1 C 89/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 51 235 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], IČ: [IČO], se sídlem [adresa] a žalovanou dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva“). Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této Smlouvy Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru otištěné na zadní straně Smlouvy (dále jen „Podmínky“). Právní předchůdce žalobkyně, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před uzavřením smlouvy, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč úvěruschopnost žalované. Částka 30 000 Kč byla poskytnuta zčásti formou bezhotovostní platby na účet žalované ve výši 29 166 Kč a zčásti formou úhrady pohledávky poskytovatele úvěru za žalovanou ve výši 834 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli úroky a úhrady za služby. Celkovou částku 53 302 Kč se zavázala uhradit v 18 měsíčních splátkách po 2 962 Kč, poslední splátka byla splatná dne 3. 4. 2024. Žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 30 000 Kč, dlužnou část úhrad za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 21 235 Kč, kapitalizované úroky ve výši 648,05 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení vyčíslené do 29. 4. 2024 ve výši 5 012,50 Kč, úrok za dobu od 30. 4. 2024 do zaplacení z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované. Vycházel z údajů uvedených žalovanou v zákaznické kartě a ověřil je doklady uvedeným v zákaznické kartě, které se předkládají při podání žádosti o úvěr. Původní věřitel je nemá k dispozici. Pohledávky byly postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni.

2. K jednání nařízenému na den [datum] se dostavil zástupce žalobkyně. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ač jí předvolání k jednání bylo doručeno fikcí na adresu bydliště uvedenou v evidenci obyvatel. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalované.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] dne [datum], soud zjistil, že tuto smlouvu žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], IČ: [IČO], se sídlem [adresa], Právní předchůdce žalobkyně, jako poskytovatel úvěru, posoudil před poskytnutím úvěru schopnost žalované úvěr splácet a na základě tohoto posouzení byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Za zprávy [banka]., bylo zjištěno, že dne [datum] byla na účet žalované č. účtu [č. účtu] připsána od plátce [právnická osoba] částka 29 166 Kč. Z uzavření smlouvy podepsané oběma smluvními stranami bylo zjištěno, že částka 834 Kč byla použita na úhradu jiného závazku žalované vůči poskytovateli úvěru. Z přehledu transakcí – tabulka umoření vyplývá, že úvěr byl poskytnut [datum], avšak v jeho prospěch nebylo uhrazeno ničeho. Ze zákaznické karty ( čl. 24) soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalované z výpisů z bankovního účtu, vycházel z toho, že žalovaná je na mateřské/rodičovské dovolené, je svobodná, a bydlí v nájemním bytě. Její příjem dle jejího prohlášení činil [hodnota] Kč měsíčně a výdaje činily [hodnota] Kč měsíčně. Dále uvedla, že splácí interní splátky ve výši [hodnota] Kč měsíčně.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek vzal soud za prokázané, že pohledávka z výše uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni a původní věřitel oznámil postoupení pohledávek žalované dopisem ze [datum]. Dopisem ze dne 29. 7. 2024 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně, a to ve lhůtě do 13. 8. 2024. Oznámení bylo dle podacího lístku podáno k poštovní přepravě dne 29. 7. 2024.

5. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejichž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované též předložením dokladů ze strany žalované, které se nedochovaly. Z předložených listin je patrno, že zkoumání úvěruschopnosti žalované bylo provedeno spíše formálně, kdy se poskytovatel úvěru soustředil na její příjmy a nevěnoval patřičnou pozornost výdajům žalované, ač se výdaje v měsíční částce ve výši 2 000 Kč jeví jako zcela nereálné, zvláště, když má žalovaná další vyživovací povinnost (mateřská/rodičovská dovolená). Ze statistických výdajů nebo částek životního minima nelze vycházet, pokud nejsou porovnány z faktickými výdaji. Z jiných zdrojů nebyla úvěruschopnost ověřována (např. výpisem z účtu, či nahlédnutím do veřejně dostupných rejstříků), ač je patrno, že žalovaná měla ještě jiné závazky, minimálně poskytovateli úvěru. Původní věřitel tak neprověřoval úvěruschopnost žalované řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18 a judikatury Nejvyššího soudu. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla původním věřitelem částka 30 000 Kč poskytnuta bezhotovostní platbou na její účet a úhradou jiného jejího závazku a žalovaná netvrdila a neprokázala, že by ve prospěch této pohledávky něčeho uhradila, soud určil bezdůvodné obohacení ve výši 30 000 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. Mezi účastníky pak nebyl prokázán spor ohledně možnosti žalované vrátit poskytnutou jistinu. Na platnost postoupení pohledávek nemá vliv jiná právní kvalifikace nároku provedeného soudem. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. I když je smlouva neplatná, tak žalovaná byla ve výzvě zástupce žalobkyně ze dne 29. 7. 2024 vyzvána k vrácení dlužné částky do 13. 8. 2024. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého byla v řízení převážně úspěšná žalovaná. Soud při stanovení míry úspěchu a neúspěchu musí přihlížet i k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku požadovaného účastníkem „do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. Žalované však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.