Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 512 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Zamítá se žaloba ve zbývající části žalobního návrhu, tj. co do částky 9 143 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 13 653 Kč od 23. 12. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 92,15 % ročně z částky 9 462,95 Kč od 23. 12. 2023 do 15. 1. 2024 kapitalizovaném částkou 553,20 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 462,95 Kč od 16. 1. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 9 462,95 Kč od 16. 1. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 12. 2023 dosáhne částky 18 792 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 17 655 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že s žalovaným dne 4. 8. 2023 uzavřela smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě dne 7. 8. 2023 vyplatila žalovanému na účet uvedený ve smlouvě peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal žalobkyni úvěrové prostředky vrátit společně s úrokem ve výši nominální úrokové sazby 92,15 % ročně v 12měsíčních splátkách po 1 488 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci počínaje měsícem září 2023, součástí splátek byla i částka 183 Kč na pojištění. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze jednu splátky ve výši 1 488 Kč, a to dne 13. 10. 2023. Následně již neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. [hodnota] splatné dne 17. 10. 2023 došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru k datu 21. 12. 2023 (bod 6.3. smlouvy). Podle bodu 6.4.smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 11 506,44 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni rovněž právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1.smlouvy v celkové výši 998 Kč (smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů) a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 800 Kč (částka 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů). Žalovaný novou jistinu úvěru v den zesplatnění neuhradil, a byl proto povinen dle bodu 6.5 smlouvy zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 23. 12. 2023, až do jejího úplného zaplacení. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení pohledávky ve výši 13 653 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 13 653 Kč od 23. 12. 2023 do zaplacení, pohledávku ve výši 4 002 Kč, úroku ve výši 92,15 % ročně z částky 9 462,95 Kč od 23. 12. 2023 do 15. 1. 2024 kapitalizovaném částkou 553,20 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 43 059 Kč od 31. 5. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 9 462,95 Kč od 16. 1. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 12. 2023 dosáhne částky 18 792 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou.
2. K prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně sdělila, že žalovaného prověřila na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného). Bylo tak zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací), žalovaný byl lustrován v insolvenčním rejstříku, kde nebyl evidován, žalovaný neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník, jednající s žalovaným, doporučil úvěr ke schválení. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že žalovaný dosahoval čistého měsíčního příjmu 26 000 Kč, jeho celkové náklady činily 8 799 Kč (bez konkretizace) a volné zdroje tudíž činily 16 221 Kč.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání omluvila a žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv jí bylo předvolání k jednání řádně doručeno, zároveň nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud tak vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k těmto skutkovým zjištěním a z nich plynoucímu závěru o skutkovém stavu:
6. Úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, registr nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru žalobkyně doložila, že od 11. 5. 2018 má povolenu činnost poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení.
7. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 4. 8. 2023, dodatku č. [hodnota] ke smlouvě, oznámení o schválení úvěru ze dne 31. 10. 2022 a předsmluvního formuláře soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 4. 8. 2023 smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal vrátit žalobkyni částku 15 660 Kč ve 12měsíčních splátkách po 1 488 Kč splatných každého 17. dne v měsíci. Součástí každé splátky byla i úhrada sjednaného úroku při úrokové sazbě ve výši 92,15 % ročně, RPSN 142,99 %. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že úvěr má být vyplacen na účet č. [č. účtu].
8. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný před uzavřením smlouvy žalobkyni sdělil výši svého čistého měsíčního příjmu ze zaměstnání 26 000 Kč. Jiné příjmy žalovaný neměl. Žalovaný žalobkyni sdělil výši svých výdajů 8 779 Kč (zahrnuto životní minimum 4 620 Kč a náklady na bydlení ve výši 3 919 Kč). Z takto zjištěných příjmů a výdajů zjistila žalobkyně rezervu žalovaného ve výši 16 221 Kč měsíčně. Žalovaný sdělil žalobkyni svého zaměstnavatele s tím, že je zaměstnán od 1. 6. 2022 na dobu neurčitou a není ve výpovědní lhůtě. Žalovaný byl svobodný, měl výuční list.
9. Z výpisu z účtu žalovaného soud zjistil, že příjem žalovaného byl v měsíci dubnu 2023 25 301 Kč, v květnu 2024 24 990 Kč, v červnu 29 702 Kč, v červenci 24 283 Kč, a to od zaměstnavatele [právnická osoba].
