Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 695 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 695 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 7 690 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 645,69 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % z částky 10 000 Kč od 7. 12. 2019 do 14. 5. 2020 a z částky 305 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 4 638,58 Kč, úroku 23,72 % ročně z částky 10 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 259,66 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta se sídlem [adresa žalobkyně].
Odůvodnění
1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 17 385 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] smlouvu o půjčce [číslo] dne [datum], na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 1 400 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 23,72 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Dále žalovaný zvolil doplňkovou službu životní pojištění ve výši 290 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 305 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když poslední splátka byla stanovena na 1. 1. 2018. Uhradil pouze částku 305 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 17 385Kč zahrnující jistinu ve výši 10 000 Kč, dlužný poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 931,03Kč, dlužný poplatek za životní pojištění ve výši 285 Kč, dlužný poplatek za administrativní činnost 2 000Kč, dlužný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 168,97Kč. Dále požaduje kapitalizované úroky ve výši 4 638,58 Kč (úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč od 2. 1. 2018 do data postoupení [datum]), kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 645,69 Kč (z dlužné jistiny od 9. 1. 2018, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty od splatnosti poslední sjednané splátky do 6. 12. 2019), zákonný úrok ve výši 8,5% z 10 000Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, úrok 23,72% ročně z 10 000Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to i na základě informací získaných od žalovaného, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě.
2. Ve věci vydaný elektronický platební rozkaz byl soudem zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované.
3. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti a žalovaný se k jednání nedostavil.
4. Ze smlouvy o půjčce o půjčce [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 17 690 Kč, která zahrnuje částku 10 000 Kč, úrok ve výši 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a pojištění ve výši 290 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku v 58 týdenních splátkách po 305 Kč s tím, že první splátku je povinen zaplatit 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku do konce dalšího následujícího týdenního období. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. V případě, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 58 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 23,72 %. Výpůjční úroková sazba je stanovena jako fixní po celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. Z karty zákazníka soud podepsané žalovaným soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalovaného z výplatní pásky, pracovní smlouvy (příjmy), nájemní smlouvy dokladu SIPO (výdaje), kdy žalovaný potvrdil příjem ve výši 16 000 Kč a výdaje na nájem/inkaso ve výši 5 000 Kč, výdaje na domácnost ve výši 4 200Kč a osobní náklady ve výši 2 000 Kč, celkem výdaje ve výši 11 200 Kč, z toho použitelný měsíční příjem ve výši 4 800 Kč (rozdíl příjmy-výdaje). Žalovaný potvrdil, že má společnou domácnost s partnerkou, nájemní bydlení a jedno nezaopatřené dítě.
5. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
6. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o půjčce, na jejímž základě právní předchůdce poskytl žalovanému půjčku 10 000 Kč. Žalovaný částku převzal a zavázal se ji uhradit spolu se souhrnným poplatkem, platbou za životní pojištění v celkové výši 17 690 Kč v 58 týdenních splátkách po 305 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávky.
7. K otázce povinnosti prověřit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr (půjčku), o rozsahu, v jakém je věřitel povinen zjišťovat skutečnosti významné pro posouzení schopnosti splácet, a o opodstatněnosti této povinnosti se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl mimo jiné, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
8. Stejný závěr učinil k výkladu § 9 z.s.ú. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp.zn. 1 As 30/2015, který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/2013 (CA Consumer Finance SA v . I. B. a další), v němž vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů.
9. Uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp.zn. III ÚS 4129/18, v němž odkázal na závěry Nejvyššího soudu, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
10. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C - 679/2018 (OPR- Finance s.r.o. proti GK) vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
11. Žalobkyně se v žalobě při posouzení úvěruschopnosti žalovaného omezila na sdělení, že právní předchůdce majetkovou situaci žalovaného prověřil na základě informací získaných od žalovaného, z pracovní smlouvy, výplatních pásek, nájemní smlouvy, dokladů SIPO, z insolvenčního rejstříku. Prověření úvěruschopnosti dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně jeho uváděných ostatních nákladů. Žalobkyně nepředložila soudu pracovní smlouvu, výplatní pásky žalovaného či doklady o ostatních nákladech žalovaného. Deklarované výdaje v kartě zákazníka spojené s bydlením neodpovídají normativním nákladům na bydlení určeným pro rok 2016 na základě zákona o státní sociální podpoře a nařízení vlády č. 395/2015Sb. při zvážení, že žalovaný žije v domácnosti s partnerkou a nezaopatřeným dítětem. V případě týdenních splátek ve výši 305 Kč představuje měsíční platba (za dobu čtyř týdnů) výdaj z domácího rozpočtu 1220 Kč. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o tom, že se právní předchůdce žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně veškerých výdajů, neboť soudu nedoložila doklady o příjmech a výdajích. Pouze uvedla, že údaje z předmětných listin byly zaznamenány do zákaznické karty. Z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývají pochybnosti o schopnosti žalovaného půjčku splácet, věřitel nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
12. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně se k jednání nedostavila, soud jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o.s.ř. k předložení předmětných listin, z nichž při posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo vycházeno, o jiném právním posouzení žalovaného nároku. Vzhledem k tomu, že žalovaný zaplatil 305 Kč a byla mu poskytnuta částka 10 000 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 9 695 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr a Nejvyšší soud. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 7. 5. 2020 podané k přepravě dne 10. 5. 2020. Dle ustanovení § 573 občanského zákoníku se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, do prodlení se žalovaný dostal dne 15. 5.2020. Nárok na zákonný úrok z prodlení má oporu v ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
13. Ve zbývající části, tedy co do částky 7 690 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 645,69 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 638,58 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 7. 12. 2019 do 14. 5. 2020 a z částky 305 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 10 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř.. V řízení byl převážně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
15. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.