Výrok
I. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 388 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 459,40 Kč, kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 1 243,84 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 635,03 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a smluvním úrokem ve výši 8 % ročně z částky 13 974,23 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 002 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se obrátila dne 5. 10. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 33 390 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba].[IČO] IČO, ) uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 15 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s položkou ve výši 12 888 Kč (dále jen „poplatek“), která sestává z kapitalizovaného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 8 % ročně v částce 761 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 700 Kč, a to v 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 15 000 Kč, nedodržel však řádně podmínky pro splácení. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo nejpozději dne 9. 9. 2023 právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky. Pohledávka byla dne [datum] postoupena na žalobkyni. Žalovanou částku 33 390 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 13 974,23 Kč, dlužný poplatek ve výši 11 915,77 Kč a smluvní pokuta ve výši 7 500 Kč, příslušenství se skládá z kapitalizovaného smluvního úroku od 10. 9. 2023 do 22. 4. 2024 ve výši 1 243,84 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení od prodlení do 22. 4. 2024 ve výši 2 459,40 Kč, a následně z běžícího smluvního úroku a běžícího zákonného úroku z prodlení od dne následujícího do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.
3. Jen pro úplnost se patří poznamenat, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenska. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis). Podle čl.
4 Nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Z úřední činnosti je pak soudu známo, a to na základě sdělení zaměstnavatele žalovaného [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]., a též sdělení [právnická osoba], které soud obdržel v jiném soudním řízení s žalovaným sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] /[Anonymizováno], že žalovaný má faktické bydliště v České republice na adrese [Adresa žalovaného], respektive že zde měl faktické bydliště přinejmenším do února 2025, kdy si na této adrese do vlastních rukou převzal usnesení zdejšího soudu vydané v řízení sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] /[Anonymizováno]. Pravomoc zdejšího soudu je tak dána.4. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.
5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba].[IČO] IČO, ) dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému úvěrový rámec až do výše 15 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem ve výši 12 888 Kč, který sestává z kapitalizovaného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 8 % ročně v částce 761 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 700 Kč, a to v 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč. Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení /viz smlouva o úvěru na č. l. 32-33/. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 15 000 Kč, se splácením splátek se však dostával do prodlení, celkem uhradil právní předchůdkyni žalobkyně částku 1 998 Kč /viz přehled úhrad na č. l. 46/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitelka uzavřela s žalobkyní jako postupníkem dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalovanému z výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena /viz smlouva o postoupení pohledávky na č. l. 40-43, seznam postoupených pohledávek na č. l. 34, potvrzení o zaplacení kupní ceny na č. l. 35, oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 36/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz výzva k plnění na č. l. 37-38 včetně podacího lístku na č. l. 39/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnosti o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala. Soudu předložila pouze formulář nazvaný žádost o úvěr, v kterém právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. Dle údajů uvedených v tomto formuláři byl žalovaný svobodný, bezdětný, se středoškolským vzdělání, bydlel v nájmu, zaměstnaný byl u společnosti [právnická osoba]. s čistým měsíčním příjmem ve výši 25 929 Kč a dále pobíral invalidní důchod ve výši 6 277 Kč. Údaje o příjmu právní předchůdkyně žalobkyně ověřila na základě předložených výplatních pásek, pracovní smlouvy a dokladu o výplatě invalidního důchodu. Co se týče údajů na výdajové straně, dle formuláře měl žalovaný celkové měsíční výdaje ve výši 21 508 Kč, z čehož částka 8 000 Kč představovala náklady na bydlení, částka 4 250 Kč náklady na dopravu, jídlo a osobní výdaje a částka 9 258 Kč činila výdaje na exekuce. Žalobkyně však neoznačila žádný důkaz k prokázání skutečnosti, že by právní předchůdkyně žalobkyně tyto údaje o výdajích žalovaného jakkoli ověřila, či že by kupříkladu provedla lustraci žalovaného v dostupných registrech klientských informací, kde lze získat podrobné údaje o úvěrové historii dlužníků /viz žádost o úvěr na č. l. 8, kopie výplatních pásek na č. l. 9-11, doklad o výplatě invalidního důchodu na č. l. 12, pracovní smlouva na č. l. 13-15/.
7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
8. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
11. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)..
15. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ nedostála.
17. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala tvrzení žalovaného ohledně výše pravidelných výdajů uvedená v tzv. žádosti o úvěr. Ve své podstatě se jedná pouze o tvrzení právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenané v písemné podobě, které není doloženo žádným relevantním důkazem. Pouhé doplnění čísel ohledně výdajů žalovaného do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované odborné posouzení. Je přitom zřejmé, že v případě výdajů se jedná nikoli o skutečné výdaje žalovaného, ale pouze o jakési paušální odhadnuté částky. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně tak soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, navíc za situace, kdy žalovaný v žádosti právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že jsou proti němu vedena exekuční řízení a jsou mu prováděny srážky z příjmu. Je tedy vysoce pravděpodobné, že žalovaný v době čerpání úvěru se již nacházel v tzv. dluhové spirále, byl předlužen a v takové situaci mu vůbec úvěr neměl být poskytnut. Pokud se mu i tak právní předchůdkyně rozhodla úvěr poskytnut, měla by taková úvaha být činěna na základě pečlivého zvážení konkrétní situace žalovaného s podrobnými informacemi o jeho finanční situaci, tedy zejména s informacemi o množství exekucí, o výši dlužných částek, o úvěrové historii žalovaného apod. Žalobkyně však neprokázala, že by její právní předchůdkyně takové informace o finanční situaci žalovaného získala, ani že by jakkoli ověřila sdělené údaje o pravidelných výdajích žalovaného. Soudu tak nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila.
18. Soud tedy v projednávané věci uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1 ZoSÚ. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Ohledně následku absolutní neplatnosti při nezkoumání úvěruschopnosti po účinnosti ZoSÚ od 1. 12. 2016 soud konstatuje, že v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.
19. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému jistinu v celkové výši 15 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Současně bylo prokázáno, že žalovaný na tento svůj závazek již uhradil částku 1 998 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně pak byla postoupena na žalobkyni. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 002 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.
20. Pokud jde o příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení soud uvádí, že nárok na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením bezdůvodného obohacení. Podle obecné úpravy splatnost bezdůvodného obohacení nastává na základě výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.). Splatnost bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka má však speciální úpravu přímo v § 87 odst. 1, 2 ZoSÚ, která má přednost před úpravou obecnou upravenou v občanském zákoníku. Podle citovaného ustanovení je tak dlužník povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Lhůta k plnění tedy není odvozena od výzvy věřitele k plnění, ale je stanovena až v rozhodnutí soudu, a to za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dluhu z titulu bezdůvodného obohacení (blíže srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud proto uplatněný nárok na zákonné úroky z prodlení zamítl, jelikož dosud s ohledem na shora uvedené nedošlo k prodlení na straně žalovaného.
21. Lhůta k plnění pak byla stanovena podle § 87 odst. 1, 2 ZoSÚ v délce tří dnů. Žalovaný zůstal v řízení zcela pasivní, a soud tak nemohl zjistit jeho aktuální majetkové poměry. Soud proto uzavřel, že běžně stanovená třídenní lhůta splatnosti je i v případě žalovaného lhůtou přiměřenou.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, ze dne 30. 8. 2010.