Výrok
I. Žaloba s tím, aby soud rozhodl a určil dle popsaného skutečného stavu a na základě geometrického plánu č. [hodnota] jako vlastníka pozemku p. [Anonymizováno] o výměře 3 485 m2, pozemku p. č. [hodnota] o výměře 63 m2, jehož součástí je stavba evidenční číslo [hodnota], vše v k. ú. [adresa], [Jméno žalobce], nar. [Datum narození žalobce], bytem [adresa], [adresa], se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 164 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 9. 12. 2025 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud rozhodl a určil, dle popsaného skutečného stavu a na základě geometrického plánu číslo [hodnota] žalobce jako vlastníka pozemku [Anonymizováno] o výměře 3485 m2, pozemku p. č. st. 396 o výměře 63 m2, jehož součástí je stavba evidenční číslo [hodnota], vše v k. ú. [adresa] (dále jen „nemovitosti“). Tvrdil, že jeho právní předchůdci nemovitosti užívají nepřetržitě, mají je své držbě, a to již od 29. 5. 1957 na základě prohlášení [jméno FO], vlastníka nemovitostí, ve kterém je uvedeno jméno dědečka žalobce, [jméno FO], zemřelého dne [datum]. Jedinou dědičkou po [jméno FO] byla jeho dcera, [jméno FO], zemřelá dne [datum], matka žalobce. Stavbu rekreačního objektu číslo evidenční [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] nechal žalobce zaměřit a dne 18. 12. 2023 byla existence této stavby potvrzena dle geometrického plánu číslo [hodnota]. Žalobce hradí náklady spojené s užíváním nemovitostí (elektřinu, odpady). Při pokusu převést vlastnické právo k nemovitostem na svoji osobu žalobce zjistil, že vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] je zapsaná žalovaná. Žalobce tvrdí, že v důsledku nepřetržité držby a užívání od roku 1957, došlo k přechodu vlastnického práva na jeho osobu ve smyslu ustanovení § 1095 a § 1096 odst. 2 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala, a to ani zčásti. Sdělila soudu, že se stala řádným vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] na základě ustanovení § 1045 odst. 2 o. z. v návaznosti na ustanovení § 65 odst. 9 z. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Podle žalované byl původní vlastník, [jméno FO], v katastru nemovitostí označen jako nedostatečně identifikovaný vlastník a vzhledem k tomu, že v zákonné lhůtě do 1. 1. 2024, nebyl blíže identifikován, došlo k naplnění zákona a žalovaná se tak stala vlastníkem tohoto pozemku. Žalovaná využila možnosti nahlédnout do spisu a seznámit se s důkazy předloženými žalobcem. K prohlášení [jméno FO] ze dne [datum] uvedla, že právní předchůdci žalobce, [jméno FO] a [jméno FO] ([jméno FO]) věděli, že užívají pozemek jiné osoby, neboť [jméno FO] právě na zakoupení tohoto pozemku zapůjčil finanční prostředky a jako protihodnotu umožnil užívání tohoto pozemku [jméno FO] a jeho rodinou. Zda půjčka byla či nebyla splacena, nebylo žalobcem prokázáno. Žalovaná dodala, že až do ohlášení příslušnosti hospodařit s pozemkem žalovanou byl jako vlastník v katastru nemovitostí veden [jméno FO]. Dle žalované tak žalobce neprokázal ani držbu v dobré víře a ani držbu v nikoliv nepoctivém úmyslu svou či svých předchůdců.
3. Na základě předložených důkazů a výpovědi účastníků soud zjistil následující skutkový stav:
4. Z listiny nazvané „Prohlášení“ ze dne 29. 5. 1957 učiněné [jméno FO] soud zjistil, že děd žalobce, [jméno FO], zapůjčil [jméno FO] částku 7 000 Kč na koupi pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], a jako protihodnotu dal dlužník věřiteli do užívání tento pozemek s chatkou číslo evidenční [Anonymizováno]. Zároveň soud z prohlášení zjistil, že v případě že by dlužník částku nevrátil do deseti let, tak dne [datum] přechází majetkové právo k uvedenému pozemku přímo na [jméno FO]. K tomuto soud uvedl, že od roku 1964 bylo k převodu pozemku nutná registrace Státním notářstvím. Účastníci učinili nespornou informaci, že [jméno FO] v roce 1966 opustil území tehdejší Československé republiky. Tuto informaci má soud za prokázanou i díky zprávě SNB ze dne 13. 2. 1981, ze které se zjišťuje, že [jméno FO] emigroval do zahraničí, totéž i ze zprávy SNB ze dne 15. 4. 1981, ve které je potvrzeno, že je [jméno FO] ilegálně v zahraničí a že žádný majetek zde zajištěn nebyl, protože se o žádném nevědělo.
