Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, podle které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z částky [částka] od [datum] do [datum] a úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku [částka].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] a příslušenství. Žalobu odůvodnila tím, že pohledávka přešla na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) poskytla dne [datum] žalovanému na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] peněžní prostředky ve výši [částka], který měl být splacen nejpozději do [datum] ve 21 měsíčních splátkách, spolu s poplatkem [částka] za poskytnutí úvěru. Úvěr byl žalovanému poskytnut prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně, žalovaný vyplnil zákaznickou kartu, kde uvedl své osobní údaje, údaje o svých příjmech, výdajích, o svém vzdělání. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a byl upomínán právní předchůdkyní žalobkyně, následně i předžalobní upomínkou odeslanou právním zástupcem žalobkyně dne [datum]. Žalovaný na danou pohledávku neuhradil ničeho.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu byla řádně doručena.
3. K výzvě soudu, nechť uvede, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, se žalovaný nevyjádřil, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně s uvedeným postupem vyjádřila souhlas. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání.
4. Soud provedl důkazy listinami, které předložila žalobkyně k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo.
5. V řízení byl prokázán následující skutkový stav:
6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] č. č. [hodnota] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou jistinu a poplatek ve výši [částka], složený z úroku ve výši [částka], částky [částka] za poskytnutí úvěru a částky [částka] za doplňkovou službu flexibilního a komfortního splácení. Bylo sjednáno doplňkové pojištění v částce [částka]. Byla sjednána úroková sazba 86 % ročně, RPSN 138,71 %. Celková dlužná částka [částka] měla být uhrazena ve 21 měsíčních splátkách ve výši [částka], poslední splátka ve výši [částka]. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru (smlouva o úvěru ze dne [datum] č. [hodnota]).
7. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru se podává, že právní předchůdkyně informovala žalovaného o podmínkách, za kterých mu úvěr poskytne, s tím, že se jednalo o úvěr ve výši [částka], který měl být splacen v 21 měsíčních splátkách ve výši [částka]. Úroková sazba činila 86 % ročně, RPSN 138,71 % (formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru).
8. Ze zákaznické karty – žádost o spotřebitelský úvěr se podává, že žalovaný požádal o úvěr ve výši [částka], dále žalovaný uvedl, že je svobodný, žije v nájmu, má učňovské vzdělání, je zaměstnaný, s příjem [částka], výdaje na splátky činily [částka], ostatní výdaje částku [částka]. Proti žalovanému nebylo vedeno insolvenční řízení, nebyly proti němu vedeny žádné exekuce (zákaznická karta).
9. Ze oznámení ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávky z právní předchůdkyně na žalobkyni, a zároveň zaslána předžalobní výzva k uhrazení dlužné částky ve výši [částka] a náhrady nákladů řízení ve výši [částka], a to tří dnů. Z podacího lístku bylo zjištěno, že oznámení a předžalobní výzva byla zaslána žalovanému dne [datum] (oznámení o postoupení ze dne [datum], předžalobní upomínka ze dne [datum] a podací lístek ze dne [datum]).
10. Podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postoupených pohledávek).
11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout v hotovosti úvěr ve výši [částka], a žalovaný se jej zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši [částka], složený s úroku ve výši [částka], částky [částka] za poskytnutí úvěru a částky [částka] za doplňkovou službu flexibilního a komfortního splácení ve 21 měsíčních splátkách ve výši [částka], poslední splátka ve výši [částka]. Z žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný na svůj závazek neuhradil žalobkyni ničeho, ač byla o úhradu jeho dluhu upomínán předžalobní výzvou odeslanou mu dne [datum]. Žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného.
12. Sjednání úvěru je třeba posoudit podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a také podle zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od [datum] (dále jen „ZsÚ“), neboť v daném případě jde zjevně o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.
13. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Podle § 86 odst. 1 ZsÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Zakotvením § 86 ZsÚ do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (čl. 8).
15. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
18. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jak pregnantně rozvedl Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [spisová značka], v němž vystupovala žalobkyně také na straně žalující: „Vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum] č. j. [spisová značka]).“ Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.
19. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.). Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).
20. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy „měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“
21. S ohledem na shora uvedené soud posoudil předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou. Z předložených důkazů nelze dojít k závěru, že žalovaný byl schopen svůj dluh splácet. Žalovanému jako spotřebiteli byl spotřebitelský úvěr poskytnut, aniž by byly řádně zkoumány jeho příjmy i výdaje. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně neověřovala například pracovní smlouvu, výplatní pásky, nebyly zkoumány výdaje žalovaného například předložením nájemní smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala registry, bankovní nebo nebankovní, ani například insolvenční rejstřík nebo centrální evidenci exekucí. Právní předchůdkyně žalobkyně tak s odbornou péčí neposoudila úvěruschopnost žalovaného, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet, pouze se spolehla na tvrzení žalovaného. Z výše citovaného ustanovení ZsÚ vyplývá, že poskytovatel spotřebitelského úvěru je vždy povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele poskytnuté peněžní prostředky splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen zapůjčené prostředky vrátit, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně.
22. Jak již bylo výše konstatováno, dotčená smlouva o spotřebitelském úvěru je s ohledem na skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila podmínky § 86 ZsÚ, absolutně neplatná. Právní předchůdkyně žalobkyně však poskytla žalovanému peněžní prostředky, které žalovaný v plném rozsahu nevrátil. Žalovaný se tak na úkor právního předchůdce žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně, bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky [částka] (žalovaný na danou pohledávku neuhradil nic), žalobkyni také vrátit, co do této částky bylo žalobě vyhověno. Žalobě ale soud nevyhověl v ostatních nárocích s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalovanému rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z částky, o niž se bezdůvodně obohatil, úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum] do zaplacení. Jelikož žalovaný byl poprvé prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky oznámení o postoupení a předžalobní upomínkou ze dne [datum], který mu byl odeslán téhož dne (doručen třetí pracovní den po jeho odeslání – tedy [datum]), uložil soud žalovanému uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny ve výši [částka] i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ([částka]) od [datum], tedy po uplynutí tří denní lhůty stanovené v předžalobní upomínce.
23. Jelikož, jak výše uvedeno, mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru včetně sjednání v žalobě uplatněných nároků, soudu nezbylo než žalobu co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z částky [částka] od [datum] do [datum] a zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částečně zamítnout.
24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož žalobkyně byla úspěšná ve sporu ze 89 % a žalovaný z 11 %, tj. žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 78 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b odst. 1 písm. c) bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (přípravu a převzetí právního zastoupení, návrh ve věci samé a předžalobní výzva) včetně třech paušálních náhrad výdajů po [částka] podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka], celkem tedy částka [částka].
25. Z částky [částka] činí 78 % částku [částka] a tuto je žalovaný povinen zaplatit, jak je uvedeno ve výroku III.
26. V této souvislosti soud uvádí, že žaloba v této věci je totožná s mnoha jinými žalobami žalobkyně (například ve věcech vedených u nadepsaného soudu pod spisovými značkami [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]), byla podána na ustáleném vzoru, obsahuje skutková tvrzení, která se ve všech žalobách na zaplacení žalované částky, opakují a v detailech jsou uplatněnému nároku pouze přizpůsobena.
27. Náhradu přiznaných nákladů řízení je žalovaný povinen podle § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.
28. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud žalovanému podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek soud neshledal.