9 C 379/2022

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručený Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi (dále jen soud) dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 537,20 Kč od [datum] do [datum], úrokem 21,9% ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, a též náhradu nákladů řízení. Žalobkyně poukázala zejména na následující skutečnosti: Žalobkyně je ve věci aktivně legitimována na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi [právnická osoba] a.s. a společností [právnická osoba] (dále jen„ banka"), [IČO], se sídlem [adresa] [obec a číslo], zapsaná v obchodním rejstříku Městského soudu v Praze pod sp. zn.: [anonymizováno] [rok] a mezi žalobkyní a [právnická osoba] a.s., která byla věřitelem žalovaného na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Původní věřitel a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o povoleném debetu [číslo] (dále jen " Smlouva o povoleném debetu"), součástí, které byly obchodní podmínky banky. Dle Smlouvy o povoleném debetu se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se ve Smlouvě o povoleném debetu zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu se sjednaným úrokem ve výši 21,90 % p. a., dále poplatky účtované v souvislosti s poskytnutím úvěru dle Smlouvy o povoleném debetu. Žalovaný byl oprávněn průběžně čerpat povolený debet a také byl oprávněn kdykoliv úvěr částečně či zcela splatit. Každou platební transakci ve prospěch Běžného účtu se úvěr splácí a znovu se tak obnovuje možnost čerpat jej do sjednané výše. Původní věřitel svou povinnost ze Smlouvy o povoleném debetu splnil, žalovaný ovšem své závazky řádně a včas nehradil, poskytnutý úvěr řádně nesplácel, proto banka, v souladu s obchodními podmínkami, přistoupila dne [datum] k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Žalovaný neuhradil dlužnou částku nejen bance, ale ani žalobci, a to i přes písemnou výzvu k zaplacení. Nezaplatil ani žalobou uplatněné úroky, poplatky, pojistné náklady, jakož i veškeré další výlohy banky související s poskytnutým úvěrem k jistině, k jejichž úhradě byl povinen. Před poskytnutím úvěru původní věřitel splnil své zákonné povinnosti, když zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to jak prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací ([příjmení]), tak i kontrolou veřejných databází (insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí sjednaného úvěru bránila.

2. Žalovaný se k žalobnímu návrhu nevyjádřil.

3. Za splnění podmínek § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud projednání věci nenařídil jednání a rozhodoval na základě obsahu spisu.

4. Z mimořádného výpisu z účtu [číslo] a výpisu z osobního účtu soud zjistil, že žalovaný od ledna 2019 do června 2019 dosahoval měsíčního příjmu v rozmezí od téměř 23 000 Kč do téměř 38 000 Kč. Žalovaný hradil měsíční splátky jiných úvěrů v lednu až březnu 2019 částkou cca 3 600 Kč, od dubna 2019 částkou cca 5 000 Kč, neboť dne [datum] žalovaný nabral úvěr ve výši 100 000 Kč. Ve sledovaném období měsíců leden a červen 2019 žalovaný s penězi na svém účtu hospodařil tak, že ke konci měsíců končil účet s téměř nulovým zůstatkem, někdy s debetním zůstatkem (konec měsíce dubna a května). Ač žalovaný zvýšil svůj příjem v měsíci březnu úvěrem ve výši 100 000 Kč a v dubnu mimořádným vkladem ve výši 104 500 Kč, již krátce po navýšení stavu peněžních prostředků žalovaný peněžní prostředky opět vydal a stav účtu byl opět téměř nulový. V době schválení kontokorentního úvěru vykazoval účet žalovaného nulový zůstatek, ačkoliv výplata ve výši 37 801 Kč byla žalovanému připsána na účet dne [datum].

5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:
6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Dle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
11. Dle ust. § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
13. Dle ust. § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
14. Dle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
15. Dle ust. § 1879 o. z., může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
16. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.
17. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.
18. Dle názoru soudu, v daném případě právní předchůdkyně žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ ve spojení se závěry učiněnými v rozsudku Soudního dvora EU - druhého senátu - ze dne [datum] ve věci [anonymizováno] [číslo]: [právnická osoba] [anonymizováno] proti [anonymizováno]), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, vyšla-li z průměrných obratů žalovaného na účtu, příjmu žalovaného a odhadnutých výdajů na základě historických dat z ČSÚ, z nichž získala disponibilní částku žalovaného, přičemž tuto částku zhodnotila jako dostatečnou i vzhledem k jiným závazkům žalovaného. Z obratů na běžném účtu však muselo být právní předchůdkyni žalobkyně zřejmé, že žalovaný nedostatek peněžních prostředků řeší novými úvěry, kdy v březnu 2019 žalovaný nabral nový úvěr ve výši 100 000 Kč, a přesto již v květnu 2019 vykazoval účet žalovaného nepovolený debetní zůstatek. Právní předchůdkyně žalobkyní tím, že pro žalovaného vedla jeho běžný účet, měla dostatek informací o finanční situaci a platební morálce žalovaného, přesto vyhodnotila žalovaného jako úvěruschopného a kontokorentní úvěr mu poskytla. Jiné příjmy, než které se objevovaly žalovanému měsíčně na účtu, nebyly právní předchůdkyni žalobkyně známy. Soud však z žalobkyní předložených listinných důkazů, mimořádného výpisu z účtu [číslo] a výpisu z osobního účtu, má za to, že v době uzavření smlouvy o kontokorentu již žalovaný nebyl schopen dostát svým peněžním závazkům, když jeho měsíční výdaje převyšovaly jeho měsíční příjmy, které navyšoval dalšími úvěry. Právní předchůdkyně žalobkyně nevyhodnotila jí známé informace správně, neboť jediným závěrem již ze samotných pohybů na účtu žalovaného mělo být, že žalovaný nebude schopen peněžní prostředky čerpané z kontokorentu splácet.
19. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně, je třeba, aby k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédl i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 ZoSÚ právní předchůdkyně žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalovaného jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušila veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost.
20. Na základě výše uvedeného soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně – banka, jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 z.č. 81/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neplatná; k této neplatnosti přihlédl bez návrhu (§ 588 o. z.).
21. Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni toliko částku odpovídající jeho bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně (§ 2991 odst. 2 o.z.), na kterou byla pohledávka postoupena v souladu s § 1879 o. z., tj. částku, kterou na základě Smlouvy o povoleném debetu, resp. z titulu bezdůvodného obohacení, obdržel, a kterou dosud nevrátil. Z dokazování vyplynulo, že žalovanému byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně nevrátil ničeho. Stále tak žalovaný žalobkyni dluží částku 15 000 Kč, která představuje výši bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně a kterou je žalovaný povinen žalobkyni vrátit. Zároveň má žalobkyně vůči žalovanému dle § 1970 o. z. právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné částky, a to ode následujícího po dni, kdy se žaloba dostala do dispozice žalovaného ([datum], tj. ode dne [datum] až do úplného zaplacení. Výše úroku je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný byl proto uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ode dne [datum] do zaplacení ve výši požadované žalobkyní 8,5 % ročně, neboť soud je vázán návrhem žalobkyně a nemůže přiznat výši úroku z prodlení vyšší, než žalobkyní navrhovanou.
22. Jelikož, jak výše uvedeno, žalobkyně neunesla důkazní břemeno co do platného uzavření smlouvy o úvěru, soudu nezbylo než žalobu zamítnout co do zákonného úroku z prodlení v kapitalizované výši 1 537,20 Kč za období od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do [datum] a úroku ve výši 21,9 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení.
23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že soud přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b odst. 1 bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Aplikace § 14b a.t. byla v daném případě zcela na místě, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a předmět řízení nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Advokátka žalobkyně používá základ obecného textu, kterému částečně přiřazuje konkrétní údaje týkající se žalovaných a vzniku a výše jejich dluhu.
24. Lhůta k plnění byla dána delší než zákonná, a to s přihlédnutím absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a skutečnosti, že má soud uložit žalovanému plnění ve lhůtě odpovídající jeho majetkovým možnostem a schopnostem. Protože byl ovšem žalovaný ve věci nečinný, stanovil soud lhůtu k plnění nikoli dle § 160 odst. 1 o.s.ř. (3 dny od právní moci rozsudku), ale lhůtu delší, 30 dnů od právní moci rozsudku, tak aby bylo v možnostech žalovaného dluh splnit dobrovolně, případně dohodnout s žalobkyní možnost splátkového kalendáře.
25. O povinnosti žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o.s.ř.