5. Z Výpisu z Pozemkové knihy pro katastrální území [adresa] číslo knihovní vložky [Anonymizováno] soud zjistil, že je zde v oddílu B zápis o vložení práva vlastnického pro [jméno FO] k pozemku p. č. 383/4 role, a to na základě stejnopisu notářského zápisu ze dne 26. 11. 1956 č. j. [Anonymizováno], rozhodnutí ONV v [adresa] ze dne 19. 3. 1957, zn. Výst [Anonymizováno], usnesení STN II v Praze ze dne 26. 2. 1957 č. j. [spisová značka], kupní smlouvy ze dne 29. 5. 1957 a výměru ONV v [adresa] ze dne 12. 8. 1957 č. j. [Anonymizováno].
6. Z Kupní smlouvy ze dne 29. 5. 1957 uzavřené mezi [jméno FO], jako prodávajícím, a [jméno FO], jako kupujícím, soud zjistil, že touto smlouvou nabyl [jméno FO] pozemek parc. č. [Anonymizováno] role (ve skutečnosti neplodná půda) s chatou čp. [Anonymizováno] na pozemku tom postavenou, dosud však knihovně nevyznačenou po katastrální území [adresa] za kupní cenu 6 000 Kčs.
7. Z ortofoto mapy pozemku parc. č. [Anonymizováno] k. ú. [adresa] soud zjistil, že na pozemku se v současné době nachází vícero staveb. K tomu žalobce uvedl, že jde o dvě stavby, které postavili člen rodiny a kamarád rodiny.
8. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu 27. 4. 2012 soud zjistil, že i k tomuto datu byl jako vlastník pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] veden [jméno FO], adresa neznámá.
9. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu 1. 1. 2024 soud zjistil, že k tomuto datu je jako vlastník uveden [jméno FO], adresa neznámá.
10. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu 11. 2. 2026 soud zjistil, že k tomuto datu je jako vlastník uvedena žalovaná.
11. Z opisu rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 1973 č. j. [spisová značka] ve věci projednání dědictví po [tituly před jménem] [jméno FO] soud zjistil, že jeho jedinou dědičkou byla matka žalobce, [jméno FO], narozená [datum], a že do dědictví byla zahrnuta i chata číslo evidenční [Anonymizováno] v [adresa], postavená na pozemku č. parc. [Anonymizováno], který však nebyl součástí aktiv dědictví.
12. Z listiny nazvané „Přidělení čísla popisného“ vydané Obcí [adresa] dne 24. 7. 2000 bylo zjištěno, že chatě na pozemku parcele číslo [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] bylo přiděleno číslo evidenční 253. K tomu soud poznamenal, že jde o chatu, která byla uvedena již v prohlášení [jméno FO] ze dne 29. 5. 1957 a kterou [jméno FO] koupil spolu s pozemkem parc. č. [Anonymizováno].
