7 C 277/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 26 585,39 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 5. 9. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. [IBAN], jejímž předmětem bylo financování nákupu zboží – černé elektro. Žalobkyně byla v této souvislosti zastoupena prodejcem, obchodní společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno] (dále jen „prodejce“), který byl oprávněn uzavírat tento typ smluv dle smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené dne 6. 11. 2017. Úvěr byl žalobkyní žalovanému poskytnut výhradně na nákup předmětu financování vybraného žalovaným, žalobkyně dostála svému závazku ze smlouvy a dne 9. 9. 2022 poskytla žalovanému k rukám prodejce v souladu s článkem 9. odstavec 9.1 obchodních podmínek úvěr ve výši 23 990 Kč, celková splatná částka, tj. celková suma splátek činí 33 600 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit poskytnutý úvěr, včetně sjednaného příslušenství v 20 pravidelných měsíčních splátkách po 1 680 Kč splatných nejpozději vždy k patnáctému dni každého kalendářního měsíce, když první splátka byla splatná dne 15. 10. 2022. Úrok z úvěru činil 31,67 % ročně při stanovené výši RPSN 36,7 %. Žalovaný však neuhradil splátku úvěru č. [hodnota] splatnou dne 15. 3. 2023 řádně a včas, dle smluvních ujednání tak byl povinen uhradit žalobkyni nejen dlužné splátky, veškeré příslušenství, náklady a sankce, nýbrž i nesplacenou část jistiny úvěru poskytnutého na základě smlouvy a sankce za porušení závazkového vztahu. Žalobkyni tak vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu dle sazebníku. Dlužná částka závazku žalovaného vůči žalobkyni činila 23 414,95 Kč. Dlužná částka sestává z nezaplacených splátek před zesplatnění smlouvy ve výši 8 400 Kč (dlužná splátka ke dni 15. 3. 2023 činila 1 680 Kč, dlužná splátka ke dni 15. 4. 2023 činila 1 680 Kč, dlužná splátka ke dni 15. 5. 2023 činila 1 680 Kč, dlužná splátka ke dni 15. 6. 2023 činila 1 680 Kč, dlužná splátka ke dni 15. 7. 2023 činila 1 680 Kč, z části jistiny zbývající po zesplatnění závazků žalovaného ke dni 16. 7. 2023 ve výši 13 646,95 Kč, poplatků za zaslané písemné upomínky v celkové výši 450 Kč dle sazebníků (poplatek za odeslání upomínky činí dle sazebníku 150 Kč, přičemž byly odeslány tři upomínky), účelně vynaložených nákladů za oznámení o okamžité splatnosti úvěru ve výši 200 Kč dle sazebníku, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 214 Kč a ze smluvní pokuty za prodlení s úhradou dlužních splátek ve výši 504 Kč (8 400 Kč +13 646,95 Kč +450 Kč +200 Kč +214 Kč +504 Kč = 23 414,95 Kč). I přes výzvy k úhradě ze dne 31. 7. 2023 a 31. 1. 2024 na žalovanou částku žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně tak požaduje na žalovaném zaplacení částky 22 696,95 Kč (5 x neuhrazená předepsaná splátka ve výši 1 680 Kč + zesplatněná jistina ve výši 13 646,95 Kč + poplatek za odeslání upomínky 450 Kč + náklady na oznámení o splatnosti 200 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 334,16 Kč a zákonným úrokem z prodlení ze částky 22 046,95 Kč od 21. 8. 2023 do zaplacení. Dále se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 504 Kč z titulu smluvní pokuty dle písmena A odst. 2 smlouvy a článku 5. odst. 5.2 obchodních podmínek ve výši 10 % z dlužné splátky splatné dne 15. 3. 2023 ve výši 168 Kč, ve výši 10 % z dlužné splátky splatné dne 15. 4. 2023 ve výši 168 Kč, ve výši 10 % z dlužné splátky splatné dne 15. 5. 2023 ve výši 168 Kč (celkem 504 Kč). Dále se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení částky 3 384,44 Kč z titulu smluvní pokuty stanovené přímo v sazebníku žalobkyně ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ve výši 13 646,95 Kč od 21. 8. 2023 do dne podání žaloby (24. 4. 2024).

2. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že posuzovala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, když vycházela především z informací získaných z bankovních a nebankovních registrů (NRKI, registr rizikových subjektů Komerční banky NIP, registru Solus, ostatních registrů a databází, jako je interní platební morálka klienta, interní Black list společnosti žalobkyně, insolvenční rejstřík, evidence adres obecných i městských úřadů, neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky, registru hledaných osob, dále z příjmu žalovaného, výdajů žalovaného, finanční rezervy, disponibilního příjmu a demografických a statistických informací (scoringový model). Uvedla, že při náměru smlouvy žalovaný uvedl příjem ve výši 25 000 Kč jakožto podnikatel OSVČ. Žalovaný nebyl nalezen v interním registru rizikových subjektů žalobkyně jako rizikový, žalobkyně v NIP nezjistila o žalovaném žádné negativní informace, proti žalovanému nebylo zahájeno insolvenční řízení, žalobkyně v aplikaci CRIBIS nezjistila žádné negativní informace proti žalovanému, žalobkyně v aplikaci ARES ověřila existenci ekonomického subjektu. Co se týče výdajů žalovaného, pak žalobkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným, kdy uvedl, že splácí další splátky úvěru ve výši 8 208 Kč, ostatní výdaje 200 Kč, náklady na bydlení 4 000 Kč s tím, že bydlí u rodičů. Žalovaný též uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost a na základě toho, že byl žalovaný svobodný a v souladu s platnými částkami životního minima byla ohledně žalovaného započtena do výdajů částka 4 250 Kč. Při výpočtu disponibilního příjmu byla uvažována rezerva 10 % z uvedeného čistého příjmu žalovaného a dospěl k závěru, že po zaplacení splátky 1 680 Kč měsíčně žalovanému zůstalo měsíčně 4 162 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Z úvěrové smlouvy č. [IBAN] ze dne 5. 9. 2022 včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr na koupi zboží ve výši [částka], když za žalobkyni smlouvu uzavíral dodavatel zboží [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno] [IČO] IČO, . Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet částkami ve výši 1 680 Kč měsíčně, vždy do patnáctého dne v měsíci, a to dvaceti měsíčními splátkami, první splatné dne 15. 10. 2022 a poslední dne 15. 5. 2024, tj. celkem částku 33 600 Kč, roční úroková sazba byla sjednána ve výši 31,67 % a RPSN 36,70 %.

5. Z obchodních podmínek včetně sazebníku se podávají základní práva a povinnosti plynoucí ze smluv, důsledky vyplývající z prodlení, kde v čl. 5.2 byla sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení s placením měsíční splátky či jiné dlužné částky, která nepřesáhne 0,1 % denně z částky ohledně které je dlužník v prodlení. Ztráta výhody splátek dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou tří a více měsíčních splátek ze smlouvy o úvěru na koupi zboží a neuhradí-li veškeré dlužné částky ani poté, co byl vyzván s poskytnutím dodatečné lhůty aspoň 30 dnů (článek 5.5) a další úvěrové podmínky. V sazebníku jsou stanoveny poplatky stanovené žalobkyní, a to například účelně vynaložené náklady související s vymáháním dlužné částky po splatnosti včetně nákladů spojených se zasláním upomínky 150 Kč, účelně vyložené náklady související s vymáháním dlužné částky po splatnosti včetně nákladů spojených se zasláním oznámení o odstoupení od smlouvy nebo za oznámení o okamžité splatnosti jistiny úvěru 200 Kč, smluvní pokuta za prodlení s úhradou měsíční splátky 10 % z dlužné měsíční splátky, smluvní pokuta za prodlení s úhradou jiné dlužné částky než je měsíční splátka 0,1 % denně z dlužné částky. Obchodní podmínky a sazebník nejsou opatřeny podpisem žalovaného.

6. Z potvrzení o poskytnutí/proplacení úvěru - výpisy z účtu žalobkyně se podává, že žalobkyně uhradila částku 23 990 Kč dne 9. 9. 2022 na protiúčet [č. účtu] s variabilním symbolem [var. symbol].

