Výrok
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 18 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 10. 1. 2024 do zaplacení zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 10. 1. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Lounech doplatek soudního poplatku za návrh na zahájení řízení v částce 483 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 227,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se obrátila dne 17. 9. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 48 300 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetových stránek [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]) dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 20 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách s proměnlivou výší, kdy žalovaný byl povinna hradit do každého 6. dne v měsíci úrok přirostlý za minulé období a jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy. Úroková sazba činila 40 % měsíčně. Totožnost žalovaného byla ověřena z předložené kopie občanského a řidičského průkazu. Žalovaný úvěr čerpal postupně ve výši celkem 30 000 Kč, nedodržel však řádně podmínky pro splácení. Žalobkyně proto uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni 9. 1. 2024. Žalovanou částku 48 300 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 30 000 Kč, smluvní úrok ve výši 12 000 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně v kapitalizované výši 6 300 Kč, příslušenství je dále tvořeno zákonným úrokem z prodlení z částky 42 000 Kč od 10. 1. 2024, tedy ode dne následujícího po dni, kdy došlo k zesplatnění úvěru.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.
3. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalobkyně výslovně žádala, aby soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků řízení.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne [datum] prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetu) smlouvu o úvěru č. [hodnota] včetně všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému úvěrový rámec až do výše 20 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet dle obchodních podmínek v pravidelných měsíčních splátkách s proměnlivou výší, kdy žalovaný byl povinen hradit do každého 6. dne v měsíci úrok přirostlý za minulé období a jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy. Smluvní úroková sazba činila 40 % měsíčně, RPSN činila 5567,59 %. Pro případ prodlení s úhradou si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Žalobkyně ověřila totožnost žalovaného prostřednictvím předložených kopií občanského a řidičského průkazu /viz smlouva o úvěru na č. l. 10-11, kopie občanského a řidičského průkazu žalovaného na č. l. 19-20/. Žalovaný úvěr čerpal bezhotovostně na svůj bankovní účet, a to celkem třemi platbami v celkové výši 30 000 Kč /viz doklady o čerpání na č. l. 26-27, potvrzení banky o čerpání a majiteli účtu na č. l. 43/. Se splácením se však žalovaný dostal do prodlení, pročež žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni 9. 1. 2024 splatným /viz oznámení o zesplatnění na č. l. 23/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínka včetně podacího lístku na č. l. 24-25/.
5. Před uzavřením smlouvy o úvěru měla žalobkyně k dispozici výpisy z bankovního účtu žalovaného za 3 poslední měsíce před měsíce uzavření smlouvy. Z těchto výpisů se podává, že konečný stav účtu na konci měsíce byl vždy záporný s výjimkou měsíce června 2023, kdy stav skončil lehce nad nulou. Žalovaný v té době před uzavřením smlouvy projednávané v této věci čerpal a splácel celou řadu jiných úvěrových produktů, jen za měsíc květen 2023 činí celková částka určená na splátky úvěrových produktů částku 61 457 Kč, přičemž žalovaný v tomto měsíci čerpal na základě úvěrových produktů celkem částku 35 431,11 Kč. Obdobná je pak situace i v ostatních měsících. Žalovaný pobíral invalidní důchod ve výši okolo 11 000 Kč a současně mzdu od společnosti [právnická osoba]. okolo 32 000 Kč čistého /viz výpisy z účtu žalovaného na č. l. 28-37/.
6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Dle ust. § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
13. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ nedostála. Žalobkyně skutečnosti o řádném zkoumání úvěruschopnosti sice alespoň rámcově tvrdila, ale k jejich prokázání navrhla pouze jediný důkaz, a to výpisy z bankovního účtu žalovaného. Lze tedy učinit závěr, že žalobkyně projevila alespoň nějakou elementární snahu úvěruschopnost žalovaného prověřit, zjistit jeho příjmy a výdaje a na základě tohoto posouzení pak zvážit, zda je žalovaný schopen úvěr splatit. Z výpisů z bankovního účtu však vyplývají zásadní skutečnosti nasvědčující tomu, že žalovaný mohl být v době uzavření smlouvy již v tzv. dluhové spirále a neměl mu být úvěr vůbec poskytnut. Tyto skutečnosti pak měly být podrobeny dalšímu bližšímu zkoumání, ke kterému však zjevně nedošlo, respektive nebylo prokázáno, že by k němu skutečně došlo. Především se jedná o skutečnost, že žalovaný již před uzavřením smlouvy čerpal řadu jiných úvěrů, stav na účtu žalovaného pravidelně končil v záporných hodnotách či těsně nad nulou, a to přestože žalovaný každý měsíc čerpal další a další úvěry. Za takové situace je jistě vhodné povést lustraci žalovaného v dostupných dlužnických registrech a zjistit celkovou výši dluhu žalovaného z čerpaných úvěrových produktů, výši všech měsíčních splátek, které měl žalovaný hradit a taktéž případně zjistit, zda je žalovaný v prodlení s úhradou splátek. Bylo tedy na žalobkyni, aby v rámci zkoumání úvěruschopnosti tyto skutečnosti ozřejmila a náležitě posoudila běžné příjmy a výdaje žalovaného, což však provedeno nebylo. S ohledem na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně soudu proto nezbylo než uzavřít, že žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila. Jelikož se žalobkyně k jednání soudu nedostavila, nebylo ji ani možno v tomto směru poučit podle § 118a o. s. ř.
15. Soud tedy v projednávané věci uzavřel, že žalobkyně nesplnila povinnost s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1 ZoSÚ. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Ohledně následku absolutní neplatnosti při nezkoumání úvěruschopnosti po účinnosti ZoSÚ od 1. 12. 2016 soud konstatuje, že v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.
16. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému jistinu v celkové výši 30 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Současně nebylo prokázáno, že by žalovaný na tento svůj závazek čehokoli uhradil. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.
17. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, byť k tomu byl vyzván, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to však pouze z částky odpovídající výši bezdůvodného obohacení. Ve zbytku byl uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.
18. Pokud jde o odůvodnění výroku III. rozsudku ohledně doplatku soudního poplatku, v daném případě byl podán návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, soudní poplatek tak byl původně vypočítán podle položky 2 odst. 1 sazebníku soudních poplatků – přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „sazebník“), a to v částce 1 932 Kč. V této částce byl také žalobkyní uhrazen. Avšak soud návrhu nevyhověl a ve věci elektronický platební rozkaz nevydal. Bylo tedy třeba žalobkyni doměřit soudní poplatek podle položky 2 odst. 2 sazebníku, a to podle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku, tzn. do výše 5 % z uplatněného nároku, tj. do částky 2 415 Kč, neboť předmětem řízení je částka 48 300 Kč. Jelikož žalobkyně na soudním poplatku již uhradila částku 1 932 Kč, činí výše doplatku soudního poplatku částku 483 Kč.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 227,25 Kč, přičemž tato částka představuje 26,72 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 63,36 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 36,64 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 415 Kč (tj. včetně doměřené části poplatku) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve spojení s čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 48 300 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. Ohledně aplikace ust. § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu v databázi soudu ISAS. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.
20. Lhůty k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.