Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 400 Kč od 23. 2. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 9 816 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 20 216 Kč od 5. 1. 2024 do 22. 2. 2025 a zákonný úrok z prodlení z částky 9 816 Kč od 23. 2. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně podala u Okresního soudu v Lounech žalobu, kterou se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 216 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru dne 10. 11. 2022, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 12 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni částku 21 816 Kč zahrnující i souhrnný poplatek ve výši 9 816 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit úvěr v týdenních splátkách. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, zaplatil pouze částku 1 600 Kč. Žalobkyně prověřovala žalovaného zejména kontrolou v databázi neplatných dokladů, kontrolou rodného čísla, náhledem do záznamu insolvenčního rejstříku, kontrolou zaměstnání telefonicky, kontrolou platební historie žalovaného u žalobkyně, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta.
2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila z jednání a žalovaný se k jednání nedostavil.
3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 10. 11. 2022, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému jako spotřebiteli úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 2 376 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 840 Kč v 60týdenních splátkách po 363,60 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí jistiny. Dle evidenční karty žalovaný uvedl, že je svobodný, uvedl nájemní bydlení, u žalobkyně neměl dosud žádný závazek. Uvedl příjem ze zaměstnání 10 438 Kč, výdaje na bydlení 1 000 Kč, životní minimum 4 620 Kč a nebankovní závazky ve výši 3 078 Kč. Dle poznámky ve formuláři byl viděn občanský průkaz, pracovní smlouva, čestné prohlášení a výplatní pásky za srpen a září 2022. Dopisem ze dne 17. 10. 2023 byl žalovaný vyzván k zaplacení žalobkyní s upozorněním na možnost soudního vymáhání ve lhůtě 7 dnů. Dle přehledu odeslané pošty byl dopis odeslán téhož dne.
4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanský zákoník a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když z důkazů vyplývá, že nebyly ověřovány výdaje žalovaného (např. dokladem SIPO, výpisem z účtu apod.). Z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně uvádí v evidenčních listech v obdobných případech stejnou výši nákladů na bydlení i životní minimum. Náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč vzbuzují pochybnost o reálnosti těchto výdajů. Soud odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil (např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka, daňovým přiznáním apod.). Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná (§ 588 občanského zákoníku.) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18. Převzal-li žalovaný plnění na základě neplatné smlouvy, byl povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 12 000 Kč a žalovaný zaplatil celkem částku 1 600 Kč, na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 10 400 Kč. V řízení nebyl prokázán spor o možnost žalovaného vrátit poskytnutou částku. Soud přiznal žalobkyni i nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. V řízení nebylo prokázáno doručení výzvy k plnění žalovanému před podáním žaloby. Soud proto přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení až od 23. 2. 2025, když žalovanému byla doručena žaloba dne 21. 2. 2025, následujícího dne měl plnit a od 23. 2. 2025 je v prodlení. Judikatura soudů posuzuje žalobu jako výzvu k plnění. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.
5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V řízení měl převážně úspěch žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.