9 C 190/2024

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal určení, že je vlastníkem parcely č. st. [Anonymizováno], jejíž součástí je stavba rodinného domu č.p. [č.p.], zapsané na listu vlastnictví č. [hodnota] pro katastrální území a obec [adresa] u [právnická osoba] pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště [adresa]. Svůj návrh odůvodnil tím, že v květnu roku 1969 zakoupil uvedenou nemovitost od dosavadního vlastníka pana [jméno FO] a od této doby nemovitost nepřetržitě užívá, stará se o ni, provádí její údržbu a do roku 2019 platil příslušnou daň z nemovitosti. V oprávněnosti držby byl v roce 2015 ubezpečen ze strany společnosti [právnická osoba]., resp. [právnická osoba], která s ním, jakožto vlastníkem pozemku, následně uzavřela dne [datum] smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene. V roce 2019 pak bylo zjištěno, že žalobce není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného pozemku, neboť je zde stále zapsán předchozí vlastník [jméno FO] a z důvodu nedostatečné identifikace vlastníka přešlo vlastnictví pozemku dne 1. 1. 2024 na Českou republiku. Žalobce dále uvedl, že kupní smlouvu, na základě které nabyl své vlastnické právo k pozemku od předchozího majitele, se mu dohledat nepodařilo a nemůže tak touto cestou dokázat své vlastnické právo. Nicméně má za to, že v jeho případě jsou zcela naplněny zákonné podmínky mimořádného vydržení pozemku ve smyslu ustanovení § 1095 o.z., když pozemek držel od roku 1969 v dobré víře, že je jeho oprávněným vlastníkem. Svůj naléhavý právní zájem na podané žalobě spatřuje v tom, aby byl odstraněn závadný právní stav zapsaný v katastru nemovitostí, který neodpovídá skutečnému stavu.

2. Žalovaný k návrhu žalobce uvedl, že na něj přešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku ke dni 1. 1. 2014 z důvodu nedostatečné identifikace dosavadního vlastníka, kterým byl [jméno FO], ačkoli žalovaný dosud v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán není, neboť zde přešlo vlastnictví na stát ex lege. [jméno FO] pozemek zdědil po svém otci [jméno FO] v roce 1969 a zůstal tak nadále jeho vlastníkem. Žalobce nijak nedoložil, že by pozemek od pana [jméno FO] zakoupil a neprokázal tímto své vlastnické právo a nabývací titul. Vzhledem k tomu, že nikdy nebyl žalobce zapsán v katastru jako vlastník, nemohl být v dobré víře, že jeho držba pozemku je oprávněná, poctivá a pravá. Rovněž je sporné, jak mohl žalobce od pana [jméno FO] nemovitost nabýt již v květnu, když dědické řízení po [jméno FO] mělo skončit až v listopadu 1969, čímž žalobce nemohl být v přesvědčení, že nemovitost skutečně nabyl do svého vlastnictví a nemohl se tedy ani řádně ujmout držby. Dále není zřejmé, zdali byla nemovitost nabyta do BSM žalobce a jeho manželky či nikoli a zdali byla předmětem dědictví po zemřelé manželce žalobce. Pokud tedy žalobce (nebo i jeho manželka) nebyl zapsán jako vlastník, nemohl být pozemek ani předmětem dědictví a žalobce tedy musel vědět, že mu pozemek nepatří. Žalovaný má tedy za to, že se žalobce od počátku ujal držby pozemku v nepoctivém úmyslu, neboť mu muselo být zřejmé, že kupní smlouvu uzavřel (pokud ji vůbec uzavřel) s osobou, která v dané době ani nebyla vlastníkem pozemku a že nikdy nebyl sám zapsán v evidenci nemovitostí a následně v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku.

3. Soud ve věci provedl všechny účastníky předložené či navržené důkazy, ze kterých učinil následující skutková zjištění.

