Výrok
I. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 622,24 Kč s úrokem ve výši 18,23 % ročně z částky 7 000 Kč od 4. 3. 2023 do zaplacení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 4. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 182,41 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se obrátila dne 30. 4. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 12 622,24 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba] [IČO] IČO, ) uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 7 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s položkou ve výši 6 054 Kč, kterou žalobkyně souhrnně označuje jako poplatek a která sestává z kapitalizovaného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 18,23 % ročně v částce 3 048 Kč, částky 1 500 Kč za zpracování úvěru, částky ve výši 1 506 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení, a to v 45 pravidelných týdenních splátkách ve výši 291 Kč. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 7 000 Kč, nedodržel však řádně podmínky pro splácení a dosud na svůj dluh neuhradil ničeho. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo nejpozději dne 3. 3. 2023 právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky. Pohledávka byla dne [datum] postoupena na žalobkyni. Žalovanou částku 12 622,24 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 7 000 Kč a dlužný poplatek ve výši 5 5 622,24 Kč, příslušenství se skládá z kapitalizovaného smluvního úroku od 4. 3. 2023 ve výši 737,30 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení od 4. 9. 2022 ve výši 1 134,58 Kč, vše kapitalizováno ke dni 27. 9. 2023, a následně z běžícího smluvního úroku a běžícího zákonného úroku z prodlení od dne následujícího do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.
3. Jen pro úplnost se patří poznamenat, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenska. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis). Podle čl.
4 Nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Z úřední činnosti je pak soudu známo, a to na základě sdělení zaměstnavatele žalovaného [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]., a též sdělení [právnická osoba], které soud obdržel v jiném soudním řízení s žalovaným sp. zn. 17 C 230/2024, že žalovaný má faktické bydliště v České republice na adrese [Adresa žalovaného], respektive že zde měl faktické bydliště přinejmenším do srpna 2024, kdy soud obdržel poslední zprávu o tom, že mu je zde vyplácen invalidní důchod. Žaloba v této věci byla podána dne 30. 4. 2024. Pravomoc zdejšího soudu je tak dána.4. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalobkyně výslovně žádala, aby soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků řízení.
5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba] [IČO] IČO, ) dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému úvěrový rámec až do výše 7 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s položkou ve výši 6 054 Kč, kterou žalobkyně souhrnně označuje jako poplatek a která sestává z kapitalizovaného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 18,23 % ročně v částce 3 048 Kč, částky 1 500 Kč za zpracování úvěru, částky ve výši 1 506 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení, a to v 45 pravidelných týdenních splátkách ve výši 291 Kč /viz smlouva o spotřebitelském úvěru na č. l. 31-32/. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 7 000 Kč, se splácením splátek se však dostal do prodlení a dosud neuhradil ničeho/viz tabulka umoření na č. l. 42/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitelka uzavřela s žalobkyní jako postupníkem dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalovanému z výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena /viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 34-40, 43-44, oznámení o postoupení pohledávek včetně podacího lístku na č. l. 45-46/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní výzva včetně podacího lístku na č. l. 47-49/.
6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnosti o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť soudu předložila pouze formulář nazvaný karta zákazníka, v kterém právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. Dle údajů uvedených v tomto formuláři byl žalovaný svobodný, měl učňovské vzdělání, bydlel v nájmu, byl v invalidním důchodu s čistým měsíčním příjmem ve výši 5 973 Kč, další čistý příjem domácnosti činil 18 238 Kč, odhadované výdaje žalovaného činily 2 000 Kč. Ve formuláři je uvedeno, že tyto skutečnosti byly ověřeny výměrem důchodu z 22. 4. 2022 a složenkami za březen a duben 2022, tyto listiny však soudu ze strany žalobkyně předloženy nebyly /viz kartu zákazníka na č. l. 33/.
7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
8. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
11. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ nedostála.
16. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala tvrzení žalovaného uvedená v tzv. kartě zákazníka, zejména že by dostatečně ověřovala výši příjmů a výdajů žalovaného, potažmo dalších členů jeho domácnosti. V kartě zákazníka je toliko zaškrtnutím jednotlivých kolonek vyznačeno, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila některé výše uvedené listiny. Ve své podstatě se tak jedná pouze o tvrzení právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenané v písemné podobě, které není doloženo žádným relevantním důkazem, zejména předložením kopií ověřovaných listin. Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované odborné posouzení. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně tak soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru za situace, kdy o správnosti údajů uvedených v kartě zákazníka lze mít důvodné pochyby. Soud nepovažuje za pravděpodobné, že by měsíční výdaje žalovaného žijícího v nájmu mohly činit pouze částku 2 000 Kč. S ohledem na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně soudu proto nezbývalo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila.
17. Soud tedy v projednávané věci uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1 ZoSÚ. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Ohledně následku absolutní neplatnosti při nezkoumání úvěruschopnosti po účinnosti ZoSÚ od 1. 12. 2016 soud konstatuje, že v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.
18. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému jistinu v celkové výši 7 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Současně nebylo prokázáno, že by žalovaný na tento svůj závazek dosud cokoli uhradil. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně pak byla postoupena na žalobkyni. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.
19. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak, jak je žalobkyně uplatnila, tedy pouze z dlužné jistiny ve výši 7 000 Kč představující bezdůvodné obohacení žalovaného.
20. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”).
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 182,41 Kč, přičemž tato částka představuje 8,1 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 54,05 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 45,95 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve spojení s čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb. (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 622,24 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Ohledně aplikace ust. § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu v databázi soudu ISAS. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.
22. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn.
23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení. Pro účely tohoto poměřování byly nároky běžící do zaplacení kapitalizovány ke dni vyhlášení rozsudku.