13. Z geometrického plánu pro vyznačení budovy číslo [hodnota] pro k. ú. [adresa] vyhotoveného [tituly před jménem] [jméno FO], [adresa], soud zjistil dosavadní a nový stav údajů katastru nemovitostí týkající se pozemku [Anonymizováno] a chaty zakreslené do mapy na st. p. č. [hodnota] a zejména výměry chaty, o níž panovaly spory. Záměrem bylo vydělit z pozemku parc. č. [Anonymizováno] stavební pozemek číslo [hodnota], k tomuto zápisu však nedošlo. Dále bylo předloženo Sdělení vydané Městským úřadem [adresa] ze dne 18. 12. 2023 sp. zn. [Anonymizováno] /[č. účtu] ze kterého soud zjistil, že existence stavby číslo evidenční [Anonymizováno] byla potvrzena na základě tohoto dokumentu.Anonymizovaný odstavec15. Z kopie rozhodnutí zdejšího soudu ve věci [spisová značka] – zamítnutí žaloby na určení vlastnictví [jméno FO], nar. [datum], k parcele p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] se z odůvodnění podává, že žalobkyně tvrdila mimo jiné, že [jméno FO] získal předmětný pozemek do vlastnictví kupní smlouvou někdy v letech 1958-1960. Soud tuto informaci považuje za zásadní, neboť z ní vyplývá, že pokud by taková smlouva existovala, tak [jméno FO] měl dostatek času tuto smlouvu po roce 1964 zaregistrovat u Státního notářství a skutečnost, že [jméno FO] v roce 1966 emigroval do zahraničí, nemohla nikterak registraci smlouvy zmařit, pokud by [jméno FO] pozemek s chatou skutečně nabyl. I z tohoto rozhodnutí, z jeho odůvodnění, vyplývá, že součástí dědictví po [jméno FO] tento pozemek nebyl, tedy k pozemku nemohl vzniknout ani putativní titul.16. Z opisu dopisu, který napsala [jméno FO] dne 21. 5. 1980, soud zjistil, že matka žalobce vůbec nevěděla, od koho se se chata a pozemek dostaly do vlastnictví jejího otce, na základě, jakého titulu se nemovitosti objevily v dědickém řízení po [jméno FO], váhala, zda vůbec k převodu došlo, domnívala se, že nemovitosti prodal [jméno FO] nějaké třetí osobě, upozorňovala na skutečnost, že celou dobu platila daně.17. Z dokladů prokazujících hrazení elektrické energie soud zjistil, že tyto se vztahují k odběrnému místu – chatě č. e. [Anonymizováno] ve vlastnictví žalobce, nejedná se tedy o předmětnou pozemkovou parcelu.18. Z potvrzení Finančního úřadu Středočeského kraje soud zjistil, že žalobce hradil daň z pozemku až do roku 2008 (od roku 1993). Z uvedeného potvrzení však nevyplývá, kdo tuto daň platil, pouze to, že je uhrazena, jako daňový subjekt je podle výpisu uvedena po celou dobu [jméno FO], která však v roce 1996 zemřela.19. Z výzvy k součinnosti adresované [tituly před jménem] [jméno FO], notáři v [Anonymizováno], soud zjistil, že tento byl vyzván ke sdělení, kdo je dědicem příslušných nemovitých věcí v k. ú. [adresa] po zemřelé [jméno FO], a to za účelem platby poplatků. Uvedené opět neprokazuje dobrou víru ani [jméno FO], ani jejích předků.20. Z Usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 19. 5. 1999 č. j. [Anonymizováno], které nabylo právní moci dne 1. 7. 1999, v dědickém řízení po [jméno FO], soud zjistil, že předmětem dědického řízení byla i rekreační chata č. p. [Anonymizováno] na cizím pozemku parc. č. [Anonymizováno] k. ú. [adresa]. I z tohoto rozhodnutí musel žalobce vědět, že nabývá chatu čp. [Anonymizováno] na cizím pozemku, kterým je parcela číslo [právnická osoba] okamžiku uchopení držby tak zde nemohla být ani dobrá víra, ani absence nepoctivého úmyslu.21. Z provedeného dokazování soud vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobce, [jméno FO], na základě prohlášení [jméno FO] ze dne 29. 5. 1957 poskytl tomuto finanční prostředky na koupi pozemku parc. č. [Anonymizováno] k. ú. [adresa], přičemž mu bylo umožněno užívání tohoto pozemku a na něm stojící chaty č. e. [Anonymizováno], a to s ujednáním, že v případě nesplacení půjčky do 29. 5. 