7. Z tabulky umoření a přehledu plateb se podává, že žalovaný na konto dotčené smlouvy o úvěru uhradil celkem částku 9 074 Kč. A z tabulky umoření se podává, jakým způsobem a na které pohledávky žalobkyně zaplacené částky žalovaným započetla.

8. Ze smlouvy o obchodním zastoupení č. [hodnota] ze dne [datum] bylo zjištěno, že obchodní firma [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno] [IČO] IČO, , byl oprávněn jménem žalobkyně se spotřebiteli uzavírat spotřebitelský úvěr pro účely financování nákupu zboží.

9. Z listiny nazvané zesplatnění pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy č. [hodnota] ze dne 31. 7. 2023 včetně dodejky vyplynulo, že žalobkyně zesplatnila žalovanému dotčený úvěr a vyzvala jej k zaplacení částky 23 414,95 Kč ve lhůtě do[Anonymizováno] 20. 8. 2023. Zásilka byla uložena na poště [datum].

10. Z předžalobní výzvy k úhradě z 31. ledna 2024 včetně detailů sledovaných zásilek České pošty s.p. bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně před podáním žaloby vyzýval žalovaného k zaplacení žalované částky, zásilka byla dána k přepravě dne 31. 1. 2024.

11. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

12. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s §86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

17. Podle § 588 o. z. věta první, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Soud po zhodnocení provedených důkazů každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícím právním závěrům:

20. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

21. Nejprve se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti I. B. a další), a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

23. Též podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ve věci OPR Finance s.r.o. proti GK, Evropský soudní dvůr konstatoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Tedy Evropským soudním dvorem je pro případ porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 citované směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dovozována absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

24. Žalobkyně, coby poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr a posuzovat jeho úvěruschopnost, v daném případě s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr poskytnutý ve výši 70 000 Kč včetně celkového navýšení na částku 167 490 Kč žalobkyni zaplatit ve 30ti měsíčních splátkách po 5 583 Kč do 12. dne každého kalendářního měsíce (RPSN ve výši 118,05%, zápůjční úroková sazba 122,64% ročně), za situace, kdy žalovaný dosahoval v pracovním poměru průměrně měsíčně příjmu 20 116 Kč, pečoval o jedno dítě. Žalobkyně v tomto směru předložila pouze listinu nazvanou hodnocení klienta, kde ohledně výdajů žalovaného uvedla pouze životní minium 3 410 Kč, náklady na bydlení (nájemné inkaso) 2 000 Kč a náklady na jedno dítě v domácnosti 2 000 Kč, avšak bez bližšího ověřování. Žalobkyně i přes poučení soudu nepředložila žádné listiny ani nenavrhla důkazy, ze kterých by vyplývalo, že byly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho výdaje, závazky, počet členů domácnosti, náklady na bydlení a podobně. Pouze z výpisu ze záznamů v registru SOLUS a z nebankovního registru klientských informací ověřila, že ohledně žalovaného ke dni 4. 4. 2019 nebyly evidovány žádné závazky. Ohledně výdajů žalovaného vyšla pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je jakkoli ověřovala, a u výdajů žalovaného vycházela z částky životního minima 3 410 Kč, neměla k dispozici ani výpis z účtu žalovaného.

25. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávaném případě žalobkyně sice zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nikoliv však řádně s odbornou péčí. Po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že mu zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného spotřebitelského úvěru. K tomuto závěru však nemohla dospět, pokud by uvažovala v kontextu reálného života a logických závěrů učiněných z údajů, které sama zjistila. Výdaje na osobu žalovaného představující částku 4 250 Kč měsíčně (životní minimum) a žalovaným uváděné náklady na bydlení 4 000 Kč měsíčně nemají žádný vypovídací charakter. Stejně by mohl žalovaný uvést jinou částku výdajů, avšak není zřejmé, jaký je konkrétní charakter a výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného. Co konkrétně představuje částka 4 000 uvedená u nákladů na bydlení (nájemné, inkaso) není zřejmé, ani toto nebylo jakkoli ověřováno. Žalobkyně vycházela pouze z údajů uváděných žalovaným, aniž by je jakkoli ověřovala. Neověřila ani žalovaným uváděný příjem 25 000 Kč, ani žalovaným uváděné výdaje. Také se nejeví pravděpodobným, že by žalovaný neměl žádné ostatní výdaje, a že by jeho výdaje odpovídaly životnímu minimu. Výsledek, k němuž žalobkyně došla prostým odečtením částky 25 000 Kč a částek 4 000 Kč + 8 208 Kč + 200 Kč + 4 250 Kč), tj. částka 5 842 Kč volných finančních prostředků, nekoresponduje s tím, jak žalovaný ve skutečnosti s těmito prostředky nakládal, navíc jak měl uvést i sám žalovaný, již v té době měl splácet další závazky, v jím uváděné výši dalších úvěrů 8 208 Kč měsíčně. Ostatní výdaje 200 Kč se také nejeví pravděpodobným. Výpis z účtu, ani jiné doklady o příjmech a výdajích žalovaného od žalovaného nevyžádala. Žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování pravidelných a nezbytných výdajů žalovaného. Vycházela pouze z odhadovaných výdajů uvedených žalovaným, aniž by si jejich skutečnou výši prověřovala. Rozhodující zde přitom jsou konkrétní výše nájemného v bytě, kde žadatel o úvěr bydlí, konkrétní obvyklá spotřeba plynu a elektřiny v tomto bytě, konkrétní náklady na vytápění tohoto bytu, konkrétní náklady na léky, konkrétní výše pravidelných splátek dluhů apod. Pakliže žalobkyně využila údaje o životním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, pak je třeba zdůraznit to, že tyto údaje (stejně jako další veřejně dostupné státem publikované údaje, např. o průměrných nákladech na bydlení) lze využít pouze k porovnání se zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o výdajích spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nelze je však převzít a vycházet z nich jako ze skutečných výdajů. K řádnému posouzení úvěruschopnosti pak nepostačuje ani to, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného v databázích SOLUS a NRKI, a jiných systémech a registrech, jelikož tato zjištění sice jsou zcela jistě důležitá, avšak pokud nejsou zjištěny skutečné příjmy a výdaje spotřebitele, jsou sama o sobě nedostatečná. Na základě těchto skutečností a po jejich vyhodnocení, stejně matematickém jako logickém i realistickém, nemohla žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet.

26. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, a to nejen ohledně příjmů, ale i ohledně výdajů, nepostupuje v souladu s citovanými ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoli problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je raze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

27. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§84 zák. č. 257/2016 sb., ve znění platném ke dni uzavření smlouvy), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli ojasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

28. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že „… poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případně dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady…“.

29. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně ani přes poučení podle § 118a odst. 1,3 o. s. ř. v řízení před sudem prvního stupně nejenže neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťovala, případně ověřovala bonitu žalovaného, ale ani, že by ji jakkoliv ověřovala a prověřovala údaje sdělené žalovaným, vyjma lustrace v registrech. Přitom úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka splácet úvěr posoudí a z jejích zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, shodně viz. i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odkazuje, s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod.

30. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud tak podle ust. § 588 o. z. přihlédl i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Každý by měl odpovědně zvážit, jakou smlouvu a v jaké situaci s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako slabší stranu. S ohledem na shora uvedené závěry soudu po právní stránce nezbylo, než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru ze dne 4. 4. 2019 je absolutně neplatná podle ust. § 588 o. z., neboť svým obsahem nebo účelem zjevně odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

31. Současně má soud v řízení za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 23 990 Kč. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se žalovaný se ve smyslu § 2991 o.z v této výši na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně žalovanému částku 23 990 Kč poskytla bez právního důvodu, a byl povinen bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat.

32. Z listiny nazvané posouzení č. [IBAN] se podává, že žalobkyně evidovala ohledně žalovaného informace ohledně lustrace, nikoliv negativní, ohledně žalovaného v rejstřících black listu ERP, ISIR, rodná čísla ISIR[IČO] NIP, rodné číslo NIP IČO, SOLUS, rodné číslo, NRKI, CBS, doklad totožnosti, online stopa, Cribis, neplatné občanské průkazy MVČR, REZ, FORCES, jména, příjmení v registru, registr hledaných osob, adresy obecních úřadů.

33. Z upomínky ze dne 27. 2. 2023, upomínky ze dne 26. 4. 2023, upomínky ze dne 23. 2023 (oznámení), oznámení z 25. 1. 2023, upomínky ze dne 25. 5. 2023, včetně interního přehledu žalobkyně se podává, že žalobkyně měla upomínat žalovaného o úhradu dlužných částek. Interní přehled je přehledem žalobkyně o úkonech, které v této souvislosti měly být žalobkyní učiněny.

34. Po skutkové stránce má soud z provedených listinných důkazů zejména smlouvy o úvěru č. [IBAN] ze dne 29. 5. 2018, včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a smlouvy o obchodním zastoupení č. [hodnota] ze dne 6. 11. 2017, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, kterou se zavázala poskytnout žalovanému částku 23 990 Kč za účelem úhrady pořizovací ceny zboží a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit v dvaceti měsíčních splátkách po 1680 Kč, vždy do patnáctého dne kalendářního měsíce počínaje měsícem říjnem 2022. Úroková sazba byla sjednána ve výši 31,67 %, RPSN, 36,70 %, celková částka k úhradě (součet splátek) 33 600 Kč. Z potvrzení o poskytnutí úvěru – výpisu z účtu se podává, že žalobkyně svůj závazek splnila a částku 23 990 Kč za účelem úhrady zboží zaslala s označením variabilního symbolu smlouvy, tj. čísla [hodnota] dne 9. 9. 2022. Z přehledu plateb a tabulky umoření se podává, že žalovaný svůj závazek nehradil řádně a včas, dostal se do prodlení s placením splátek, na svůj závazek uhradil pouze 9 074 Kč. Žalobkyně upomínala žalovaného o úhradě dlužných částek přípisem z 31. 7. 2023, zesplatnila dluh žalovaného u žalobkyně a vyzvala jej k úhradě celkového dluhu nejpozději do 20. 8. 2023. Dle dodejky byla tato listina uložena na poště dne 4. 8. 2023. Dále předžalobní výzvou k úhradě ze 31. 1. 2024 byl žalovaný vyzýván k úhradě žalované částky ve lhůtě do 15. 2. 2024. Ze sledování zásilek České pošty s. p. vyplynulo, že zásilka byla dána k přepravě dne 31. 1. 2024.

35. Co se týče ostatních předložených upomínek, pak z provedeného dokazování soud nemá za prokázané, že by tyto upomínky byly žalovanému zasílány a dostaly se do jeho dispozice. V tomto směru pouhý přehled interní z interního systému žalobkyně, že měly být činěny úkony k zaslání těchto upomínek k prokázání toho, že se tyto upomínky dostaly do dispozice žalovaného, respektive byly dány k poštovní přepravě a kterého dne nepostačuje.

36. Jak se podává z žalobkyni předložených listin, žalovaný měl uhradit žalobkyni částku celkem 9 074 Kč toto vyplývá z předloženého přehledu plateb pro dotčenou smlouvu, kdy žalovaný měl uhradit dne 10. 10. 2022 1 680 Kč, dne 9. 11. 2022 1 680 Kč, dne 12. 12. 2022 1 680 Kč a dne 6. 3. 2023 4 034 Kč. Žalobkyně též soudu předložila tabulku umoření, kde jsou zaneseny splátky dne 10. 10. 2022 1 680 Kč, dne 9. 11. 2022 1 680 Kč, dne 12. 12. 2022 1 680 Kč a dne 6. 3. 2023 2 x 1 680 Kč, Byť každá z listin uvádí jinou výši splátek, které měl žalovaný zaplatit jedna, celkem 8 400 Kč (tabulka umoření a druhá 9 074 Kč (přehled plateb) soud v daném případě vyšel z listiny pro žalovaného příznivější neboť to byla právě žalobkyně, která výši žalovaným uhrazených částek do systému zadávala, a i sama žalobkyně uvedla, že žalobkyně však uvedla, že tabulka umoření představuje pouze hypotetický stav, fakticky žalovaný uhradil částku 9 074 Kč..