10. Z výpisu záznamů z registru SOLUS soud zjistil, že žalobkyně žalovaného prověřila v registru SOLUS se závěrem, že žalovaný neměl k datu 4. 8. 2023 žádný negativní záznam.
11. Z výpisu z NRKI soud zjistil, že zde měl žalovaný uvedeny 4 žádosti u finančních institucí na částku 52 677 Kč.
12. Z fotografie občanského průkazu žalovaného soud zjistil, že žalobkyně ověřila totožnost žalovaného z jeho občanského průkazu.
13. Z předsmluvního formuláře soud zjistil, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy seznámen s jeho právy a povinnostmi plynoucími mu z uzavírané smlouvy.
14. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně dne 7. 8. 2023 odeslala na účet žalovaného č. [č. účtu] pod VS [var. symbol] (číslo smlouvy) částku 10 000 Kč.
15. Z výzvy k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 18. 12. 2023 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného upomínala o zaplacení splátek č. 2, 3, 4, s jejichž úhradou byl žalovaný v prodlení.
16. Z výzvy k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 20. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného upomínala o zaplacení splátek č. 2, 3, s jejichž úhradou byl žalovaný v prodlení.
17. Z oznámení ze dne 21. 12. 2023 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného písemně informovala o automatickém zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě celkové částky 13 653 Kč, která byla ve výši 9 462,95 Kč dlužnou původní jistinou, ve výši 2 043,49 Kč úrokem přirostlým ke dni zesplatnění úvěru, ve výši 998 Kč smluvní pokutou, ve výši 600 Kč náhradou nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením a ve výši 549 Kč úhradou za pojištění schopnosti splácet.
18. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh ze smlouvy uhradil dne 13. 10. 2023 částku 1 488 Kč.
19. Předžalobní výzvou ze dne 5. 4. 2024 včetně podacího archu z téhož dne žalobkyně doložila, že žalovaného před podáním žaloby vyzvala k zaplacení žalované částky.
20. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě jimi dne 7. 8. 2023 uzavřené smlouvy částku 10 000 Kč. Žalovaný žalobkyni vrátil pouze částku 1 488 Kč. Žalobkyně sice provedla před poskytnutím úvěru kontrolu úvěruschopnosti žalovaného, ale nikoli řádně, když prověřila pouze příjmy žalovaného, nezkoumala však skutečné výdaje žalovaného, který své náklady nijak nespecifikoval, a žalobkyně proto vycházela z životního minima a tvrzený nákladů na bydlení, žalobkyně tak nezjistila, jaké náklady má žalovaný například na dojíždění do práce, na jídlo, ošacení, telefon, internet apod. a případně jaká je výše jeho dosavadních závazků.
21. Po právní stránce soud posuzoval vztah mezi účastníky podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZoSÚ“), neboť právní jednání uskutečněné mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je zjevně vztahem mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 1 až § 3 ZoSÚ a § 420 a § 1810 a násl. o. z.
22. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
23. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
24. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
25. Podle § 122 odst. 1 písm. a) ZoSÚ může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu.
26. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
27. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
28. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
29. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
30. Podle rozsudku SD EU ve věci OPR-Finance C-679/18: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“
31. Stejně tak v rozhodnutí pod sp. zn. III ÚS 4129/18 Ústavní soud ČR judikoval, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy…. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
32. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného zapůjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny jako např. rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost.
33. Účelem povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele je, aby poskytovatelé úvěru jednali zodpovědně a aby nebyly úvěry poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, přičemž takoví spotřebitelé se následně mohou dostat do tzv. dluhové spirály.
34. Lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala řádné posouzení situace žalovaného, resp. jeho úvěruschopnost, když vycházela zejména z jeho neúplného a podhodnoceného tvrzení (výdaje 8 779 Kč zahrnující bydlení, stravu, dopravu, ošacení, výdaje za volný čas, k tomuto nebyly doloženy ani výpisy z účtu). Od žalovaného si žalobkyně nechala doložit pouze jeho příjmy ze zaměstnání, naopak jeho výdaje nebyly nijak doloženy. Žalobkyně sice uvedla, že žalovaného lustrovala v insolvenčním rejstříku, ale toto rovněž nedokládá. V tomto směru nelze za dostatečné přijmout obecná ustanovení smlouvy a podpis smlouvy ze strany žalovaného jakožto obeznámeného s pravidly pro udělování úvěrů. V souladu s výše citovanými pasážemi rozsudku SDEU je třeba nesplnění této povinnosti zkoumat z úřední povinnosti, a nikoliv pouze k námitce žalovaného. Z listinných důkazů je též zcela zřejmé, že žalobkyně měla mít pochybnosti o schopnosti žalovaného předmětný úvěr žalobkyně splácet a měla si vyžádat i další důkazy co do této schopnosti žalovaného. Smlouva o úvěru uzavřená žalobkyní a žalovaným je tak pro neprokázání splnění povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele podle § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním.
