Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

17 C 267/2024

Soud: Okresní soud v LounechDatum rozhodnutí: 24. 10. 2024Č. j.: 17 C 267/2024-72Samosoudce: Mgr. Michal DrobílekAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 17. 2. 2025Předmět řízení: O zaplacení 41 479,50 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSLN:2024:17.C.267.2024.1
postoupení pohledávkyneplatnost právního jednánísmlouva o úvěruinsolvencebezdůvodné obohacení
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 17. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (20) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 479,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 957,57 Kč od 8. 4. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 30 % ročně z částky 27 000 Kč od 29. 3. 2023 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 000 Kč od 8. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 605,18 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se obrátila dne 29. 2. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 41 479,50 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba].[IČO] IČO, ) uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru č. [RČ], na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 27 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvními úroky ve výši nominální úrokové sazby 73,86 % ročně a pojistným v 42 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 870 Kč. Žalovaný úvěr čerpal, nedodržel však řádně podmínky pro splácení, když na svůj dluh neuhradil ničeho. Právní předchůdkyně žalobkyně proto uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr byl zesplatněn ke dni 28. 3. 2023. Ani po zesplatnění úvěru žalovaný ničeho neuhradil. Žalovaná částka 41 479,50 Kč se skládá z dosud neuhrazené části nové jistiny úvěru ve výši 31 957,57 Kč (přičemž tato nová jistina úvěru tvoří původní jistina poskytnutého úvěru ve výši 27 000 Kč a úrok za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění 28. 3. 2023 ve výši 4 957,57 Kč), ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné nové jistiny vyčíslené ke dni 14. 12. 2023 ve výši 9 338,93 Kč, pojistného ve výši 183 Kč. Příslušenství se skládá ze smluvního úroku, který žalobkyně po uvážení požaduje pouze ve výši 30 % ročně, z (původní) jistiny 27 000 Kč od 29. 3. 2023 do zaplacení a ze zákonného úroku z prodlení z nové jistiny 31 957,57 Kč od 8. 4. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba].[IČO] IČO, ) dne [datum] úvěrovou smlouvu č. [RČ], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše 27 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úroky v nominální výši 73,86 % ročně v 42 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 870 Kč. RPSN činila 104,77 %. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měl žalovaný zaplatit v případě řádného splácení. Strany dle bodu 6.3 a 6.4 pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů sjednaly automatické zesplatnění úvěru s tím, že ke dni zesplatnění se celá doposud nesplacená jistina a veškeré dosud nesplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru, kterou je dlužník povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění. V bodě 6.5 smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru ode dne následujícího po dni zesplatnění do zaplacení. Ve smlouvě bylo dále sjednáno pojištění smrti, invalidity III. stupně, přičemž pojistné bylo sjednáno ve výši 3,33 % z příslušné měsíční splátky /viz smlouva o úvěru včetně přílohy na č. l. 38-41/. Žalovaný úvěr čerpal, porušil však podmínky splácení, když na svůj dluh neuhradil ničeho, došlo tak k zesplatnění úvěru ke dni 28. 3. 2023 /viz doklad o vyplacení úvěru na č. l. 12a, sdělení banky o vyplacení úvěru na č. l. 17-19, transakční historie na č. l. 44, oznámení o zesplatnění na č. l. 53/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitelka uzavřela s žalobkyní jako postupníkem dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalovanému z výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena /viz prohlášení o postoupení pohledávek na č. l. 55, seznam postoupených pohledávek na č. l. 52, pověření zaměstnanců na č. l. 46-47, oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 51 včetně podacího lístku na č. l. 59 a plné moci k odeslání oznámení na č. l. 34/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní výzva na č. l. 48 včetně podacího lístku na č. l. 42/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazoval tvrzení ohledně zkoumání výdajů žalovaného. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti předložila formulář nazvaný hodnocení klienta, v kterém právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. Čistý měsíční příjem žalovaného ze mzdy činil 31 337 Kč, přičemž tato skutečnost byla doložena potvrzeními z banky o výplatě mzdy za posledních 8 měsíců. Ohledně formy bydlení bylo uvedeno „u rodičů“, měsíční výdaje žalovaného byly uvedeny ve výši 4 620 Kč (životní minimum), ve výši 4 513 Kč na bydlení, žádné jiné výdaje uvedeny nebyly, celkem tedy výdaje ve výši 9 133 Kč. Žalobkyně předložila dále výpis záznamů z registru SOLUS, z něhož se podává, že žalovaný k [datum] neměl žádné dlužné částky po splatnosti, a dále výpis z Nebankovního registru klientských informací, podle něhož byl žalovaný hodnocen skórem 272, čímž se zařadil do kategorie I. (rozmezí 166-315), tedy do kategorie hodnocené nejhůře. Žádné listiny ve vztahu k ověřování výdajové stránky žalovaného žalobkyně nepředložila /viz hodnocení klienta na č. l. 22, potvrzení o výplatě mzdy na č. l. 23-26, výpis z registru SOLUS na č. l. 27, výpis z registru NRKI na č. l. 28/.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

