Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka], a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zbývající části žalobního návrhu, tj. co do úroků z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)
2. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v [adresa] (dále jen soud) se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jimž by soud uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku [částka] s úroky z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, s poukazem zejména na následující skutečnosti: žalobkyně je ve věci aktivně legitimována na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22 5. 2025, dle které byla společností De Vries [právnická osoba]. postoupena pohledávka za žalovaným na žalobkyni, přičemž původním věřitelem, který společnosti De Vries [právnická osoba]. tuto pohledávku postoupil , byla společnost AvaFin [právnická osoba]., (dříve creditOn. cz, s. r. o. nebo [právnická osoba]; dále jen původní věřitel). Původní věřitel poskytl žalovanému částku [částka] dne [datum] a to na jeho bankovní účet č. [č. účtu] pod variabilním symbolem [var. symbol]. Žalovaný z titulu smlouvy ničeho nezaplatil, je tak povinen vydat aktivně legitimované žalobkyni částku [částka]. Žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k plnění dne [datum] z tohoto důvodu požaduje zároveň i úroky z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty deseti dnů od odeslání výzvy, neboť tuto lhůtu považuje za přiměřenou pro doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení do dispozice žalovaného. Žalobkyně nemá k dispozici listiny týkající se úvěrové smlouvy, není tak ani v jejích možnostech prokázat platnost úvěrové smlouvy, zkoumání a dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Z tohoto důvodu žalobkyně navrhuje vyžádání důkazů – potvrzení [právnická osoba]., dle kterého by žalobkyně prokázala připsání žalované částky na účet žalovaného, a přiznání dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení.
3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:
5. Žalovaný s původním věřitelem uzavřel Smlouvu o úvěru, na základě které mu původní věřitel poskytl [částka] (tato skutečnost prokázána sdělením [právnická osoba]. ze dne [datum]), žalovaný z této částky žalobkyni, ani právním předchůdcům žalobkyně, ničeho neuhradil. Žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k plnění žalované částky dne [datum] (zjištěno z této výzvy).
6. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (…) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., soud se však zabýval otázkou, zda byla uzavřena platně v souladu s ustanoveními ZSÚ, zejména zda původní věřitel před uzavřením smlouvy dostatečně zkoumal schopnost žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet (§ 86 a § 87 ZSÚ).
13. Soudní dvůr Evropské unie – druhý senát v rozsudku ze dne [datum] ve věci OPR-[právnická osoba]. proti GK, C-679-18, uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy, resp. smlouvy o zápůjčce, ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je tedy třeba vykládat v souladu s citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie - tedy tak, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti).
14. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně. Žalobkyně sama uvedla, že není sto prokázat naplnění této povinnosti. Je proto nezbytné uzavřít, a to z úřední povinnosti, že původní věřitel nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86 a § 78), tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, proto je smlouva o úvěru neplatná. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení.
15. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, tj. co do výše bezdůvodného obohacení žalovaného o částku [částka], rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
16. Žalobkyní požadované úroky z prodlení soud výrokem II. rozsudku zamítl, a to zejména z těchto důvodů: z § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, a jde tak o speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy oproti obecným zásadám vypořádání bezdůvodného obohacení vyplývajícím z § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., která sleduje ochranu spotřebitele při vracení poskytnutých plnění. Textace ustanovení „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel úvěru má tedy nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli (ochuzenému) vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení co do základu nároku zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci do [datum] a z částky [částka] za jeden úkon učiněný zástupcem žalobkyně po [datum] (podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a jedné paušální úhrady [částka] po [datum], dále daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].
18. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupkyně, která je advokátkou (§ 149 o. s. ř.).
19. Lhůtu k plnění soud stanovil ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku, tj. lhůtě delší, než je lhůta zákonná (§ 160 odst. 1 o. s. ř. je lhůta zákonná 3 dny od právní moci rozsudku). Při stanovení lhůty k plnění soud přihlédl k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, výši dlužné částky, a také skutečnosti, že soud by měl lhůtu k plnění stanovit dle majetkových možností žalovaného.