Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení jednak částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a částky [částka] s úrokem ve výši 78,08 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], se zamítáIII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše [částka], a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvními úroky ve výši nominální úrokové sazby 78,08 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka]. Žalovaný úvěr čerpal, nedodržel však řádně podmínky pro splácení, když uhradil celkem pouze [částka]. Žalobkyně proto kromě vyúčtovaných smluvních pokut za prodlení s jednotlivými měsíčními splátkami dále uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr byl zesplatněn ke dni [datum]. Žalovaná částka [částka] se skládá z dosud neuhrazené části nové jistiny úvěru ve výši [částka] (přičemž tato nová jistina úvěru se skládala z původní jistiny poskytnutého úvěru ve výši [částka] a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění [datum] ve výši [částka]), ze smluvních pokut v celkové výši [částka] (2 × [částka]) za prodlení s jednotlivými splátkami, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] (2 × [částka]), ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné nové jistiny od dne [datum] do dne vyhotovení žaloby ([datum]), v celkové kapitalizované výši [částka], a příslušenství se skládá ze smluvního úroku v nominální úrokové výši 78,08 % ročně z (původní) jistiny [částka] od [datum] do zaplacení (nejvýše však v částce [částka]), a ze zákonného úroku z prodlení z částky [částka] (součtu původní jistiny [částka], přirostlých úroků [částka], smluvních pokut ve výši [částka] a náhrady nákladů ve výši [částka]) od [datum] do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:
4. Žalovaný uzavřel s žalobkyní po posouzení jeho úvěruschopnosti dne [datum] úvěrovou smlouvu č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše [částka] a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úroky v nominální výši 78,08 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka]. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měl žalovaný zaplatit v případě řádného splácení. V případě prodlení žalovaného se splácením byla žalobkyně oprávněna požadovat uhrazení smluvní pokuty ve výši [částka] za prodlení s každou splátkou a dále měla žalobkyně právo požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši [částka] při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy) /viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru včetně dodatku na č. l. 10-12, 37-39 spisu včetně přílohy – splátkového kalendáře na č. l. 36, předsmluvní formulář na č. l. 25-28, oznámení o schválení úvěru na č. l. 35, prohlášení klienta na č. l. 17-18, hodnocení klienta na č. l. 24/. Žalovaný úvěr čerpal, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení, když uhradil před zesplatněním celkem pouze [částka], došlo tak k zesplatnění úvěru ke dni [datum] /viz sdělení banky a výpis z účtu na č. l. 69-100 spisu, kartu klienta na č. l. 33, oznámení o zesplatnění na č. l. 32/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku na č. l. 34/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazoval tvrzení ohledně zkoumání výdajů žalovaného. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti předložila formulář nazvaný hodnocení klienta, v kterém žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. Čistý měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání činil [částka], přičemž tato skutečnost byla doložena dalšími předloženými listinami. Měsíční výdaje žalovaného byly uvedeny ve výši [částka] (životní minimum), ve výši [částka] na bydlení (nájemné, inkaso), žádné jiné výdaje uvedeny nebyly, celkem tedy výdaje ve výši [částka]. Žádné listiny ve vztahu k ověřování výdajové stránky žalovaného žalobkyně nepředložila /viz hodnocení klienta na č. l. na č. l. 24 spisu, další listiny vztahující se ke zkoumání úvěruschopnosti na č. l. 15,16,19-23 spisu/.
6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.
14. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně coby poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.
15. Soud konstatuje, že žalobkyně nikterak nezkoumala výdaje žalovaného, spokojila se toliko s uvedením paušálními částkami v celkové výši [částka] měsíčně. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
16. Žalobkyně v daném případě poměrně detailně zjistila pouze příjmy žalovaného, nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Z hlediska výdajových poměrů žalovaného neměla žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak nedoložených výdajích. Ty odpovídaly pouze paušální částce životního minima výdajům na bydlení. Životní minimum představuje skutečně jen minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění základní výživy a ostatních základních potřeb, které však neodráží skutečné individuální potřeby a nároky toho kterého jedince. Z výpisu z účtu žalovaného přitom vyplynulo, že žalovaný v průběhu jednoho měsíce prosázel více než [částka] a vzal si půjčky nejméně od čtyř dalších úvěrových společností. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany žalobkyně byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána.
17. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že „úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného ve výdajové stránce a vyšla pouze z obecného zákonem stanoveného životního minima, aniž by pečlivěji prověřila reálnou finanční situaci žalovaného, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.
18. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).
19. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na smluvní pokuty, ani na příslušenství ve formě smluvních úroků a na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v rozsahu požadovaných poplatků, smluvních pokut a smluvních úroků včetně příslušenství zamítl.
20. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že žalobkyně poskytla žalovanému jistinu v celkové výši [částka] bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Soud proto přiznal žalobkyni částku [částka] odpovídající nesplacené části poskytnuté jistiny (po odečtení úhrad žalovaného ve výši celkem [částka]) včetně zákonného úroku z prodlení z této částky.
21. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tak, jak je žalobkyně uplatnila.
22. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 15,44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57,72 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 42,28 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada [částka] za 88 ujetých km v částce [částka] ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,85 l/100 km a [částka] /km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce [částka] podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka]. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.