13 C 49/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému zaplatit jí částku 11 410 Kč s příslušenstvím s tím, že [právnická osoba] [IČO] IČO, (dále také jako „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti částku 6 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal vrátit společnosti částku 6 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 5 950 Kč, celkem částku 11 950 Kč ve 52týdenních splátkách po 230 Kč, poslední splátka byla stanovena na [datum]. Na svůj dluh žalovaný uhradil pouze částku 540 Kč. Poté se žalovaný dostal do prodlení, když neuhradil řádně a včas sjednanou částku. Žalobkyně se společností [právnická osoba], uzavřela dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, kde mezi jinými byla postoupena i pohledávka za žalovaným. Tato skutečnost byla oznámena žalovanému dopisem ze dne [datum]. Z tohoto důvodu žalobkyně požaduje zaplacení částky 11 410 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 5 776,77 a dlužného poplatku ve výši 5 633,23 Kč, spolu s úrokem z prodlení kapitalizovaným částkou 1 049,45 Kč, s úrokem kapitalizovaným částkou 1 307,28 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 18,39 % ročně z částky 5 776,77 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 776,77 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku, tato však zůstala bez reakce, proto se žalobkyně se svým nárokem obrátila k soudu.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k jednání soudu se bez omluvy nedostavil.

3. Z listiny označené jako zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr datované dne [datum] bylo zjištěno, ž tuto vyplnil žalovaný, uvedl zde své kontaktní údaje, dále uvedl, že zdrojem jeho příjmů je [upřesnění] ve výši [hodnota], dalšími příjmy domácnosti je částka [hodnota] a jeho odhadované měsíční výdaje činí [hodnota].

4. Z listiny označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru datované dne [datum], bylo zjištěno, že listina je podepsaná žalovaným, výše požadovaného úvěru činila 6 000 Kč, poplatek za spotřebitelský úvěr činil 5 950 Kč, sestávající se z úroku ve výši 3 060 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortní a flexibilní splácení ve výši 1 380 Kč. Soud zjistil, že úroková sazba byla sjednána ve výši 88 %. Dále bylo zjištěno, že žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 52 měsíčních splátkách po 230 Kč, když poslední splátka měla činit 220 Kč.

5. Z listiny označené jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] [IČO] IČO, , a žalobkyní soud zjistil, že mezi jinými byla postoupena i pohledávka za žalovaným a tato skutečnost byla oznámena žalovanému dopisem ze dne [datum].

6. Z listiny označené jako tabulka umoření soud zjistil, že tato se týká žalovaného. Dále bylo zjištěno, že na jistinu ve výši 6 000 Kč bylo uhozeno celkem 540 Kč.

7. Z listiny označené jako výzva k plnění datované dne [datum] bylo zjištěno, že tímto žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dlužné částky v celkové výši 14 522,21 Kč. Z přiložených podací lístků soud zjistil, že žalovanému žalobkyně zasílala poštovní zásilky dne [datum] a [datum].

8. Soud vyzval žalobkyni k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného ze dne [datum] a byly ověřeny doklady uvedenými v části „Ověřené dokumenty“. Dále uvedla, že právě ze zákaznické karty se podává, že její právní předchůdce posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalovaný přitom uvedl, že jeho měsíční příjem činí [hodnota], dále uvedl, že nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Právní předchůdce žalobkyně ověřil majetkovou situaci z výměru sociální podpory, v insolvenčním rejstříku ověřil, že není vůči žalovanému vedeno insolvenční řízení. Tato svá tvrzení, kromě zákaznické karty ze dne [datum] nijak nedoložila.

9. Z provedených důkazů pak bylo po skutkové stránce prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně předal žalovanému dne [datum] částku 6 000 Kč, dále má soud za prokázané, že žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobkyně částku 540 Kč. Naopak dle názoru soudu nebylo prokázáno, že by mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, když soud tuto smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou z důvodu řádného neprozkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy.

10. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části.

11. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

15. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

16. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu žalovaný sdělil, což ověřil z dokladů vyjmenovaných v zákaznických kartách. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdce žalobkyně zjistil. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila, soudu je nedoložila ani dále v průběhu řízení. Z žaloby ani smluv pak nevyplývá, že by právní předchůdce žalobkyně žalovaného lustroval např. v insolvenčním rejstříku, v bankovním a nebankovním rejstříku klientských informací, případně centrálním registru exekucí. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudil s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o zápůjčce nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z..

17. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, z čehož žalovaný zaplatit 540 Kč, zbývá proto k zaplacení částka ve výši 5 460 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího archu se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného, ale ostatně ani to, že by obsahem zasílané zásilky byla výzva k plnění. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 30. 5. 2024 (kdy byla žalovanému doručena žaloba spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřil), následující den, tj. 31. 5. 2024, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 1. 6. 2024 do prodlení.

18. Soud z vyložených důvodů žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků, vyhověl a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně úroků z prodlení z uvedené částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 1. 6. 2024 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňují jinou lhůtu v plnění. Ve zbývající výši soud žalobu výrokem II. zamítl.

19. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.