Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení [částka] s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně (BNP Paribas [právnická osoba], akciová společnost, se sídlem 1 boulevard Haussmann, [adresa], Francie, podnikající na území ČR prostřednictvím [právnická osoba], IČO: [IČO]) uzavřela dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě níž mohla žalovaná čerpat úvěr až do výše [částka], a žalovaná se zavázala revolvingový úvěr splatit s úrokem ve výši 12,75 % ročně a pojistným v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z dlužné částky vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však ve výši [částka]. Žalovaná úvěr čerpala ve výši celkem [částka], nedodržela však řádně podmínky pro splácení, když uhradila celkem pouze [částka]. Právní předchůdkyně žalobkyně proto uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Pohledávka byla dne [datum] postoupena na žalobkyni. Žalovanou částku [částka] tvoří dlužná jistina ve výši [částka], náhrada nákladů za vymáhací proces/odeslání upomínek ve výši [částka], pojistné ve výši [částka], příslušenství se skládá z kapitalizovaného úroku ve výši [částka] a z běžícího úroku ve výši 12,75 % p. a. z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení a z úroku z prodlení od [datum] do zaplacení.
2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.
3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:
4. Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku právní předchůdkyně žalobkyně, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytovat žalované úvěrový rámec až do výše [částka] a žalovaná se zavázala revolvingový úvěr splácet s úrokem ve výši 12,75 % ročně dle obchodních podmínek a sazebníku v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z dlužné částky vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však ve výši [částka]. Ve smlouvě bylo sjednáno pojištění pracovní neschopnosti, trvalé invalidity a úmrtí, přičemž měsíční pojistné bylo sjednáno ve fixní částce [částka]. Strany si dále sjednaly náhradu nákladů za vymáhací proces/odeslání upomínek v paušální výši [částka] za každou jednotlivou upomínku /viz smlouvu o revolvingovém úvěru včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 9-13 spisu a v aplikaci Cepr/. Žalovaná úvěr čerpala ve výši [částka], se splácením splátek se však dostávala do prodlení, právní předchůdkyně žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni [datum] splatným /viz oznámení o zesplatnění na č. l. 17 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitelka uzavřela s žalobkyní jako postupníkem dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalované z výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalované oznámena /viz oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 14/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku na č. l. 19 spisu/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.
5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, když pouze uvedla, že čistý měsíční příjem žalované činil [částka], což právní předchůdkyně žalobkyně měla ověřit telefonickým hovorem se zaměstnavatelem žalované. Výdaje žalované dle jejího tvrzení činili [částka]. K posouzení úvěruschopnosti měla právní předchůdkyně žalobkyně použít ekonomické a statistické modely. K nařízenému ústnímu jednání se žalobkyně s omluvou nedostavila s tím, nechť je jednáno v její nepřítomnosti. Soudu tak nezbylo nežli uzavřít, že úvěruschopnost žalované nebyla právní předchůdkyní žalobkyně dostatečně zkoumána a posuzována. Poněvadž se žalobkyně prvního ústního jednání ve věci neúčastnila, nebylo možné ji v rámci jednání poučit o jejích povinnostech a o následcích jejich nesplnění dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.
6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
15. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, jelikož však před uzavřením smlouvy s odbornou péčí dostatečně nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele (žalované), nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení.
16. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., tedy od [datum] soud uvádí, že pouhý jazykový výklad ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.
17. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 Sb. n. u. 409)]. Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb. n. u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“
18. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.
19. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).
20. Ke stejnému závěru dospěl druhý senát Soudního dvoru Evropské unie v rozsudku ze dne [datum], OPR-[právnická osoba]. v. GK, C679/18, ECLI:EU:C:2020:167, dle kterého „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu (…)“.
21. Soud má tedy za to, že v ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka]).
22. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované jistinu v celkové výši [částka] bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tedy k bezdůvodnému obohacení žalované, přičemž pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně byla postoupena na žalobkyni. Žalovaná však doposud uhradila celkovou částku ve výši [částka], tedy tento nárok byl již zcela splacen, proto žaloba není ani v této části důvodná a soud jí proto zamítl v celém rozsahu.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.