15 C 134/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni plnění představující jistinu ve výši [částka] s příslušenstvím a náklady řízení. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], se sídlem [adresa] a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této Smlouvy Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka], a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši [částka], jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši [částka], a částku za zpracování zápůjčky ve výši [částka] a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši [částka]. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku a pojistného se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 18měsíčních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Z tohoto smluvního ujednání tak bylo žalovanému známo, že nejpozději tohoto dne je povinen zaplatit celkovou dlužnou částku. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Již ze smluvního ujednání bylo přitom žalovanému současně známo, že nejpozději má celkovou dlužnou částku zaplatit dne [datum]. Marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky tak již byl žalovaný v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobkyně měl tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky. Právní předchůdce žalobkyně měl současně ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky, a to až do jejího úplného zaplacení. Žalovaný od uzavření Smlouvy do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek neuhradil ničeho. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Ke dni podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek [datum] činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku [částka]. Její příslušenství pak tvořily úroky a zákonné úroky z prodlení. Za období od podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho.Žalobce tedy požaduje po žalovaném zaplacení:- dlužné jistiny ve výši [částka],- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši [částka],- úroků z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši [částka] od [datum] do zaplacení.Ke kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši [částka] žalobce uvádí, že se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně počítaný z dlužné jistiny od [datum] do [datum]. Před podáním žaloby byl žalovaný dle § 142a o. s. ř. žalobcem písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění obsahující základní skutkový a právní rozbor věci. Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.

2. Žalovaný se k žalobě žádným odpovídajícím způsobem nevyjádřil.

3. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz č. j. EPR [č. účtu] -5 dne [datum], který však usnesením ze dne [datum] byl zrušen, neboť se jej nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou.

4. Soud rozhodl dle § 115a o. s. ř. bez jednání ve věci samé.

5. Soud v rámci řízení provedl odpovídající dokazování a dospěl k následujícím zjištěním:

6. Ze smlouvy o půjčce č. [hodnota] bylo zjištěno, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o poskytnutí peněžních prostředků [částka] se sjednanými splátkami a stanovením splatnosti jednotlivých splátek, součástí smlouvy byly i smluvní podmínky. Smlouva byla vlastnoručně podepsána žalovaným.

7. Z výzvy před podáním žaloby bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého právní zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, bylo ověřeno i odeslání této výzvy.

8. Dále ze smlouvy o postoupení pohledávky datované dne [datum] s příslušným seznamem postoupených pohledávek soud zjistil právní subjektivitu žalobkyně a aktivní legitimaci k podání žaloby.

9. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o poskytnutí spotřebního úvěru do výše [částka]. Žalovaný smlouvu osobně podepsal, uvedl potřebné údaje, využíval delší dobu služeb banky. Dále bylo zjištěno, že žalovaný řádně neuhradil vzniklý dluh, dlužná pohledávka představuje dlužnou částku ke dni [datum] jistiny úvěru ve výši [částka], kapitalizované zákonné úroky z úvěru ve výši [částka], úroky z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z dlužné částky ve výši [částka], od [datum] do zaplacení.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, ve znění účinném od [datum] (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném od [datum], výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

13. Podle § 1 odst. 2 in fine o. z. jsou zakázaná ujednání porušující dobré mravy. Podle § 6 odst. 1 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a podle § 8 zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

14. Podle § 547 o. z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. i bez návrhu soud přihlédne k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Podle § 1812 odst. 2 o. z. se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona k ochraně spotřebitele nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což neplatí pro ujednání o předmětu plnění a o ceně, jsou-li spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatil ten, kdo získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl.

18. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od [datum]) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Předchůdce žalobkyně coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebitel v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

21. Ustanovení § 86 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, jemuž zákon ukládá v odst. 3 cit. ustanovení povinnost poskytnout věřiteli „na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“. Tato povinnost však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

22. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z [datum], sp. zn. [spisová značka], uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (nyní § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“

23. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle § 87 odst. zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Tento závěr je plně v souladu, jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], III. ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

24. A navíc, jak plyne z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne [datum], ve věci C-2020-167 (řízení o předběžné otázce podané Okresním soudem v [adresa], týkající se ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

25. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, že by její právní předchůdce kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťoval, případně ověřoval bonitu žalovaného, a ani, že by ji vůbec jakkoliv ověřoval. Předtištěné prohlášení spotřebitele ve smlouvě o úvěru o tom, že se mu dostalo informací a vysvětlení, na jejichž základě je schopen posoudit, zda je pro něj půjčka vhodná nemůže zastoupit splnění povinnosti věřitele přesvědčivě zkoumat, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj závazek splnit. Za postup s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nelze považovat ani postup, kdy se věřitel spolehne na jeho objektivně nedoložené tvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, jako bylo v tomto konkrétním případě. Standard odborné péče předpokládá ověření poskytnutých údajů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 4129/18). Věřitel by měl požadovat přinejmenším doklady o rodinných poměrech a výši důchodu žadatele a porovnat informace tvrzené se státem publikovanými údaji o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]).

26. Po právní stránce proto soud věc posoudil tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná.

27. S ohledem na shora uvedené závěry, soud věc posoudil tak, že smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] a [datum] předchůdcem žalobkyně a žalovaným jsou absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem a zjevným narušením veřejného pořádku. Obdobně také srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum] č. j. [spisová značka], který byl aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 1742/2015.

28. Současně má soud v řízené za prokázané, že předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku [částka], na kterou žalovaný neprovedl žádnou úhradu.

29. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně, resp. předchůdce žalobkyně v této výši bezdůvodně obohatil.

30. Plnění předchůdce žalobkyně z neplatných smluv o úvěru je bezdůvodným obohacením žalovaného a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Protože smlouvy o úvěru má soud za absolutně neplatné, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (obchodní úrok, poplatky za poskytnutí půjčky, smluvní pokutu) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou akcesorické povahy a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán.

31. Soud tedy uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku bezdůvodného obohacení žalovaného vzniklé tím, že přijal planění z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru.

32. Soud dále přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši odpovídající § 1970 o. z., ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následující po splatnosti žalované pohledávky.

33. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. Proti žalovanému je vedeno několik exekucí.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně dvou paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b a. t. z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za jeden úkon právní služby realizovaný před podáním návrhu ve věci včetně paušální náhrady výdajů ve výši [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].

35. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] ve lhůtě dle § 160 o. s. ř. na platební místo dle § 149 o. s. ř.