
2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalované, která se z jednání neomluvila.
3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba]. a žalovaná uzavřeli smlouvu, v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované částku 90 000 Kč jako spotřebitelský úvěr a to částečně na úhradu starších závazků žalované vůči poskytovateli úvěru a zčásti neúčelově převodem na běžný účet uvedený ve smlouvě. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem zaplatit a současně se v čl. II. smlouvy zavázala hradit právnímu předchůdci žalobkyně úroky z poskytnutého úvěru se sjednanou úrokovou sazbou 18,23 % p.a. Žalovaná byla zavázána uhradit úvěr vč. pojištění schopnosti splácet formou měsíčních splátek po 2 291,42 Kč počínaje dnem 25. 4. 2023. Smlouva dále obsahuje ujednání o poplatcích a smluvních pokutách, k jejichž placení je žalovaná zavázána. Dle platební historie byl úvěr žalovanou čerpán v celé výši [datum]. Za dobu trvání smlouvy žalovaná splatila částku 34 130,73 Kč, přičemž poslední platba byla uhrazena [datum]. Dopisem ze dne 30. 8. 2024 poskytovatel úvěru úvěr zesplatnil a vyzval žalovanou k zaplacení částky 88 537,53 Kč s příslušenstvím do 13. 9. 2024. Pohledávka za žalovanou vyplývající z výše uvedené smlouvy byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni s účinností ke dni [datum] a postoupení bylo oznámeno postupitelem žalované dopisem ze dne [datum]. Dopisem ze dne 3. 6. 2025 byl a žalovaná vyzvána k zaplacení zástupcem žalobkyně.
4. Na základě provedených důkazů, které soud hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, soud po skutkové stránce uzavřel, že mezi původním věřitelem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Na uvedenou smlouvu se vztahují též ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované, tedy její schopnost úvěr splatit, nahlédnutím do veřejně dostupných registrů a měl k dispozici výpis z jejího účtu. Z předložených dokladů je patrno, že poskytovatel úvěru při posouzení úvěruschopnosti vycházel především z údajů, které mu poskytla žalovaná a soustředil se na posouzení jejích příjmů. Z předloženého přehledu pohybů na účtu žalované, který právní předchůdce žalobkyně vedl, je patrno, že na tento účet docházely platby zejména od Úřadu práce a platby neurčeného charakteru. Není však patrno, že by se jednalo o příjmy žalované z pracovního poměru u společnosti [právnická osoba], kde měla žalovaná pracovat s příjmem ve výši [hodnota] Kč čistého. Z žádného důkazu není patrno, že by poskytovatel úvěru tento příjem ověřoval, popř. z jakých dokladů. Žalovaná dále uváděla měsíční výdaje ve výši [hodnota] Kč jako výdaje na bydlení, ale žalobkyně nepředložila žádný důkaz o tom, že tyto výdaje byly poskytovatelem úvěru ověřeny. Struktura a povaha výdajů žalované není patrna ani z předložených výpisů z jejího účtu. Žalovaná uváděla, že má dvě vyživovací povinnosti a bydlí v nájmu. Není tak patrno, jakým způsobem poskytovatel úvěru ověřil příjem žalované a rovněž tak není patrno, jak zjistil a ověřil výdaje žalované, z kterých při posouzení úvěruschopnosti vycházel. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 tento soud uvedl, že údaje o životním minimu musí poskytovatel porovnat s od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Soud má za to, že v této věci prověřoval původní věřitel úvěruschopnost žalované spíše formálně a nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná. Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaná čerpala částku 90 000 Kč a na její dluh byla zaplacena celkem částka 34 130,73 Kč, výše bezdůvodného obohacení činí 55 869,27 Kč. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.
5. Pokud jde o příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení soud uvádí, že nárok na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením bezdůvodného obohacení. Podle obecné úpravy splatnost bezdůvodného obohacení nastává na základě výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.). Splatnost bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka má však speciální úpravu přímo v § 87 odst. 1, 2 ZoSÚ, která má přednost před úpravou obecnou upravenou v občanském zákoníku. Podle citovaného ustanovení je tak dlužník povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Lhůta k plnění tedy není odvozena od výzvy věřitele k plnění, ale je stanovena až v rozhodnutí soudu, a to za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dluhu z titulu bezdůvodného obohacení (blíže srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud proto uplatněný nárok na zákonné úroky z prodlení zamítl, jelikož dosud s ohledem na shora uvedené nedošlo k prodlení na straně žalované.
6. Soud lhůtu k plnění určil dle ustanovení § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.
7. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V projednávané věci uplatnila žalobkyně v řízení nárok na zaplacení částky 83 384 Kč a bylo jí přiznáno 55 869,27 Kč a byla tak v řízení částečně úspěšná s nárokem na náhradu nákladů řízení v rozsahu 34 % účelně vynaložených nákladů. Náklady řízení vynaložené žalobkyní jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 336 Kč a náklady právního zastoupení sestávajícími ze 4 úkonů právní služby po 3 340 Kč (ust. § 6, § 7 vyhl. 177/1996 Sb., dále a.t.) z tarifní hodnoty 55 869,27 Kč - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, podání žaloby, zastupování při jednání dne [datum]), k nimž přísluší 4 režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a.t. Žalobkyni též náleží náhrada cestovného právní zástupkyně k jednání dne [datum] osobním automobilem z [adresa] zpět za celkem 56 km, při průměrné spotřebě pohonných hmot 4,2 l/100 km (nafta) v ceně 34,10 Kč / litr, náhradě opotřebení 5,90 Kč dle vyhlášky č. 573/2025 Sb. o cestovních náhradách, která činí 520 Kč. Náhrada byla požadována a přiznána ve výši 1/2 z celkových nákladů v částce 260 Kč, neboť zástupkyně žalobkyně se dne [datum] účastnila u podepsaného soudu jako zástupce žalobkyně jednání ve dvou různých věcech. Na náhradě za ztrátu času na cestě náleží žalobkyni rovněž z celkové náhrady ve výši 600 Kč (4 x 150 Kč za čtyři započaté půlhodiny) náhrada v rozsahu ½ ve výši 300 Kč. Žalobkyni dále náleží náhrada 21 % daně z přidané hodnoty v částce 2 963,10 Kč, neboť doložila, že její právní zástupce je plátcem této daně. Celkem tak plná náhrada nákladů řízení činí 20 669,10 Kč a z této částky žalobkyni náleží 34 %, tj. částka 7 027,49 Kč. Účelně vynaložený náklad řízení soud neshledal v postupně doplňovaných tvrzeních žalobkyně podáním ze dne 12. 8. 2025, když má za to, že skutečnosti v těchto podáních uváděné byly žalobkyni známy již při podání žaloby a nic jí nebránilo tato součástí žaloby učinit. Žalobkyni tak soud přiznal náklady řízení v celkové výši 7 027,49 Kč z celkových nákladů.