37. Soud proto uložil žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku ve výši 14 916 Kč (23 990 Kč mínus 9 074 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 21. 8. 2023 do zaplacení. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o.z.). Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzývala k zaplacení žalované částky dříve, než listinou z 31. 7. 2023, ve které jej vyzývala k zaplacení zesplatněné částky ve lhůtě do 20. 8. 2023. Žalovaný měl plnit do 20. 8. 2023, a od 21. 8. 2023 je s úhradou dluhu v prodlení (výrok I. rozsudku).

38. Zbývající žalobní nároky v podobě poplatků, smluvní pokuty, úroků a nákladů spojených s uplatněním pohledávky soud zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy. Ty nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán.

39. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

40. Podle § 142 odst. 1 věty prvé o.s.ř. soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce Kč, přičemž tato částka představuje 14,50 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57,25 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 42,75 %). Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru nutno vyjít z celkové částky požadované žalobkyní, včetně příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu (tj. 27. 1. 2025), tj. částky 31 685,02 Kč, sestávající z požadované částky 22 696,95 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 046,95 Kč za dobu od 21. 8. 2023 do 27. 1. 2025 ve výši 4 765,76 Kč, na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částky 109,08 Kč, částky 87,68 Kč, částky 66,97 Kč, částky 45,57 Kč, částky 24,85 Kč, a částky 504 Kč a částky 3 384,44 Kč. Úspěch žalobkyně ve věci spočívá v částce 18 140,30 Kč (tj. 57,25 %), sestávající z částky 14 916 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky 14 916 Kč od 21. 8. 2023 do 27. 1. 2025, tj. ve výši 3 224,30 Kč. Obdobně judikoval i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2021, č.j. 95 Co 192/2020-134.

42. Náklady řízení žalobkyně ve výši 7 580 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 064 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 26 585,39 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2 180 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 27. 1. 2025 náhrada 1 554,82 Kč za 144 ujetých km v částce 1 154,82 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,2 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 384,82 Kč ve výši 1 130,81 Kč. 14,5 % z částky 7 580 Kč činí 1 099 Kč.

43. Řízení bylo, jak soud vyhodnotil v souladu s právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem prezentovaném v rozhodnutí č.j. 17Co 666/2015-143, zahájeno na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč, a to z titulu porušení smluv o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem. Pokud jde o opakovanost podání, pak okresní soud vychází z konstantní rozhodovací praxe odvolacího soudu, kdy splněním podmínky jsou alespoň 3 srovnatelné návrhy. Porovnáním obsahu těchto návrhů s návrhem na vydání EPR v posuzované věci soud zjistil, že vylíčení skutkových tvrzení je v nich v zásadě totožné, předmětem řízení jsou vždy nároky ze smluv o úvěru a text návrhů se liší pouze v proměnných údajích o datech uzavření smlouvy, výší poskytnutého úvěru, sazbou úroků, daty zesplatnění úvěrů a výší dlužných částek (dále jen proměnné skutečnosti). Návrhy jsou jinak strukturou textu totožné, opírající se o stejný smluvní a právní základ. Soud tedy má za splněné podmínky stanovené v § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud se týká rozdílů ve skutkových tvrzeních týkajících se proměnných skutečností, jsou tyto podle názoru soudu v zásadě technického charakteru, týkají se stejného okruhu skutečností a spočívají v přenesení jednotlivých údajů (vstupních dat) z předložených listin do textu návrhu bez toho, že by se tyto odlišnosti projevily v potřebě užití jiných smluvních ujednání nebo ustanovení právních předpisů a v důsledku toho v odlišném právním posouzení věci. Pokud jde o aplikovatelnost § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. na tento typ sporů, odkazuje soud na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 10. 2014 č. j. 23 Co 512/2014-13 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 234/15 ze dne 31. 8. 2015, rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015 č. j. 26 Co 212/2015-14 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2095/15 ze dne 22. 10. 2015, rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 15 Co 530/2014 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 149/15 ze dne 15. 7. 2015 a v neposlední řadě také např. na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 666/2015-143.

44. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst.1 o. s. ř.). Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro stanovení lhůty delší či poskytnutí výhody splátek.