Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku částku [částka].
II. Ve zbývající části žalobního návrhu se žaloba zamítá, tj. co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)
2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozskazu doručeném Okresnímu soudu v [adresa] (dále jen soud) se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím, s poukazem zejména na následující skutečnosti: žalobkyně je ve věci aktivně legitimována na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] ze společnosti Cereamfinance [právnická osoba]., původně creditON. c.z. s.r.o. (dále jen původní věřitel). Původní věřitel poskytl žalovanému částku [částka] ve dvou platbách, a to dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka], převodem na bankovní účet žalovaného [č. účtu], platby identifikovány pod VS [var. symbol]. I přes písemné výzvy žalobkyně (například výzva ze dne [datum]), žalovaný ze zapůjčené částky ničeho nezaplatil, je tak povinen zaplatit nejen dlužnou částku, ale i zákonné úroky z prodlení ode dne [datum], tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění - 10 dnů o odeslání výzvy. Žalobkyně uplatňuje svůj nárok za žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení, neboť není sto předložit s žalovaným uzavřenou úvěrovou smlouvu, na základě které byla částka [částka] vyplacena. Výplatu částky navrhuje žalobkyně prokázat sdělením banky žalovaného.
3. Žalovaný byl v řízení zcela nečinný, tvrzení žalobkyně tak nerozporoval.
4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
5. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:
6. Žalovaný vyčerpal úvěr v celkové výši [částka], a to ve dvou platbách - dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka], Částky byly poukázány žalovanému převodem na jeho bankovní účet vedený u [právnická osoba]., č. [č. účtu], platby identifikovány pod VS [var. symbol] (pravdivost tohoto tvrzení žalobkyně prokázána sdělením této banky soudu ze dne [datum]).
7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky i výzvy žalovanému ze dne [datum] vzal soud za prokázanou aktivní legitimaci žalobkyně, i skutečnost, že před zahájením řízení žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení pohledávky, žalovaný z dlužné částky ničeho nezaplatil.
8. Provedeným dokazováním dospěl soud ke skutkovému závěru: původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši [částka], a to ve dvou platbách - dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka]. Žalovaný z těchto částek původnímu věřiteli ani žalobkyni ničeho neuhradil, přestože k vrácení zapůjčené částky byl žalobkyní písemně vyzván.
9. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:
10. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
12. Dle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Dle ust. § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
16. V rozsudku č. j. [spisová značka] ze dne [datum] Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.
17. V rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] Nejvyšší soud České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 ZoSÚ stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.
18. V návaznosti na výše uvedené soud shrnuje: shodně jak žalobkyně uvedla již v žalobním návrhu, nelze prokázat uzavření platné úvěrové smlouvy právního předchůdce žalobkyně s žalovaným, nebylo totiž prokázáno jednak uzavření předmětné úvěrové smlouvy, ale ani nebylo prokázáno (respektive ani tvrzeno), že původní věřitel dostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ ve spojení se závěry učiněnými v rozsudku Soudního dvora EU - druhého senátu - ze dne [datum] ve věci C679/18: společnost OPR-[právnická osoba]. proti GK), tedy že postupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr.
19. Na základě výše uvedeného soud uzavírá, že předmětná spotřebitelská smlouva je absolutně neplatná (platnost úvěrové smlouvy mimo jiné žalobkyně ani netvrdila), k této neplatnosti soud přihlédl bez návrhu (§ 588 o. z.), a žalovaný, který od původního věřitele žalovanou částku ve svůj prospěch získal, je povinen tuto částku vrátit, z titulu bezdůvodného obohacení, aktivně legitimované žalobkyni.
20. Žalobkyní požadované úroky z prodlení soud výrokem II. rozsudku zamítl, a to zejména z těchto důvodů: z § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, a jde tak o speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy oproti obecným zásadám vypořádání bezdůvodného obohacení vyplývajícím z § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., která sleduje ochranu spotřebitele při vracení poskytnutých plnění. Textace ustanovení „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel úvěru má tedy nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli (ochuzenému) vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení co do základu nároku zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci do [datum] a z částky [částka] za jeden úkon učiněný zástupcem žalobkyně po [datum] (podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a jedné paušální úhrady [částka] po [datum], dále daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].
22. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce, který je advokátem (§ 149 o. s. ř.).
23. Ohledně lhůty k plnění povinností žalovaného stanovené tímto rozsudkem soud uvádí: i při zohlednění procesní neaktivity žalovaného soud stanovil jako dobu přiměřenou možnostem žalovanému vrátit částku [částka] a zaplatit soudem přiznanou náhradu nákladů řízení, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť shledal důvod pro prodloužení lhůty zákonné (zákonná lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř. činí tři dny od právní moci rozsudku). Soud přihlédl ke skutečnosti, že by lhůta k plnění měla být v tomto případě poskytnuta dle majetkových možností a schopností žalovaného, který byl ovšem v řízení zcela nečinný, a v možnostech soudu nebylo zjistit jeho majetkové poměry, možnosti a schopnosti. Lhůtu 15 dnů k plnění soud považuje za zcela přiměřenou vzhledem k výši přiznané částky i náhrady nákladů řízení, splátkám dle úvěrové smlouvy, a ke skutečnosti, že poskytnutí delší lhůty k plnění podstatně nezasáhne do majetkových práv žalobkyně. Soud má též za to, že delší lhůta k plnění naopak žalovanému umožní plnit dobrovolně, bez vykonávacího řízení, a tím zamezí i vzniku dalších nákladů pro strany sporu ke splnění povinnosti žalovaného stanovené tímto rozsudkem.