1967 mělo dojít k přechodu vlastnického práva na [jméno FO]. [jméno FO] pozemek nabyl kupní smlouvou z téhož dne a byl jako vlastník dlouhodobě evidován v pozemkové knize a následně i v katastru nemovitostí jako osoba neznámého pobytu. Nebylo prokázáno, že by k platnému převodu vlastnického práva na [jméno FO] došlo, přičemž takový převod by od roku 1964 podléhal registraci státním notářstvím, která provedena nebyla. Pozemek nebyl zahrnut ani do dědictví po [jméno FO], zatímco chata ano. Žalobce i jeho právní předchůdci pozemek dlouhodobě fakticky užívali a hradili některé platby související s jeho užíváním. Současně soud zjistil, že jak [jméno FO], tak následně i žalobce měli opakovaně vědomost o tom, že užívají cizí pozemek, což plyne jak z předchozího soudního řízení z roku 1977, tak z výsledků dědického řízení, v němž byla chata výslovně označena jako stavba na cizím pozemku. K 1. 1. 2024 byl jako vlastník stále evidován [jméno FO] jako nedostatečně identifikovaná osoba, a poté, co ve stanovené lhůtě nedošlo k jeho identifikaci, přešlo vlastnické právo k pozemku na žalovanou podle příslušných ustanovení občanského zákoníku a katastrálního zákona. Soud neshledal, že by žalobce či jeho právní předchůdci drželi pozemek v dobré víře, případně alespoň bez nepoctivého úmyslu, po dobu relevantní pro vydržení, respektive mimořádné vydržení. Nelze proto uzavřít, že by žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením.Právní posouzení zjištěného skutkového stavu22. Za daného skutkového stavu nelze především dovodit, že by vlastnické právo k pozemku přešlo na původní věřitele již na základě ujednání o půjčce. Podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. se sice vlastnictví k jednotlivě určeným věcem převádělo samou smlouvou (§ 111 odst. 1), avšak u nemovitostí zapsaných v pozemkové nebo železniční knize musel být převod zapsán do těchto knih (§ 112). U pozemku zapsaného v pozemkové knize tedy samo ujednání, že při nevrácení dluhu „přechází vlastnictví přímo na věřitele“, bez knihovního zápisu k nabytí vlastnického práva nepostačovalo. Od 1. 4. 1964 navíc již platilo, že ke smlouvě o převodu nemovitosti je třeba registrace státním notářstvím a vlastnictví přechází registrací smlouvy (§ 134 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném od 1. 4. 1964; srov. též § 64 a § 65 zákona č. 95/1963 Sb.). Nebyla-li tedy provedena ani evidence v pozemkové knize, ani později registrace státním notářstvím, nelze uzavřít, že by věřitelé nabyli vlastnické právo smluvně.23. Stejně tak z uvedených skutkových okolností nevyplývá, že by původní věřitelé drželi pozemek od 29. 5. 1957 jako vlastníci. Jejich užívání se odvozovalo od smlouvy o půjčce a od ujednání, že vlastnictví má přejít teprve při neuhrazení dluhu do 29. 5. 1967. Do tohoto data proto nelze jejich postavení bez dalšího hodnotit jako držbu vlastnického práva k pozemku ve smyslu § 143 a § 145 zákona č. 141/1950 Sb., nýbrž spíše jako faktické užívání založené závazkovým ujednáním. Z toho plyne, že desetiletá vydržecí doba podle § 116 zákona č. 141/1950 Sb. nemohla začít běžet již dne 29. 5. 1957 jen na podkladě samotného užívání pozemku.24. I pokud by se vyšlo z předpokladu, že po marném uplynutí lhůty k vrácení půjčky dne 29. 5. 1967 začali původní věřitelé pozemek držet jako vlastní, nenastalo v mezidobí nabytí vlastnického práva řádným vydržením. V období od 1. 4. 1964 do 31. 3. 1983 totiž občanský zákoník č. 40/1964 Sb. obecné vydržení nemovitostí neobsahoval. Teprve novela účinná od 1. 4. 1983 zavedla v § 135a vydržení znovu, avšak u pozemků stanovila zvláštní režim: jde-li o pozemek nebo jeho část, k nimž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání, nenabýval vlastnictví občan, nýbrž stát, a občan nabýval pouze právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku (§ 135a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění od 1. 4. 1983). Přechodné ustanovení § 507a odst. 3 sice umožnilo započíst i dřívější držbu před 1. 4. 1983, to však nic nemění na tom, že tehdejší právní úprava nevedla u takového pozemku k vydržení vlastnického práva občanem.25. Rozhodné je proto až období od 1. 1. 1992, kdy občanský zákoník č. 40/1964 Sb. opět připustil obecné vydržení nemovitostí. Podle § 134 odst. 1 se oprávněný držitel stává vlastníkem nemovitosti, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let; podle § 134 odst. 3 se započte i doba oprávněné držby právního předchůdce a podle § 872 odst. 6 lze u pozemku započíst i dobu před 1. 