7 C 122/2020

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 5 604 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] dne [datum], na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 840 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 23,72 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Dále žalovaný zvolil doplňkovou službu životní pojištění, za kterou se zavázal zaplatit poplatek ve výši 174 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 183 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když poslední splátka byla stanovena na [datum]. Uhradil pouze částku 5 550Kč, poslední platba ze strany žalovaného byla uhrazena dne [datum]. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném částku 5 064 Kč zahrnující jistinu ve výši 3 835,95 Kč, dlužný poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 145,03 Kč a dlužný poplatek za životní pojištění ve výši 83,02 Kč. Dále požaduje kapitalizované úroky ve výši 1 680,76 Kč (úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 3 835,95 Kč od 3. 2. 2018 - ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky do data postoupení [datum]), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 595,96 Kč (z dlužné jistiny od 10. 2. 2018, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty od splatnosti poslední sjednané splátky do 29. 11. 2019), dále úrok z prodlení v zákonné výši 8,5% ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 23,72% ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to i na základě informací získaných od žalovaného obsažené v kartě zákazníka, dokladů uvedenými v této kartě a z insolvenčního rejstříku ověřil, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení.

2. Ve věci vydaný elektronický platební rozkaz byl soudem zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované.

3. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti a žalovaný se k jednání nedostavil.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] dne [datum] soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 6 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 10 614 Kč, která zahrnuje částku 6 000 Kč, úrok ve výši 840 Kč, poplatek ve výši 1 200 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč a pojištění ve výši 174 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku v 58 týdenních splátkách po 183 Kč s tím, že první splátku je povinen zaplatit 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku do konce dalšího následujícího týdenního období. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. V případě, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 58 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 23,72 %. Výpůjční úroková sazba je stanovena jako fixní po celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. Z karty zákazníka podepsané žalovaným, výplatního lístku soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalovaného, kdy žalovaný potvrdil příjem ve výši 10 064 Kč a výdaje na bydlení ve výši 4 000 Kč a osobní výdaje 4 200 Kč, celkem výdaje ve výši 8 200 Kč, z toho použitelný měsíční příjem ve výši 1 864 Kč (rozdíl příjmy-výdaje), za měsíc září 2016 činil čistý příjem žalovaného 9 510 Kč a za měsíc listopad 10 960 Kč. Žalovaný potvrdil nájemní bydlení, vede samostatnou domácnost.

5. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Z provedeného dokazování vyplývá, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalované ohledně jeho osobních výdajů. Deklarované výdaje spojené s bydlením neodpovídají normativním nákladům na bydlení určeným pro rok 2016 na základě zákona o státní sociální podpoře. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

6. Žalobkyně se v žalobě při posouzení úvěruschopnosti žalovaného omezila na sdělení, že právní předchůdce majetkovou situaci žalovaného prověřil na základě informací získaných od žalovaného, z pracovní smlouvy, výplatních pásek, nájemní smlouvy dokladů SIPO, z insolvenčního rejstříku. Prověření úvěruschopnosti dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně jeho uváděných osobních výdajů. Žalobkyně nepředložila soudu pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, doklady SIPO, doklady o osobních výdajích žalovaného. Deklarované výdaje v kartě zákazníka spojené s bydlením neodpovídají normativním nákladům na bydlení určeným pro rok 2016 na základě zákona o státní sociální podpoře a nařízení vlády č. 395/2015Sb. V případě týdenních splátek ve výši 183 Kč představuje měsíční platba (za dobu čtyř týdnů) výdaj z domácího rozpočtu 732Kč, k dispozici měl žalovaný použitelný příjem ve výši 1 864Kč. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Žalobkyně soudu nepředložila žádný doklad o tom, že se právní předchůdce žalobkyně skutečně zabýval řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného, neboť soudu nedoložila doklady o výdajích, nájemní smlouvu, pracovní smlouvu. Pouze uvedla, že údaje z předmětných listin byly zaznamenány do zákaznické karty. Z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývají pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, věřitel nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

7. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně se k jednání nedostavila, soud jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. doložení řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného, o jiném právním posouzení žalovaného nároku. Vzhledem k tomu, že žalovaný zaplatil celkem částku 5 550 Kč a byla mu poskytnuta částka 6 000 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 450 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr a Nejvyšší soud. V oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] podané k přepravě dne [datum] byl žalovaný vyzván k zaplacení žalované částky. Dle ustanovení § 573 občanského zákoníku se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, do prodlení se žalovaný dostal dne [datum]. Nárok na zákonný úrok z prodlení má oporu v ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající výši co do částky 4 614 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 595,96 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 680,76 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 835,95 Kč od 30. 11. 2019 do 19. 12. 2019 a z částky 3 385,95 Kč od 20. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 3 835,95 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení soud žalobu zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení tak byl převážně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

9. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.