4. Z žádosti o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a následně uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí se společností [právnická osoba]. ze dne [datum] včetně technického výkresu stavby soud zjistil, že je v těchto listinách žalobce označen jako vlastník předmětného pozemku. Z potvrzení Městyse [adresa] ze dne 14. 2. 2024 soud zjistil, že starosta obce potvrzuje, že žalobce je na adrese rodinného domu č.p. [č.p.], nacházejícím se na parcele č. [hodnota], trvale hlášen k pobytu od 26. 5. 1969 a jeho syn [Jméno žalobce], nar. v r. 1971 je zde hlášen k trvalému pobytu od 9. 10. 1985. Z výpisů z listu vlastnictví č. [hodnota] vyplývá, že jako vlastník pozemku č. [hodnota] je stále zapsán [jméno FO] s tím, že vlastnictví k pozemku nabyl na základě dědického rozhodnutí Státního notářství [adresa] sp.zn. [Anonymizováno], ze dne 10. 11. 1969, které nabylo právní moci téhož dne, což plyne i ze samotného textu rozhodnutí, které bylo v rámci řízení rovněž provedeno důkazem a koresponduje i se zápisem v knihovní vložce č. [hodnota], podle kterého se [jméno FO] stal vlastníkem pozemku a domu v roce 1954. Ze sdělení Finančního úřadu, územní pracoviště [adresa] ze dne 9. 12. 2024 má soud za prokázáno, že žalobce se v roce 1993 přihlásil jako poplatník daně z nemovitosti za nemovitosti zapsané na LV č. [hodnota] s tím, že tuto daň platil až do roku 2019, kdy bylo FÚ zjištěno, že není zapsán jako vlastník nemovitostí a jeho poplatková povinnost byla tímto ukončena. Z dědického spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. [Anonymizováno], zejména pak z protokolu ze dne 5. 4. 2016, který byl notářkou sepsán s dcerou žalobce a zůstavitelky [jméno FO] nar. [datum], zemřelé [datum] soud zjistil, že dcera uvedla, že pozemek společně s domem č.p. [č.p.] její rodiče v roce 1969 sice zakoupili, ale nikdy na ně nebyl evidován v katastru nemovitostí. Rovněž tak z konečného usnesení č.j. [Anonymizováno] ze dne 16. 5. 2016 bylo zjištěno, že předmětný pozemek nebyl předmětem dědictví a řízení bylo zastaveno z důvodu nezanechání žádného majetku. Z výslechu žalobce soud zjistil, že žalobce koupil nemovitosti do svého osobního vlastnictví v roce 1969, tj. v době předcházející uzavření manželství a narození dětí za cenu 7 700 Kčs. Kupní smlouvu uzavřel s [jméno FO] růžičkou v písemné podobě u prodávajícího doma v [adresa] za přítomnosti manželky prodávajícího. Nikdo jiný u podpisu smlouvy nebyl. Po podepsání smlouvy již s prodávajícím v žádném dalším kontaktu nebyl. Při uzavření smlouvy se dohodli, že žalobce zajistí přepis nemovitostí na katastru nemovitostí (resp. v evidenci nemovitostí), což však neučinil z toho důvodu, že své písemné vyhotovení smlouvy ztratil a poté již celou záležitost nijak neřešil. Ke zjednání nápravy pak nedospěl ani poté, co jej zhruba po roce od zakoupení upozorňovali někteří sousedé, že dům s pozemky na sebe stále nemá evidován, ani poté, co mu toto bylo potvrzeno z katastrálního úřadu.

5. Podle § 80 o.s.ř. Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

6. Podle § 1095 o.z. Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

7. Podle § 3066 o.z. Do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

8. Ohledně otázky prokázání existence naléhavého právního zájmu na straně žalobce má soud za prokázáno, že tento je u žalobce dán, neboť skutečnost, že nemovitost, kterou aktivně a nepřerušeně užívá od roku 1969, měla přejít do vlastnictví České republiky počínaje 1. 1. 2024, má zcela zásadní význam v oblasti jeho majetkových vztahů a rovněž v rovině osobní, neboť se současně jedná o jeho bydliště. Co se týče podmínek pro mimořádné vydržení pozemku na straně žalobce, soud v souladu se závěry Nejvyššího soudu učiněnými v rozhodnutí č.j. 22 Cdo 2307/2022 ze dne 10. 5. 2023 zkoumal zejména existenci poctivého úmyslu, resp. neexistenci nepoctivého úmyslu na straně žalobce v době, kdy se ujal držby pozemku, tj. k období roku 1969. Z výslechu žalobce, výpovědi jeho dcery v rámci dědického řízení po manželce žalobce má soud za prokázáno, že žalobce v roce 1969 koupil pozemek a dům od stávajícího vlastníka [jméno FO] a od této doby zde rovněž bydlí, což plyne ze sdělení starosty Městyse [adresa]. Vzhledem k tomu, že se v roce 1993 žalobce přihlásil k placení daně z předmětné nemovitosti (kterou platil až do roku 2019) a že v roce 2016 s ním ze strany [právnická osoba] byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, jako s vlastníkem pozemku, jej muselo dále utvrdit v tom, že je oprávněným vlastníkem a držitelem pozemku. Na tomto místě je pak třeba zdůraznit, že v době výslechu žalobce vyplynulo, že žalobce je zjevně ve své podstatě člověk jednodušší povahy a na dotazy ohledně toho, proč situaci se zápisem nemovitostí do evidence nemovitostí nijak neřešil, odpovídal že „byl blbej“ nebo že „je blbej“. Tato nedostatečnost na straně žalobce byla patrná i z toho, kdy si nepamatoval rok uzavření sňatku, narození vlastních dětí apod. a toto rovněž plynulo i ze samotného verbálního projevu žalobce. Lze tedy konstatovat, že v době uzavření kupní smlouvy byl v plném přesvědčení toho, že mu zakoupené nemovitosti náleží, a to i přes to, že jako vlastník nebyl zapsán v evidenci nemovitostí, o čemž se následně dozvěděl. Soud je tedy v této záležitosti naprosto přesvědčen, že se žalobce v roce 1969 neujal držby pozemku v nepoctivém úmyslu ke škodě původního vlastníka, neboť v tomto roce uzavřel kupní smlouvu a zaplatil kupní cenu, přičemž následné zjištění, že by nemusel být skutečným vlastníkem pozemku nemá vliv na to, že byl při vzniku držby v poctivém úmyslu a že tuto držbu vykonává dosud tj. nepřetržitě od roku 1969 s tím, že již překročil dobu 20 let držby a tato doba neskončila dříve než k 1. 1. 2019 podle § 3066 o.z. a žalovaný se tak nejdříve k tomuto datu stal vlastníkem pozemku č. [hodnota] na základě institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o.z. V tomto smyslu soud uvěřil výpovědi žalobce, neboť při výslechu nebyly zaznamenány žádné pochybnosti o tom, že by žalobce neměl vypovídat pravdu, tyto skutečnosti shodně vnímala i jeho dcera, když vypovídala v rámci dědického řízení a pro neexistenci nepoctivého úmyslu na straně žalobce dle názoru soudu svědčí i to, že [jméno FO] ani jeho právní nástupce se po celou dobu držby pozemku žalovaným nepokoušel žádným způsobem tuto držbu zpochybnit např. žalobou na ochranu vlastnického práva podle § 1040 odst. 1 o.z., nebo žalobou na určení podle § 80 o.s.ř., či jiným dříve platným právním institutem. Výše popsaný stav byl soudu prokázán z provedených důkazů po jejich zhodnocení jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech, a proto soud rozhodl tak, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku, čímž žalobě v plném rozsahu vyhověl.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalobce byl v tomto řízení zcela úspěšný, a proto má vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 12 150 Kč, vypočítané dle vyhl. č. 177/1996 Sb., což představuje odměnu za 2,5 úkonu právní služby po 2 500 Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby, jednoduchá předžalobní výzva), 3 režijní paušály po 300 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Odměnu za účast při jednání, související režijní paušály a náhradu cestovného žalobce nepožadoval.