1. 1992. Základní podmínkou však zůstává oprávněná držba, tedy dobrá víra držitele se zřetelem ke všem okolnostem, že mu věc patří (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). Tato podmínka zde podle zjištěného skutkového stavu splněna nebyla. Již v dědickém rozhodnutí z roku 1973 byla do dědictví po původním věřiteli zahrnuta pouze chata, nikoli pozemek. Dědička tedy byla nejpozději tehdy postavena najisto, že vlastnictví pozemku nebylo v dědickém řízení potvrzeno. Její následná žaloba z roku 1977 dále potvrzuje, že vlastnický stav pozemku sama považovala za sporný a neujasněný. U současného žalobce je nedostatek dobré víry ještě zřetelnější, neboť v dědickém rozhodnutí z roku 1996 bylo výslovně uvedeno, že nabývá chatu stojící na cizím pozemku. Za tohoto stavu nemohl být ani on oprávněným držitelem pozemku ve smyslu § 130 odst. 1 a § 134 zákona č. 40/1964 Sb. Nejpozději od roku 1996 tedy nelze uvažovat o řádném vydržení celého pozemku.26. Totéž platí i po 1. 1. 2014 podle zákona č. 89/2012 Sb. Řádné vydržení nemovité věci předpokládá poctivou a pravou držbu založenou na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1089, § 1090, § 1091, § 1092), přičemž poctivým držitelem je ten, kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu vykonávané právo náleží (§ 992 odst. 1), a řádná držba se zakládá na platném právním důvodu (§ 991). Takový stav zde zjevně dán není, protože žalovaný od roku 1996 prokazatelně věděl, že jde o cizí pozemek, a nemohl tedy být poctivým držitelem vlastnického práva k celému pozemku.27. Pokud jde o mimořádné vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., to sice nevyžaduje prokázání právního důvodu držby, avšak neplatí, je-li držiteli prokázán nepoctivý úmysl. Do doby se podle § 3066 započítává i držba před 1. 1. 2014. Ani zde však skutkový stav nesvědčí ve prospěch žalovaného ve vztahu k celému pozemku o výměře 3548 m². Rozhodující je, že žalovaný nejpozději od roku 1996 věděl, že nabyl pouze chatu na cizím pozemku, a v roce 2023 sám usiloval nikoli o právní potvrzení vlastnictví k celé parcele, nýbrž o oddělení pouze nově označeného pozemku o výměře 63 m² pod chatou. To je skutkově i právně významné, protože to oslabuje závěr, že po celou relevantní dobu vykonával držbu celého pozemku jako vlastník. Naopak to nasvědčuje tomu, že si byl vědom odlišného právního režimu alespoň ve vztahu k převážné části pozemku. Za tohoto skutkového stavu tedy nejsou splněny podmínky pro závěr o mimořádném vydržení celého pozemku.28. Stručně shrnuto: smluvní nabytí vlastnictví pozemku nebylo dovršeno způsobem požadovaným tehdejšími právními předpisy (§ 112 zákona č. 141/1950 Sb., později § 134 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. a § 64, § 65 zákona č. 95/1963 Sb.). Řádné vydržení pozemku nebylo možné dovodit ani podle dřívějších, ani podle pozdějších úprav, protože chyběla oprávněná, resp. poctivá držba ve vztahu k celému pozemku. Mimořádné vydržení celého pozemku je vyloučeno tím, že žalovaný měl prokazatelnou vědomost, že jde o cizí pozemek, a jeho vlastní jednání v roce 2023 směřovalo jen k vyčlenění malé zastavěné části, nikoli k výkonu vlastnického práva k celé parcele.29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak že přiznal žalované, která měla ve věci plný úspěch náhradu nákladů řízení ve výši 2 164 Kč. Náklady sestávají z částky 450 Kč za každý ze čtyř úkonů (vyjádření k žalobě, příprava na jednání, účast na jednání dne 17. 4. 2026 a účast na jednání dne 22. 4. 2026) podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle ustanovení § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. a dále z náhrady cestovních výdajů na trase [adresa] a zpět za použití hromadné autobusové dopravy v celkové výši 364 Kč.30. Lhůta pro splnění povinnosti uložené tímto rozhodnutím žalobci byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. v délce tří dnů.