12 C 25/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeného soudu dne 29. 11. 2024 ve spojení s doplněním žaloby ze dne 4. 4. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 26 342,68 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění svého návrhu zejména uvedla, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] [IČO] IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 15. 6. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně i částku ve výši 17 731 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků při úrokové sazbě 26,43 % ročně ve výši 12 088 Kč, odměnu za zpracování ve výši 1 500 Kč a odměnu za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 143 Kč. Celkovou dlužnou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky, úroku a sjednaným poplatkům se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 78týdenních (sedmidenních) splátkách po 420 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 13. 12. 2023. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, kdy na svůj dluh uhradil pouze 5 400 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, právní předchůdkyně žalobkyně na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024, s účinností ke dni 27. 9. 2024, postoupila žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaná částka z této smlouvy sestává z nesplacené dlužné jistiny ve výši 12 469,67 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 13 873,01 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal ve sporu zcela pasivní.

3. Soud věc projednal podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) v nepřítomnosti žalovaného, který se bez omluvy k jednání soudu nedostavil.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel dne 15. 6. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 17 731 Kč, jenž představuje kapitalizované úroky za dobu řádného trvání ve výši 12 088 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 4 143 Kč, a to v 78týdenních splátkách po 420 Kč (poslední splátka ve výši 391 Kč). Svým podpisem žalovaný potvrdil převzetí úvěru ve výši 15 000 Kč v hotovosti. Smluvní strany sjednaly úrok ve výši 88 % ročně a RPSN ve výši 161,78 % /viz smlouvu na č. l. 21-22 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně k osobě žalovaného zjistila, že žalovaný je svobodný, žije v nájmu, má učňovské vzdělání, jeho čistý příjem je ve výši 23 053 Kč, což právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z pracovní smlouvy a výplatní pásky. Dále právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný je zaměstnán na plný úvazek jako operátor ve společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[IČO] IČO, . Odhadované měsíční výdaje byly tvrzeny ve výši 5 000 Kč /viz zákaznická karta na č. l. 14 spisu/. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku ve výši 5 400 Kč /viz tabulka umoření na č. l. 26 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník podepsaly dne 29. 7. 2024 smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení pohledávky informován oznámením ze dne 29. 7. 2024 a současně byl vyzván k uhrazení dluhu do 10 dnů od doručení výzvy. Oznámení s výzvou bylo odesláno na adresu žalovaného dne 16. 8. 2024 /viz smlouvu o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek na č. l. 15-20, 25, 27 spisu, oznámení o postoupení pohledávky + informace o zpracování osobních údajů na č. l. 24 spisu, podací lístek na č. l. 28 spisu, potvrzení o uhrazení na č. l. 33 spisu/. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu naposledy předžalobní výzvou ze dne 31. 10. 2024 /viz předžalobní výzva + podací lístek na č. l. 30-32 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Soud na základě hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech ve vzájemné souvislosti dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně chtěla s žalovaným uzavřít smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, na jejímž základě přenechala žalovanému jistinu ve výši 15 000 Kč a žalovanému měla vzniknout povinnost půjčené peněžní prostředky spolu s poplatkem vrátit. Protože šlo o smlouvu o spotřebitelském úvěru, soud se předně zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky úvěru jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nedostála. Z provedených důkazů vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné. Právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z tvrzené výše výdajů žalovaného. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně o řádném zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet soud nepřesvědčila ani doplněním tvrzení o tom, že majetkovou situaci žalovaného ověřila a informace poskytnuté žalovaným byly ověřeny doklady uvedenými v části „Ověřené dokumenty“, neboť v předložené zákaznické kartě není uvedeno, z jakých konkrétních dokladů ověřovala tvrzené výdaje žalovaného. V této souvislosti soud dodává, že není nutné zkoumat všechny výdaje žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně by však měla ověřit alespoň základní výdaje žalovaného (zejména na živobytí, na bydlení, výživné, apod). Podle soudu tak smlouva nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Soud tak uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila, což nebylo žalobkyní prokázáno ani na základě výzvy dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

16. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany právní předchůdkyně žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze zákaznické karty vyplývala, skutečně jednalo.

17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

19. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný na svůj dluh uhradil 5 400 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky platně sjednána, došlo na straně žalovaného ve smyslu § 2991 o. z. k bezdůvodnému obohacení, které je povinen žalobkyni vydat, a to ve výši 9 600 Kč (rozdíl mezi poskytnutou jistinou a tím, co na ní žalovaný zaplatil). Protože soud daný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, došlo k jeho splatnosti od okamžiku, kdy se o tomto obohacení žalovaný dozvěděl, tj. od okamžiku, kdy žalobkyně vyzvala žalovaného k jeho vydání. Žalovaný byl vyzván k vydání bezdůvodného obohacení výzvou ze dne 29. 7. 2024, a to ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení výzvy. Výzva byla žalovanému odeslána dne 16. 8. 2024, přičemž soud má za to, že žalovanému byla doručena dne 21. 8. 2024 (§ 573 o. z.). Poslední den lhůty k zaplacení byl dne 31. 8. 2024. Vzhledem k tomu, že žalovaný předmětnou částku žalobkyni nevydal, dostal se se splněním své povinnosti do prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 1. 9. 2024. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

20. Jelikož soud uzavřel, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, ve zbylém nárok žalobkyně jako nedůvodný zamítl, neboť vyplýval z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru (výrok II. tohoto rozsudku).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnějšímu žalovanému náklady řízení nevznikly (výrok III. tohoto rozsudku). V tomto ohledu se připomíná, že je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci dle § 142 o. s ř. zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srov. přiměřeně rozhodnutí ÚS ČR ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08).

22. Pro úplnost soud dodává, že nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, jakým aplikovala na posuzovanou věc rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020 č. j. 5 Co 231/2020-97 /na č. l. 42-44 spisu/, neboť argumentace žalobkyně není zcela přiléhavá na posuzovanou věc. Krajský soud se v této věci mimo jiné zabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost dlužníka, ale za jiného skutkového stavu než v posuzované věci. Ve věci posuzované krajským soudem žalobkyně (úvěrující) při posuzování úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) postupovala s odbornou péčí, když objektivně dospěla k závěru, že je v možnostech žalovaného, s ohledem k jeho poměrům, úvěr splatit, přičemž krajský soud konstatoval, že stačí, pokud žalobkyně listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto k dispozici ke dni podepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Krajský soud vycházel z toho, že příjem žalovaného byl ve výši 22 000 Kč a jeho výdaje byly ve výši 12 500 Kč, kdy žalovaný doložil nájemní smlouvu, kdy současně přihlédl k výši týdenní splátky 613 Kč. V případě posuzovaném nadepsaným soudem nelze dospět k závěru, že by právní předchůdkyně žalobkyně postupovala takto nebo obdobně s odbornou péčí, když se spokojila s tvrzenými měsíčními výdaji žalovaného, které nikterak neověřovala. S ohledem na uvedené, závěry nadepsaného soudu nejsou v rozporu se závěry shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích.