Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 751,42 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 751,42 Kč od 10. 1. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 16 481,73 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 197,15 Kč od 7. 12. 2023 do 9. 1. 2024, z částky 6 445,73 Kč od 10. 1. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 566,44 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 001,38 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 18 016,15 Kč s příslušenstvím a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba]. IČ: [IČO] smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy obdržel žalovaný finanční hotovost ve výši 15 000 Kč, kterou převzal v místě svého bydliště, což stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu úvěru i příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 12 888 Kč spočívající v kapitalizované smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se žalovaný zavázal zaplatit částku ve výši 27 888 Kč ve 14měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč, splatnost první splátky nastala do měsíce od podpisu smlouvy a splatnost poslední splátky a zároveň celková splatnost závazku připadla na den 23. 7. 2022. Na základě žádosti žalovaného o úvěr a uvedených údajů o jeho finanční situaci původní věřitel posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr, s ohledem na výši měsíčních příjmů, výdajů a výši požadovaného úvěru vyhodnotil původní věřitel žalovaného jako způsobilého ke splacení úvěru. Žalovaný sjednanou částku neuhradil řádně a včas, uhradil celkovou částku ve výši 13 248,58 Kč. Závazek ze smlouvy o úvěru nebyl původním věřitelem zesplatněný, jeho splatnost tak nastala nejpozději ke dni splatnosti, to je ke dni 23. 7. 2022, od 24. 7. 2022 je žalovaný v prodlení s úhradou. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo původnímu věřiteli právo v souladu s čl. 4. odstavcem 1. strany smlouvy na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Žalobkyně požaduje zaplacení nesplacené jistiny ve výši 8 197,15 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 197,15 Kč od 7. 12. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úrok z prodlení ve výši 1 566,44 Kč, částky ve výši 8 008,71 Kč (tj. součet nesplaceného úroku 434,94 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 3 858,28 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 731,72 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 1 417,33 Kč a postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků po revizním přepočtu za období po konečné splatnosti ve výši 1 566,44 Kč), nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217Kč, smluvní pokuty ve výši 3 811,67 Kč. Pohledávka byla z původního věřitele postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné výzvou ze dne 9. 4. 2024.
2. Ve věci vydaný elektronický platební rozkaz byl soudem zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému.
3. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum]. Žalobkyně se k jednání nedostavila, omluvila svoji neúčast u jednání a souhlasila s rozhodnutím soudu v její nepřítomnosti. Žalovaný se k jednání nedostavil, svou neúčast neomluvil.
4. Z žádosti o úvěr ze dne [datum], formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, smlouvy o úvěru ze dne [datum], přehledu o úvěru soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba].[IČO] IČO, a žalovaným byla sjednána smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se věřitel zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit úrok 1 444 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu 1 394 Kč a inkasní poplatek za inkaso plateb v hotovosti ve svém bydlišti ve výši 2 700 Kč, a to ve 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Celková dlužná částka splatná dlužníkem byla 27 888 Kč a celkové náklady spotřebitelského úvěru byly 12 888 Kč. Finanční prostředky z úvěru byly žalovanému vyplaceny v den podpisu smlouvy v hotovosti. Z žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru soud zjistil, že žalovaný v žádosti uvedl bydlení u rodičů, k rodinnému stavu – ovdovělý, bez vyživovací povinnosti, základní vzdělání, název zaměstnavatele, celkový měsíční příjem ve výši [hodnota] Kč, výdaje na bydlení, energie byly uvedeny ve výši [hodnota] Kč měsíčně, na dopravu, jídlo, osobní náklady [hodnota] Kč, použitelný měsíční příjem ve výši [hodnota] Kč, mezi doloženými doklady je zaškrtnut údaj pracovní smlouva a výplatní pásky. Předžalobní upomínkou ze dne 9. 4. 2024 vyzval zástupce žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky, výzva byla dle poštovního podacího lístku předána k poštovní přepravě dne 10. 4. 2024.
5. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek, dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu pohledávek, seznam pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena společností [právnická osoba].[IČO] IČO, společnosti [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně]. Žalovaný byl vyrozuměn v oznámením ze dne [datum] o postoupení pohledávky, dle podacího archu byla zásilka předaná k poštovní přepravě dne 3. 1. 2024.
6. Na základě provedených důkazů soud po skutkové stránce uzavřel, že mezi smluvními stranami došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel vystupoval v rámci sjednávání smlouvy v postavení podnikatele a dlužník naopak v postavení spotřebitele. Soud proto smlouvu o úvěru kvalifikoval jako smlouvu spotřebitelskou, na kterou se vztahuje úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Žalovaný převzal ve smlouvě uvedenou finanční hotovost.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp.zn. 1 As 30/2015, který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/2013 (CA Consumer Finance SA v. I. B. a další) vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Předchůdce žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva odporující § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
9. Z provedeného dokazování vyplývá, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když výdaje žalovaného nebyly žádnými doklady doloženy, jeho úvěruschopnost tak nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně jeho výdajů na bydlení, energie, osobních náklady, jídlo, dopravu. Soudu dále nebyly předloženy pracovní smlouva a výplatní pásky, které dle záznamů v žádosti o úvěr byly předloženy. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o tom, že se právní předchůdce žalobkyně skutečně zabýval řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně výdajů, které jí nebyly předloženy. Z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývají pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, věřitel nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
10. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně se k jednání nedostavila, soud jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o.s.ř. k předložení listin pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, prokázání řádného prověřování úvěruschopnosti žalovaného, o jiném právním posouzení žalovaného nároku. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, žalovaným uhradil částku ve výši 13 248,58 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 1 751,42 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr a Nejvyšší soud. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] podané k přepravě dne 3. 2. 2024. Dle ustanovení § 573 občanského zákoníku se má za to, že žalovaný se dostal do prodlení od 10. 1. 2024. Nárok na zákonný úrok z prodlení má oporu v ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části, tj. ve výši 16 481,73 Kč s příslušenstvím (nepřiznané části jistiny 6 445,73 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 3 858,28 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 731,72 Kč, inkasní poplatek 1 417,33 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 811,67 Kč), ve výši 2 001,38 Kč (smluvní úrok za poskytnutí finančních prostředků ve výši 1 566,44 Kč a úrok ve výši 434,94 Kč) a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 566,44 Kč, soud žalobu zamítl.
11. Lhůtu k plnění soud určil do tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.
12. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení tak byl převážně úspěšný žalovaný v rozsahu 22,95 %, kterému však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.