Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, kde se žalobkyně domáhala úhrady částky [částka], kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka], úroku ve výši 11,9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úroku ve výši 11,9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Soud přiznává opatrovníkovi žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO], sídlem [Adresa opatrovníka], odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování žalovaného v řízení, a to v celkové výši [částka], která mu bude poukázána po právní moci tohoto rozsudku prostřednictvím účtárny Okresního soudu v [adresa].
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaného ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v [adresa].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaný se společností [právnická osoba]., IČO: [IČO] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši [částka] a žalovaný se zavázal úvěr vrátit společně s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. Úroková sazba byla sjednána ve výši 11,90 % ročně a strany smlouvy si sjednaly přirůstání úroků k jistině úvěru. Žalobkyně úvěr žalovanému poskytla na úvěrový účet č. [č. účtu]. Žalovaný úvěr čerpal, ale řádně a včas nesplácel, žalobkyně proto úvěr ke dni [datum] zesplatnila. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko částku [částka]. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností ke dni [datum], právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaná částka ve výši [částka] sestává z nesplaceného zůstatku úvěru ve výši [částka], neuhrazených úroků z úvěru v kapitalizované výši [částka] a smluvního poplatku za pojištění ve výši [částka].
2. Jelikož žalovaný je státním občanem Mongolska, musel se soud zabývat otázkou své mezinárodní příslušnosti. Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum], o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), které platí ve vztazích mezi členskými státy EU s výjimkou Dánska, reguluje jednak stanovení mezinárodní pravomoci soudů členských států EU, a zadruhé uznání a výkon rozhodnutí soudů jednoho členského státu v jiném členském státě. Dle článku 1 uvedeného nařízení je dána věcná příslušnost na věci občanské a obchodní (bez ohledu na druh soudu). Dle článku 4 odstavce 1 nařízení Brusel I bis může být žalována osoba, která má bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 17 bod 1 písm. c) je založena speciální příslušnost u spotřebitelských smluv. V dané věci nebylo prokázáno, že by žalovaný neměl bydliště na území členského státu, tedy se má za to, že bydliště na území členského státu má, a proto tedy může být žalován o zaplacení dluhu u soudu České republiky, neboť se nejedná o spor, u kterého by byla stanovena výlučná příslušnost. V dané věci je tedy Okresní soud v [adresa] mezinárodně příslušný k projednání věci, neboť poslední známá adresa na území ČR byla v obvodu zdejšího soudu na adrese [adresa] /viz lustrace v informačním systému základních registrů na č. l. 95 spisu/.
3. Opatrovník žalovaného (ustanovený usnesením zdejšího soudu ze dne [datum] č. j. [spisová značka]) k žalobou uplatněnému nároku uvedl, že žalobkyně neprokázala, že by mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy. Jednak není zřejmé, jak byl žalovaný před poskytnutím úvěru ztotožněn, tedy že tvrzenou smlouvu skutečně uzavřel žalovaný a dále nebylo stran žalobkyně prokázáno, že by před poskytnutím úvěru řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru. Smlouva je v podpisové části v části „klient“ opatřena podpisem s uvedením průkazu totožnosti – povolení k dlouhodobému pobytu 000718145. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši [částka] a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně smluvních úroků ve výši 11,90 % ročně a poplatků řádně splatit v pravidelných měsíčních splátkách po [částka], nejpozději do [datum]. Úvěr byl sjednán jako neúčelový a smlouvou bylo sjednáno, že jistina bude převedena na úvěrový účet č. [č. účtu]. Článkem 7 bylo smlouvou současně sjednáno pojištění k úvěru pro případ neschopnosti splácet úvěr, kdy žalovaný se zavázal platit měsíční pojistné ve výši [částka] /viz smlouva na č. l. 16-19 spisu, ceník na č. l. 31-33 spisu, záznam o poskytnutí předsmluvních informací na č. l. 56p.v.-58 spisu, informace o zpracování osobních údajů k pojištění úvěru na č. l. 58p.v.-59spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení schopnosti žalovaného úvěr splácet k osobě žalovaného zjistila, že je ženatý, bydlí v nájmu, má středoškolské vzdělání s maturitou, je zaměstnán na dobu určitou do [datum] ve společnosti AHOLD Czech Republic a.s.[IČO] IČO, , s příjmem ve výši [částka]. Žalovaný dále v žádosti o úvěr uvedl výdaje spojené s nájmem ve výši [částka]. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období listopad 2017 až září 2018 pak právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že na účet jsou od měsíce prosinec 2018 pravidelně připisovány každý měsíc platby označené jako mzda od společnosti Ahold. Měsíční zůstatky na účtu pak byly pouze v měsíci květen a září 2018 ve výši vyšší než sjednaná splátka úvěru /viz. žádost o úvěr na č. l. 56 spisu, výpisy z běžného účtu na v systému ISAS/. Žalovaný úvěr čerpal ve sjednané výši, řádně a včas ani přes upomínky úvěr neuhradil. Žalobkyně proto ke dni [datum] úvěr zesplatnila a žalovanému vyúčtovala poplatky za upomínání /viz podklady pro súdné konanie na č. l. 38-43 spisu, výzva na č. l. 22spisu, rozhodnutí o zesplatnění na č. l. 23 spisu, výpisy z úvěrového účtu na č. l. 79-87 spisu/. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností ke dni [datum], právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný byl současně vyzván k uhrazení dlužné částky. Výzva s oznámením o postoupení byly žalovanému odeslány dne [datum] /viz smlouva o postoupení vč. seznamu postoupených pohledávek na č. l. 25-30 spisu, potvrzení o zaplacení kupní ceny na č. l. 20 spisu, dohoda o úplatě na č. l. 21 spisu, oznámení o postoupení vč. informací o zpracování osobních údajů na č. l. 24 spisu, podací lístek na č. l. 34 spisu/. Naposledy byl žalovaný vyzván k uhrazení dluhu předžalobní výzvou ze dne [datum], odeslanou dne [datum] /viz předžalobní upomínka vč. podacího lístku na č. l. 35-37 spisu/.
5. Na základě provedeného dokazování soud stran skutkového stavu uzavřel, že žalovaný sjednal s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši [částka] a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně smluvních úroků a poplatků řádně splatit. Žalovaný ani přes výzvy k úhradě dlužné částky, úvěr nesplatil, když na svůj dluh uhradil částku [částka].
6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
7. Podle § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle odst. 2 téhož ustanovení uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než [částka] a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše [částka]. Dle odst. 3 souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla [hodnota] a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však [částka].
12. Soud na základě hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech ve vzájemné souvislosti dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Soud vzal předně za prokázané, že předmětná smlouva mezi účastníky uzavřena byla, když obsah smlouvy byl signován žalovaným, žalobkyně měla k dispozici výpisy z jeho běžného účtu a disponovala jeho osobními údaji shodnými s údaji v evidenci obyvatel (cizinců). Soud tak vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně chtěla s žalovaným uzavřít smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, na jejímž základě přenechala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému jistinu ve výši [částka] a žalovanému měla vzniknout povinnost půjčené peněžní prostředky spolu s poplatkem a úroky vrátit. Protože šlo o smlouvu o spotřebitelském úvěru, soud se předně zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky úvěru, jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nedostála. Z provedených důkazů vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné. Právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z tvrzené výše výdajů žalovaného. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně v posuzované věci nedošlo, ačkoliv právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného. Pokud by právní předchůdkyně žalobkyně schopnost žalovaného na základě tohoto výpisu hodnotila, musela by dospět k závěru, že měsíční zůstatky účtu žalovaného dlouhodobě neumožňovaly splácet úvěr se splátkovým zatížením [částka]. Dále není soudu jasné, na základě jakých skutečností právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet od ledna 2020 do splatnosti úvěru dne [datum], když pracovní poměr žalovaného byl sjednán na dobu určitou do [datum]. Podle soudu tak smlouva nebyla platně sjednána, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Soud tak uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila, což nebylo žalobkyní prokázáno ani na základě výzvy dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.
13. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany právní předchůdkyně žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze zákaznické karty vyplývala, skutečně jednalo.
14. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).
15. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka] či nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] nebo ze dne [datum], č. j. [spisová značka], v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od [datum] a obsažené v § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.
16. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný žalobkyni na svůj dluh uhradil částku ve výši [částka]. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky platně sjednána, došlo na straně žalovaného ve smyslu § 2991 o. z. k bezdůvodnému obohacení, které je povinen žalobkyni vydat, a to ve výši [částka] představující rozdíl mezi poskytnutou výší úvěru a tím, co žalovaný uhradil. Protože soud daný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, došlo k jeho splatnosti od okamžiku, kdy se o tomto obohacení žalovaný dozvěděl, tj. od okamžiku, kdy žalobkyně vyzvala žalovaného k jeho vydání. Žalovaný byl vyzván k vydání bezdůvodného obohacení výzvou ze dne [datum], odeslanou dne [datum], přičemž soud má za to, že žalovanému byla doručena dne [datum] (§ 573 o. z.). Poslední den lhůty k zaplacení s přihlédnutím k úhradě v přiměřené lhůtě 3 dnů tak byl dne [datum]. Vzhledem k tomu, že žalovaný předmětnou částku žalobkyni nevydal, dostal se se splněním své povinnosti do prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum]. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).
17. Jelikož soud uzavřel, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, ve zbylém nárok žalobkyně jako nedůvodný zamítl, neboť vyplýval z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru (výrok II. tohoto rozsudku).
18. Výrokem III. tohoto rozsudku soud rozhodl o přiznání odměny ustanoveného opatrovníka ve výši [částka]. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze 4 úkonů právní služby (převzetí zastoupení a nahlížení do spisu dne [datum], nahlížení do spisu dne [datum], vyjádření k věci samé, účast na jednání dne [datum]), a za jeden úkon právní služby ve výši jedné poloviny dle § 11 odst. 2 písm. f) a. t., tedy ve výši [částka] (účast na jednání dne [datum]), dále z částky [částka] představující jednu paušální náhradu výdajů po [částka] dle § 13 odst. 1, 4 a. t. ve znění účinném do [datum] (převzetí zastoupení a nahlížení do spisu dne [datum]), z částky [částka] představující 4 paušální náhrady výdajů po [částka] dle § 13 odst. 1, 4 a. t. ve znění účinném od [datum] (nahlížení do spisu dne [datum], vyjádření k věci samé, účast na jednání dne [datum], účast na jednání dne [datum]) a z DPH ve výši 21 % ve výši [částka].
19. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. tak, že přiznal procesně úspěšnějšímu žalovanému poměrnou část jeho nákladů představující náklady vynaložené na odměnu ustanoveného opatrovníka. Žalobkyně se návrhem na zahájení řízení původně domáhala zaplacení částky celkem [částka] s příslušenstvím. Žalobkyni byla v konečném rozhodnutí přisouzena částka [částka] s příslušenstvím. Při odečtení neúspěchu žalobkyně (89%) od jejího úspěchu (11%), má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 78 %. Soud proto přiznal žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 78 % z jejich celkové výše [částka]. Jejich zaplacení soud žalobkyni uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Jelikož náklady na opatrovníka budou uhrazeny z účtu zdejšího soudu, uložil soud žalobkyni povinnost zaplatit náklady žalovaného na účet zdejšího soudu (výrok IV. tohoto rozsudku).