Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. V žalobě uvedla následující: Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost Ferratum Bank p.l.c., uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne [datum] úvěr, který měl být splacen nejpozději dne [datum]. Celkem žalovaný čerpal úvěr ve výši [částka]. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně www.ferratum.cz, odesláním žádosti o úvěr žalovaný potvrdil, že se seznámil s obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně, k uzavření smlouvy došlo podle smluvních podmínek okamžikem poskytnutí úvěru žalovanému. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu]. Právní předchůdkyně žalobkyně identifikovala platby úvěru uvedením variabilního symbolu [var. symbol]. Žalovaný se zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně úvěr a úrok z poskytnutého úvěru, a to v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 13 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání úvěru, anebo ve výši [částka], podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší. Žalovaný úvěr řádně nehradil a žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky [částka] a zákonného úroku z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. O postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum]. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne [datum].
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu byla řádně doručena.
3. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání (souhlas žalovaného soud předpokládal podle § 101 odst. 4 o. s. ř.). Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu:
5. Žalovaný požádal prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na stránkách www.ferratum.cz dne [datum] právní předchůdkyni žalobkyně, společnost Ferratum Bank p.l.c., o úvěr, v žádosti se identifikoval rodným číslem, číslem občanského průkazu, telefonním číslem, adresou, emailem, právní předchůdkyně žalobkyně žádost žalovaného schválila téhož dne. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] převodem na účet č. [č. účtu] částku [částka] (prokázáno potvrzením [právnická osoba].). Žalovaný se zavázal úvěr spolu se smluvním úrokem vrátit v pravidelných minimálních měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 13 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání úvěru, anebo ve výši [částka], podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší (prokázáno smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne [datum], Standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, Standardními podmínkami úvěrové smlouvy vztahujících se na klienty v České republice). Žalovaný nehradil sjednané splátky podle smlouvy, žalovaný za celou dobu trvání smluvního vztahu neuhradil ničeho (žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že by na splátkách uhradil více). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] a podacím lístkem z téhož dne). K zaplacení dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne [datum], který byl žalovanému podle podacího lístku odeslán téhož dne (prokázáno výzvou před podáním žaloby ze dne [datum] a podacím lístkem z téhož dne). Žalovaný však na výzvu nijak nereagoval a rovněž ničeho nezaplatil.
6. Soud věc posoudil po právní stránce podle následujících ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („zákon o spotřebitelském úvěru“).
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle odst. 2 téhož ustanovení, posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
15. V rozsudku č. j. [spisová značka] ze dne [datum] Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.
16. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.
17. V rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.
18. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami v minimální výši odpovídající 13 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání úvěru, anebo ve výši [částka], podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší. Finanční prostředky žalovaný obdržel bezhotovostně na svůj bankovní účet č. [č. účtu]. Žalobkyně vystupovala ve smyslu § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, proto jde podle § 1810 o.z. o spotřebitelskou smlouvu. Jedná se o typickou formulářovou smlouvu, tedy o předem připravený finanční produkt, jehož podmínky nejsou sjednávány individuálně, ale jsou předem dány v obchodních podmínkách, přičemž spotřebitel jakožto slabší smluvní strana nemá reálnou možnost je ovlivnit. Je proto chráněn kogentními ustanoveními občanského zákoníku (příp. jiných předpisů) před zneužitím postavení podnikatele. Poskytovatel spotřebitelských úvěru je mimo jiné povinen ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit s náležitou péčí schopnost spotřebitele splácet úvěr. Posouzení se má primárně zakládat na informacích získaných od spotřebitele, subsidiárně je možné použít informace z jiných zdrojů, typicky z lustrace spotřebitele v příslušných databázích. Je přitom třeba dbát na to, aby byly dostatečným způsobem zjištěny nejen příjmy spotřebitele, ale rovněž jeho výdaje, a to včetně celkové dluhové zátěže.
19. V dané věci v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně stran prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného v žalobě pouze tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala z jeho vlastních tvrzení o příjmech a výdajích a lustrací v evidenci exekucí, ISIR, SOLUS a v registrech NRKI a BRKI. Stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného tedy podle soudu nebylo možno jakkoliv dovodit, že je žalovaný schopen splácet spotřebitelský úvěr.
20. Soud proto v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru shledal smlouvu o spotřebitelském úvěru neplatnou, neboť k neplatnosti smlouvy přihlíží z úřední povinnosti.
21. Na podkladě uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splatit úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 87 ZoSÚ, neplatná.
22. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Bezdůvodné obohacení žalovaného v posuzovaném případě představuje částka [částka], tj. rozdíl mezi částkou, kterou žalobkyně žalovanému poskytla ([částka]), a částkou, kterou jí žalovaný uhradil ([částka]). Soud proto výrokem I. v této části žalobě vyhověl. Splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) soud stanovil v souladu s § 87 ZoSÚ ve lhůtě 3 dnů od právní moci výroku I. rozsudku.
23. Ohledně všech dalších nároků, včetně všeho požadovaného příslušenství, soud dospěl k závěru, že žalovaný jakožto spotřebitel není povinen vrátit poskytnutou jistinu z neplatné úvěrové smlouvy ihned, ale ve lhůtě odpovídající jeho možnostem, a do rozhodnutí soudu se tak spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny v prodlení (blíže viz např. závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. [spisová značka]). Proto výrokem II. zbývající nároky zamítl.
24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle míry úspěchu účastníků v řízení. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky [částka], tedy ze 67 %. Žalovaný byl úspěšný co do částky [částka], tedy z 33 %. Žalobkyni proto náleží náhrada 34 % (67 % - 33 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů právní služby realizovaný po [datum] (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní upomínka, sepis a podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] podle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. Žalobkyně má tedy právo na úhradu 33 % z částky [částka], tj. po zaokrouhlení na celé koruny na částku [částka]. Soud při určení výše nákladů aplikoval § 14b a. t., neboť mu je z úřední činnosti známo, že žaloby podávané žalobkyní v obdobných případech se liší pouze údaji o žalovaném, právním předchůdci, výši dlužné částky a popř. výši příslušenství. Jde fakticky o formulář, do něhož jsou pouze dosazovány ty údaje, které jsou pro každý konkrétní spor specifické, nejedná se tedy o žádný individuální rozbor případu, a to ani po skutkové ani po právní stránce. Nepochybně tak jde o tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b a. t.
25. O povinnosti žalovaného zaplatit tuto náhradu k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř.