Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 10 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 3 254 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 3 254 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení a dále v částce 1 273,74 Kč.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 900,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta], advokáte se sídlem [adresa].
Odůvodnění
1. Žalobkyně podala proti žalovanému návrh na zaplacení částky 15 427,47 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] prostřednictvím internetových stránek [Anonymizováno] smlouvu o úvěru, na základě, které byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 10 900 Kč s možností postupného čerpání. Úvěr byl žalovanému vyplacen na jeho účet v plné výši, tedy 10 900 Kč. Žalovaný dále zvolil volitelné služby, a to „klidné spaní“ za poplatek 110 Kč, službu „přesto“ za poplatek 165 Kč a informační SMS servis za poplatek 29 Kč. Žalovaný jedenkrát požádal o odklad splatnosti o 7 dní a splatnost úvěru tak nastala 23. 7. 2023, když žalovaný se dostal do prodlení s úhradou a neuhradil ničeho. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky ve výši 14 154 Kč představující jistinu, dále poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 950 Kč a výše uvedené poplatky, tedy 110 Kč, 165 Kč a 29 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku ze dne 24. 3. 2024, ani na tuto nijak nereagoval, proto se žalobkyně domáhá svého práva soudní cestou.
2. Žalobkyně dále požaduje uhrazení smluvní pokuty ve výši 1 273,47 Kč, když v žalobě specifikoval, jakým způsobem dospěla k výpočtu této částky, kterou požaduje ve výši 0,1 % denně od 27. 3. 2023, tedy ode dne následujícího po dni splatnosti do 26. 6. 2023, když počítá pouze smluvní pokutu za prvních 90 dní prodlení.
3. Žalobkyně se z jednání omluvila a žalovaný se k jednání nedostavil, když mu bylo doručeno předvolání uložením na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel dne 28. 3. 2025 a soud pak ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. rozhodl bez účasti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Z předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], popisu základních vlastností spotřebitelského úvěru, všeobecných smluvních podmínek, výpisu o posouzení úvěruschopnosti, ověření totožnosti, obecných principů posuzování a filozofie společnosti, identifikovaných příjmů žalované, přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli a výzvy k plnění podle § 142a o. s. ř. soud zjistil, že smlouva o úvěru číslo [hodnota] měla být uzavřena dne [datum] mezi žalovaným a žalobkyní, a to elektronicky. Dále bylo zjištěno, že žalovanému byla zaslána výzva k plnění podle § 142a o. s. ř. ze dne 24. 3. 2024.
5. Ze zprávy [právnická osoba]. bylo zjištěno, že žalovanému byla dne [datum] na účet žalovaného připsána od žalobkyně částka ve výši 10 900 Kč.
6. Žalobkyně k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy uvedla, že zjišťovala údaje od žalovaného, a to celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy. Tyto informace žalovaný sdělil žalobkyni. Žalobkyně dle svého tvrzení dále ověřila, zda se žalovaný nenachází v registru centrální evidence exekucí, vyžádala výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z registru neplatných dokladů.
7. Svá tvrzení doložila výpisem o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba]. výpisu o posouzení úvěruschopnosti, ověření totožnosti, obecných principů posuzování a filozofie společnosti, identifikovaných příjmů žalované. Žalobkyně se k jednání dne 22. 4. 2025 nedostavila, soud žalobkyni tedy nemohl vyzvat ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a důkazů k prokázání skutečnosti, že byla mezi účastníky platně uzavřena smlouva o úvěru.
8. Z provedených důkazů pak bylo po skutkové stránce prokázáno, že žalobkyně poukázala na účet žalovaného vedený u výše uvedené banky celkem částku 10 900 Kč. Naopak dle názoru soudu však nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, když soud tuto smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou z důvodu řádného neprozkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
11. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.
12. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
13. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Poskytnuté informace v tzv. identifikovaných příjmech žalovaného, ze kterých však nijak nevyplývá označení jednotlivých, dle tvrzení žalobkyně, příjmu žalovaného. Dále žalobkyně předložila v tomto směru výpis o posouzení úvěruschopnosti u žalovaného, ze kterého však vyplývá pouze trvalé bydliště žalovaného, celkový počet osob ve společné domácnosti, když je zde bez dalšího uveden měsíční příjem uvedeného spotřebitele ve výši 26 798 Kč, aniž by však bylo, jakkoliv zřejmé, kdo je plátcem tohoto příjmu žalovaného. Je nutné zdůraznit i tu skutečnost, že žalovaný uvedl žalobkyni výši pravidelných měsíčních výdajů na půjčky ve výši 6 800 Kč, z čehož jednoznačně vyplývá, že již před poskytnutím této půjčky měl žalovaný relativně vysoké výdaje na své půjčky. Přesto však žalobkyně s ohledem na tyto informace dospěla žalobkyně k názoru, že je žalovaný schopen platit příslušný úvěr. Žalobkyně, alespoň jak vyplývá z listinných důvodů, neověřovala výdaje na bydlení a další výdaje, přičemž soud toto považuje za zcela nedostatečné. Toto pak budí dojem, že žalobkyně neměla v úmyslu skutečně prověřit schopnost žalovaného poskytovaný spotřebitelský úvěr splácet, ale jen vyžádanými doklady v případném soudním sporu doložit, že k tomuto činila příslušné kroky. Vzhledem k uvedenému soudu nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
14. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10 900 Kč, které žalovaný žalobkyni nevrátil. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy mu dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003).
15. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. podle § 1970 o. z., když jejich výše je stanovena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění.
16. Ohledně částky ve výši 3 254 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. od 28. 3. 2023 do zaplacení a dále v částce představující smluvní pokutu ve výši 1 273,74 Kč, byl návrh žalobkyně jako nedůvodný zamítnut.
17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 900,80 Kč, přičemž tato částka představuje 40 % z jejich celkové výše. Úspěch žalobkyně činil 70 %, přičemž neúspěch 30 % a po odečtení neúspěchu od úspěchu tak přestavují náklady řízení uvedených 40 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč, tj. 320 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., tj. v rozsahu 40 % částku ve výši 480 Kč a DPH ve výši 21 % z částky výši 100,80 Kč. Jejich zaplacení uložil soud žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).