Výrok
I. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 8 267,72 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 950,47 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 315,77 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 742,81 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 25,23 % ročně z částky 4 742,81 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se obrátila dne 28. 6. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 12 667,72 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba] [IČO] IČO, ) uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě níž mohla žalovaná čerpat úvěr až do výše 6 000 Kč, a žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s položkou ve výši 10 332 Kč, kterou žalobkyně souhrnně označuje jako poplatek a která sestává z kapitalizovaného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 25,23 % ročně v částce 4 835 Kč, částky 1 500 Kč za zpracování úvěru, částky ve výši 1 657 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení a poplatku za pojištění ve výši 2 340 Kč, a to v 78 pravidelných týdenních splátkách ve výši 210 Kč. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 6 000 Kč, nedodržela však řádně podmínky pro splácení, když uhradila celkem pouze 1 600 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo nejpozději dne 26. 10. 2023 právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky. Pohledávka byla dne [datum] postoupena na žalobkyni. Žalovanou částku 12 667,72 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 4 742,81 Kč a dlužný poplatek ve výši 7 924,91 Kč, příslušenství se skládá z kapitalizovaného smluvního úroku od 27. 10. 2023 ve výši 315,77 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení od 26. 5. 2022 ve výši 950,47 Kč, vše kapitalizováno ke dni 29. 1. 2024, a následně z běžícího smluvního úroku a běžícího zákonného úroku z prodlení od dne následujícího do zaplacení.
2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.
3. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalovaná, ač řádně a včas předvolána, se k jednání bez omluvy nedostavila. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba] [IČO] IČO, ) dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytovat žalované úvěrový rámec až do výše 6 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s položkou ve výši 10 332 Kč, kterou žalobkyně souhrnně označuje jako poplatek a která sestává z kapitalizovaného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 25,23 % ročně v částce 4 835 Kč, částky 1 500 Kč za zpracování úvěru, částky ve výši 1 657 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení a poplatku za pojištění ve výši 2 340 Kč, a to v 78 pravidelných týdenních splátkách ve výši 210 Kč /viz smlouva o úvěru na č. l. 27-28, zařazení zákazníka do pojistného programu na č. l. 29/. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 6 000 Kč, se splácením splátek se však dostávala do prodlení, celkem uhradila právní předchůdkyni žalobkyně částku 1 600 Kč /viz tabulka umoření na č. l. 32/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitelka uzavřela s žalobkyní jako postupníkem dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalované z výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalované oznámena /viz smlouva o postoupení pohledávky na č. l. 33-38, seznam postoupených pohledávek na č. l. 30-31 a 40, oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 39 a podací lístek na č. l. 41/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní výzva včetně podacího lístku na č. l. 42-44/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.
5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť soudu předložila pouze formulář nazvaný karta zákazníka, v kterém právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. Dle údajů uvedených v tomto formuláři byla žalovaná svobodná, se základním vzděláním, bydlela v nájmu, pečovala o dvě nezaopatřené děti. Žalovaná byla na mateřské či rodičovské dovolené a její čistý měsíční příjem měl činit 10 000 Kč, další blíže nespecifikovaný čistý příjem domácnosti měl činit 7 080 Kč. Odhadované výdaje měly činit 6 000 Kč /viz zákaznická karta na č. l. 26/.
6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ nedostála.
15. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala tvrzení žalované uvedené v tzv. kartě zákazníka, zejména že by dostatečně ověřovala výši příjmů a výdajů žalované. V kartě zákazníka jsou toliko ručně vyplněny údaje o zaměstnání a výši příjmů a výši odhadovaných výdajů. Ve své podstatě se tak jedná pouze o tvrzení právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenané v písemné podobě, které není doloženo žádným relevantním důkazem. Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované odborné posouzení. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně tak soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru za situace, kdy o správnosti údajů uvedených v kartě zákazníka lze mít důvodné pochyby, zejména co se týče uvedených odhadovaných výdajů žalované. S ohledem na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně soudu proto nezbývalo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila.
16. Soud tedy v projednávané věci uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalované podle § 86 odst. 1 ZoSÚ. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Ohledně následku absolutní neplatnosti při nezkoumání úvěruschopnosti po účinnosti ZoSÚ od 1. 12. 2016 soud konstatuje, že v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.
17. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované jistinu v celkové výši 6 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalované. Současně bylo prokázáno, že žalovaná na tento svůj závazek již uhradila částku 1 600 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně pak byla postoupena na žalobkyni. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 400 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.
18. Pokud jde o příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení soud uvádí, že nárok na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením bezdůvodného obohacení. Podle obecné úpravy splatnost bezdůvodného obohacení nastává na základě výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.). Splatnost bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka má však speciální úpravu přímo v § 87 odst. 1, 2 ZoSÚ, která má přednost před úpravou obecnou upravenou v občanském zákoníku. Podle citovaného ustanovení je tak dlužník povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Lhůta k plnění tedy není odvozena od výzvy věřitele k plnění, ale je stanovena až v rozhodnutí soudu, a to za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dluhu z titulu bezdůvodného obohacení (blíže srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud proto uplatněný nárok na zákonné úroky z prodlení zamítl, jelikož dosud s ohledem na shora uvedené nedošlo k prodlení na straně žalované.
19. Lhůta k plnění pak byla stanovena podle § 87 odst. 1, 2 ZoSÚ v délce tří dnů. Žalovaná zůstala v řízení zcela pasivní, a soud tak nemohl zjistit její aktuální majetkové poměry. Soud proto uzavřel, že běžně stanovená třídenní lhůta splatnosti je i v případě žalované lhůtou přiměřenou.
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.