35. Dle názoru soudu, v daném případě právní předchůdkyně žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně předloženými důkazy neprokázala, že by situaci žalovaného před uzavřením smlouvy více zkoumala, tj. že řádně zkoumala a následně posoudila možnosti žalovaného pohledávku splácet. K tvrzeným údajům žalobkyně nepředložila důkazy prokazující jejich pravdivost, například výpis z účtu či nájemní smlouvu. Zda žalobkyně provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, či v rejstříku exekucí, žalobkyně nedoložila, ač toto bylo tvrzeno.
36. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je třeba, aby k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédl i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 ZoSÚ právní předchůdkyně žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalovaného jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušila veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost.
37. Na základě výše uvedeného soud uzavírá, že žalobkyně v pozici poskytovatele úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z., neplatná; k této neplatnosti soud přihlédl bez návrhu (§ 588 o. z.). Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni toliko částku odpovídající jeho bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně, tj. částku, která mu byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy, a kterou dosud nesplatil. Z dokazování vyplynulo, že žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč a žalovaný zaplatil 1 488 Kč. Částka 8 512 Kč tedy představuje výši bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, žalobkyně tak po právu nárokuje svou pohledávku co do uvedené výše. Výrokem I. rozsudku soud proto vyhověl žalobě co do částky 8 512 Kč.
38. Jelikož, jak výše uvedeno, žalobkyně neunesla důkazní břemeno co do platného uzavření smlouvy, nezbylo soudu než žalobu co do zbývající části žalobního nároku zamítnout, tj. co do částky 5 141 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 13 653 Kč od 23. 12. 2023 do zaplacení, částky 4 002 Kč, úroku ve výši 92,15 % ročně z částky 9 462,95 Kč od 23. 12. 2023 do 15. 1. 2024 kapitalizovaném částkou 553,20 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 43 059 Kč od 31. 5. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 9 462,95 Kč od 16. 1. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 12. 2023 dosáhne částky 18 792 Kč.
39. Soud zamítl požadované příslušenství pohledávky z níže uvedených důvodů. Z § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, a jde tak o speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy oproti obecným zásadám vypořádání bezdůvodného obohacení vyplývajícím z § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., která sleduje ochranu spotřebitele při vracení poskytnutých plnění. Textace ustanovení „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel úvěru má tedy nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli (ochuzenému) vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.
40. Pro úplnost soud konstatuje, že i samotné smluvní ujednání o úroku ve výši 92,15 % p. a. lze považovat za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Taková výše úroku totiž podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami. Dle statistiky ČNB byla nejvyšší roční úroková sazba v roce 2023 ve výši 18 %.
41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení byl sice ve větším rozsahu úspěšnější žalovaný, ale tomu žádné náklady řízení nevznikly, jak vyplývá z obsahu spisu (žalovaný nebyl zastoupený a zůstal v řízení nečinný).
42. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud žalovanému dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce 15 dnů od právní moci rozsudku, kdy soud může lhůtu pro splnění povinností prodloužit. Soud při zohlednění procesní neaktivity žalovaného a s ohledem na předložené listinné důkazy stanovil jako dobu přiměřenou možnostem žalovaného vrátit zbytek obohacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť shledal důvod pro její prodloužení. Soud přihlédl ke skutečnosti, že by lhůta k plnění měla být v tomto případě poskytnuta dle majetkových možností a schopností žalovaného. Protože ovšem žalovaný byl v řízení zcela nečinný a v možnostech soudu nebylo zjistit jeho majetkové poměry, jeho možnosti a schopnosti, soud stanovil k plnění lhůtu 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť tuto lhůtu považuje za zcela přiměřenou vzhledem k výši přiznané částky a dalším okolnostem případu. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni přiznanou částku ve lhůtě delší než zákonné (zákonná lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř. činí tři dny od právní moci rozsudku).