15. Soud konstatuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nezkoumala výdaje žalovaného, spokojila se toliko s uvedením paušální částky ve výši 4 620 Kč jako životní minimum a částky 4 513 Kč představující nijak blíže nespecifikované náklady na bydlení. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Právní předchůdkyně žalobkyně v daném případě poměrně detailně zjistila pouze příjmy žalovaného, nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, zjevně zjišťovány a ověřovány nebyly. Z hlediska výdajových poměrů žalovaného neměla právní předchůdkyně žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Právní předchůdkyně žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak nedoložených výdajích. Ty odpovídaly paušální částce životního minima 4 620 Kč a výdajům na bydlení ve výši 4 513 Kč. Životní minimum představuje skutečně jen minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění základní výživy a ostatních základních potřeb, které však neodráží skutečné individuální potřeby a nároky toho kterého jedince. Pokud jde o výdaje na bydlení, žalovaný sice měl v žádosti uvést, že bydlí u rodičů, a tudíž lze předpokládat, že jeho náklady na bydlení mohou být výrazně nižší, než je obvyklé. Ovšem i tuto skutečnost je třeba nějakým způsobem ověřit, neboť v opačném případě by takovým prohlášením mohl každý žadatel o úvěr úmyslně snižovat své výdaje pro účely posouzení úvěruschopnosti ve snaze získat úvěr i za situace, kdy z hlediska jeho příjmové a výdajové stránky by mu úvěr být poskytnut neměl, přičemž takové posouzení je právě samotným účelem zkoumání úvěruschopnosti. Bylo proto na právní předchůdkyni žalobkyně, aby výdaje žalovaného pečlivěji ověřila, kupříkladu na základě předložení výpisu z bankovního účtu, jak je u jiných poskytovatelů úvěru zcela běžné. Žalobkyně sice předložila soudu i výpisy žalovaného z databáze SOLUS a NRKI, avšak v těchto výpisech zcela absentuje ta nejdůležitější informace, kterou lze z těchto databází zjistit, a sice kolik má žadatel aktivních úvěrových produktů, respektive jakou celkovou částku měsíčně již v době žádosti o úvěr splácí na své dosavadní závazky z úvěrů. Kdyby tyto lustrace právní předchůdkyně žalobkyně provedla skutečně poctivě, musela by zjistit, že žalovaný již v době žádosti o úvěr splácel minimálně další dva závazky ze smluv o spotřebitelském úvěru, o nichž soud ví z úřední činnosti - viz řízení vedené u zdejšího soudu sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] /[Anonymizováno], v němž je projednáván nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný uzavřel dne [datum] a řízení vedené u zdejšího soudu sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] /[Anonymizováno], v němž je projednáván nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný uzavřel dne [datum]. Tyto a případné další existující závazky žalovaného nebyly žádným způsobem reflektovány v hodnocení klienta, přičemž i z předloženého výpisu z NRKI je patrné, že žalovaný musel za sebou nějakou úvěrovou historii mít, když z hlediska skóringu byl zařazen do nejhůře hodnocené kategorie klientů. S ohledem na shora uvedené tak nelze dovodit, že by ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána.

17. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany právní předchůdkyně žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že „úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Právní předchůdkyně žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného ve výdajové stránce a vyšla pouze z obecného zákonem stanoveného životního minima, aniž by pečlivěji prověřila reálnou finanční situaci žalovaného, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o kterém Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

18. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

19. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. V daném případě bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému jistinu ve výši 27 000 Kč a současně nebylo prokázáno, že by žalovaný na tento dluh dosud cokoli uhradil. Výše bezdůvodného obohacení proto činí částku 27 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně postoupena na žalobkyni. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.

20. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tak, jak je žalobkyně uplatnila, a to však pouze z částky odpovídající výši bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byl nárok na úrok z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

21. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 605,18 Kč, přičemž tato částka představuje 8 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 54 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 46 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 660 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 41 479,50 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2 780 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4 880 Kč ve výši 1 024,80 Kč. Ohledně aplikace ust. § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu v databázi soudu ISAS. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

23. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení. Pro účely tohoto poměřování byly nároky běžící do zaplacení kapitalizovány ke dni vyhlášení rozsudku.

24. Pro úplnost soud dodává, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení představující náklady zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby spočívající v doplnění žaloby ze dne 5. 8. 2024, 16. 9. 2024 a 2. 10. 2024, kterými žalobkyně reagovala na výzvu soudu k doplnění tvrzení a návrhů na dokazování stran otázky zkoumání úvěruschopnosti. Fakticky se jedná o doplnění návrhu ve věci samé a nejde o samostatné vyjádření ve věci samé, přičemž skutečnosti uvedené v těchto doplnění a důkazy k nim připojené mohly a měly být již součástí návrhu ve věci samé, byla-li by mu již od počátku věnována náležitá péče.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací