Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od 30 5. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v rozsahu požadavku na zaplacení částky ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetových stránek www.flexifin.cz) dne [datum] smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě níž mohla žalovaná čerpat úvěr až do výše [částka] s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala úvěr splatit se sjednanými poplatky. První splátka byla splatná dne [datum], konec kreditového rámce měl nastat dne [datum]. Žalovaná v rámci kontraktačního procesu uvedla své identifikační údaje, a to jméno a příjmení, trvalé pobyt, e-mail, telefonní číslo [tel. číslo] číslo bankovního účtu. Tyto údaje ve smlouvě potvrdila a nadto se i sekundárně jednoznačně identifikovala prostřednictvím služby Kontomatik. Před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná úvěr čerpala dne [datum] ve výši [částka], nedodržela však podmínky pro splácení, když na svůj dluh ničeho neuhradila. Žalovanou částku [částka] tvoří dlužná jistina ve výši [částka], poplatek za vyplacení úvěru ve výši [částka], smluvní úrok ve výši [částka], poplatek za službu za službu „Klidné spaní“ ve výši [částka], poplatek za službu za službu „Presto“ ve výši [částka] a poplatek za službu „Informační SMS servis“ ve výši [částka]. Žalobkyně dále uplatnila nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně ze zůstatku na úvěru v každém kalendářním dni v určeném období od [datum] do [datum], tedy ve výši [částka]. V rámci příslušenství žalobkyně uplatnila úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Pro případ, že by soud neměl nárok uplatněný žalobkyní za prokázaný, žalobkyně požadovala, aby tento nárok soud posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované.
2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila a v řízení zůstala zcela pasivní.
3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků řízení, neboť žalobkyně se z jednání omluvila a požádala, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, a žalovaná, ač byla řádně předvolána, se k jednání soudu bez řádné a včasné omluvy nedostavila.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaná uzavřela s žalobkyní dne [datum] prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetu) smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] včetně všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytovat žalované úvěrový rámec až do výše [částka], který žalovaná mohla čerpat i opakovaně a žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných denních dávkách ve výši určené čl. 5 všeobecných obchodních podmínek. Pro případ prodlení s úhradou si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny. Žalovaná si dále smlouvou sjednala volitelné služby „klidné spaní“, za kterou se zavázala platit poplatek [částka] denně, službu „presto“ za poplatek [částka] a službu „informační SMS servis“ za denní poplatek [částka]. Za vyplacení úvěru se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni poplatek ve výši 1,99 % z vyplacené tranše /viz smlouvu o úvěru na č. l. 11-13 spisu, autorizace ověření totožnosti na č. l. 10 spisu, [jméno FO] výpis na č. l. 18 spisu, přehled denních splátek na č. l. 19-26 spisu, obecné principy posuzování a filozofie společnosti, informace pro spotřebitele, všeobecné obchodní podmínky, souhlas se zpracováním osobních údajů, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru v systému CEPR/. K osobním a majetkovým poměrům žalobkyně zjistila, že žalovaná žije sama, její ověřené příjmy jsou ve výši [částka], ačkoliv žalovaná uváděla částku [částka], že žalovaná má pravidelné měsíční výdaje ve výši [částka]. Z výpisu identifikovaných příjmů žalobkyně zohlednila příjmy od [datum] ve výši od [částka] do výše [částka]. Dále zjistila, že žalovaná žije sama a že se nenachází v registrech: Centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů, registr hledaných osob, registr TelcoScore, registr politicky aktivních osob. Z výpisu ze systému Kontomatik vedeného na jméno žalované za období od září 2023 do září 2024 založeného žalobkyní vyplývá, že z účtu žalované byly pravidelně odepisovány platby nazvané jako „nájem bytu“ ve výši [částka] měsíčně a platby v různých výších označené jako „splátky úvěru“. Žádná platba není explicitně označena jako mzda /plat /viz výpis úvěruschopnosti na č. l. 9 spisu, identifikované příjmy na č. l. 14-17 spisu, výpis Kontomatik v systému ISAS/. Žalované byla na její účet č. [č. účtu] připsána dne [datum] částka ve výši [částka] od žalobkyně. /viz přehlede bankovních transakcí na č. l. 27 spisu, sdělení banky vč. výpisu z účtu na č. l. 40-45 spisu/. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení dluhu výzvou ze dne [datum], naposledy předžalobní výzvou ze dne [datum], odeslanou téhož dne /viz výzva na č. l. 28 spisu, předžalobní výzva, podací lístek na č. l. 29, 30 spisu/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.
5. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
8. Dle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
11. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.
12. Podle § 2 odst. 1 č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
19. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba je z části důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované [částka]. Soud vzal dále za prokázané, že účastníci chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr, a žalovaná by se zavázala vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s poplatky a příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva ale nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, jaké zjistila informace vztahující se k tvrzenému příjmu žalované. Žalobkyně tvrdila, že čistý příjem žalované dosahoval částky [částka], ačkoliv v založeném výpisu ze systému Kontomatik není žádná položka jako mzda uvedena a s ohledem na skutečnost, že žalobkyně netvrdí, kdo měl být zaměstnavatelem žalované (co byl zdroj jejich příjmů), není soudu jasné, jak k této částce žalobkyně dospěla, pokud sama žalovaná uvádí příjem ve výši [částka]. Pokud žalobkyně vycházela ze součtu všech příchozích položek na účet, tak soud konstatuje, že takový postup nelze hodnotit jako řádné zkoumání úvěruschopnosti, neboť na účet jsou zpravidla vždy připisovány i jiné příchozí platby, než je pravidelná mzda žalované (např. jiné úvěry, jiné nepravidelné nebo nahodilé platby, úroky apod.). Žalobkyně dále ani nijak netvrdila, jak ověřovala výdaje žalované, alespoň ty podstatné, neboť tvrzení o tom, že vycházela z částky stanovené jako minimální výdaje žalovanou nelze považovat za dostatečné zkoumání úvěruschopnosti, když není zřejmě, jak k této částce žalobkyně dospěla, a to obzvláště za situace, kdy měla k dispozici výpis z účtu žalované, ze kterého jasně plyne, že žalovaná měla měsíční výdaje na bydlení ve výši [částka]. Soud tak uzavřel, že úvěruschopnost žalované nebyla žalobkyní dostatečně zkoumána a posuzována. V této souvislosti soud dále konstatuje, že žalobkyně se k jednání soudu nedostavila a svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 3 o. s. ř.
20. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., tedy od [datum] soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.
21. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy [srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07(N 113/53 SbNU 409)]. Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na www.judikatura.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“
22. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.
23. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).
24. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] nebo rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
25. Vzhledem k uvedenému soud uzavírá, že žalobkyně zaslala na bankovní účet žalované [částka] a žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila. Neboť smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalované k bezdůvodnému obohacení a povinností žalované je toto obohacení žalobkyni ve výši [částka] vydat. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení pak nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalované, byla předžalobní výzva odeslaná dne [datum] prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, podle které měla žalovaná dluh uhradit do tří dnů. Soud má za to, že žalované byla výzva doručena dne [datum] (§ 573 o. z.). Poslední den lhůty k zaplacení byl dne [datum]. Vzhledem k tomu, že žalovaná předmětnou částku žalobkyni nevydala, dostala se se splněním své povinnosti do prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum]. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).
26. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru proto soud ve zbytku žalobu zamítl, a to včetně příslušenství (výrok II. tohoto rozsudku).
27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly, přičemž soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl také k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok III. tohoto rozsudku).