Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 666,07 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 424,10 Kč za období od 28. 12. 2024 do 10. 2. 2025, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 666,07 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 9 628,11 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 131,70 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 658,80 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 128,11 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 36 794,18 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu 31 % v částce 2 817 Kč, k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se obrátila dne 12. 3. 2025 ke zdejšímu soudu s žalobou, doplněnou podáním ze dne 22. 8. 2025 a ze dne 25. 8. 2025, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 38 294,18 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 1. 8. 2023 smlouvu o vydání osobní kreditní karty k účtu č. [č. účtu]. Na základě této smlouvy poskytla žalovanému úvěrový rámec do výše 50 000 Kč. Vyčerpaná část úvěru byla úročena sazbou ve výši 12 % ročně, přičemž žalovaný se zavázal splácet úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 3 % z vyčerpané jistiny, minimálně však 100 Kč. Součástí smlouvy byly rovněž všeobecné obchodní podmínky a sazebník banky, které upravovaly poplatky a další náklady spojené s užíváním karty. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a to nejen na základě údajů poskytnutých žalovaným, ale i prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací (včetně SOLUS), veřejných databází (insolvenční rejstřík, evidence neplatných dokladů, evidence adres obecních úřadů) a interních databází celé skupiny [právnická osoba]. Žalobkyně provedla analýzu příjmů a výdajů žalovaného, přičemž zohlednila i statistická a demografická data v rámci scoringového modelu. Zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí sjednaného úvěru bránila. Žalovaný čerpal úvěr, avšak neplnil svou povinnost úvěr řádně splácet. Konkrétně v průběhu trvání smlouvy vyčerpal částku ve výši 50 500 Kč, přičemž jednotlivé transakce čerpání probíhaly od srpna do listopadu 2023. Žalobkyni pak ve splátkách uhradil celkem 21 833,93 Kč. Poslední úhrada byla provedena dne 24. 10. 2024. Žalobkyně proto úvěr ke dni 3. 1. 2025 zesplatnila. K datu zesplatnění činila dlužná jistina 36 794,18 Kč. Žalovaná částka sestává z této nesplacené jistiny, z částky ve výši 3 658,80 Kč představující kapitalizovaný obchodní úrok, z částky 555,80 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení a z částky 1 500 Kč představující neuhrazené poplatky. Žalobkyně požaduje dále obchodní úrok ve výši 12 % ročně z částky 36 794,18 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve stejné výši a za stejné období.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.
3. Jen pro úplnost se patří poznamenat, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenska. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis). Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Podle čl. 4 odst. 2 nařízení Brusel I bis se na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. V dané věci žalobkyně, jakožto provozovatelka podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, uplatňuje právo na úhradu dluhu ze smlouvy, jež spadá do její podnikatelské činnosti proti žalovanému, jenž je spotřebitelem. Žalovaný má na území České republiky bydliště, a to na adrese [adresa]. Mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci dle čl. 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis. tak je dána a rozhodným právem je právo české (srov. zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů).
4. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, neboť ten se k jednání soudu bez řádné a včasné omluvy nedostavil, ač byl k jednání procesně korektním způsobem předvolán.
5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:Žalobkyně uzavřela s žalovaným v návaznosti na jeho žádost ze dne 1. 8. 2023 smlouvu o osobní kreditní kartě, která byla žalovanému zřízena k účtu č. [č. účtu]. Žalobkyně se smlouvou zavázala žalovanému poskytnout prostřednictvím kreditní karty úvěrový rámec 50 000 Kč, který žalovaný mohl opakovaně čerpat. Žalovaný se smlouvou zavázal úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 21,99 % ročně splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 % z vyčerpané jistiny, minimálně ve výši 100 Kč. RPSN úvěru činila 24,32 %. Součástí smlouvy byly též všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, sazebník pro občany, sazebník pro podnikatele a podmínky osobních kreditních karet /viz smlouva o osobní kreditní kartě na č. l. 10 -13 spisu, standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 14 - 17, oznámení o úrokových sazbách na č. l. 19 - 20 spisu, žádost o osobní kreditní kartu na č. l. 51 - 52 spisu, všeobecné obchodní podmínky v systému CEPR a ISAS, sazebník pro občany KB, a.s. v systému CEPR a ISAS, sazebník pro podnikatele KB, a.s. v systému CEPR, podmínky osobních kreditních karet v systému CEPR, podmínky osobních kreditních karet v systému ISAS/. Před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. V žádosti o kreditní kartu žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 35 000 Kč a má také ostatní pravidelné příjmy ve výši 18 936 Kč. Dále uvedl, že je vdovec, bydlí v nájemním bydlení a má středoškolské vzdělání. Výdaje uvedl ve výši 5 000 Kč na bydlení, 310 Kč na pojištění a 2 190 Kč na ostatní výdaje. Celkem tedy 7 500 Kč. U ostatních splátek pak žalovaný uvedl 0 Kč. Z těchto údajů žalobkyně vycházela při zpracování návrhu na rozhodnutí o poskytnutí kreditní karty. Žalovaného prověřila také v externích registrech. Zjistila, že žalovaný měl existující spotřebitelský úvěr s nesplacenou jistinou ve výši 263 564 Kč se splátkou ve výši 5 998 Kč a dále kontokorentní úvěr bez bližších údajů. Dále měl již ukončený úvěr ve výši 298 900 Kč, který byl ukončen 29. 10. 2020. K platební morálce žalovaného bylo zjištěno, že v historii kontraktu měl jedenkrát neuhrazenou splátku po splatnosti, a to ve výši 7 339 Kč v roce 2014 /viz žádost o osobní kreditní kartu na č. l. 51 - 52 spisu, výpis z registru BRKI/NRKI na č. l. 53 spisu, návrh na rozhodnutí o poskytnutí kreditní karty na č. l. 54 spisu/. Žalovaný úvěr čerpal, ale řádně nesplácel. V období od 10. 8. 2023 do 30. 11. 2023 čerpal celkem 50 500 Kč. Žalobkyni pak v období od 25. 9. 2023 do 24. 10. 2024 uhradil celkem 21 833,93 Kč /viz historický výpis na č. l. 21 - 25 spisu, legenda k historickému výpisu na č. l. 59 spisu, výpis z účtu na č. l. 18 spisu, výpis účtu ke kreditní kartě za období od května 2024 do srpna 2025 v systému ISAS/. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, vyzvala jej žalobkyně předžalobní výzvou odeslanou dne 19. 12. 2024 k úhradě dluhu ve lhůtě 7 dnů ode dne odeslání této výzvy. Dne 3. 1. 2025 pak žalobkyně od smlouvy odstoupila, o čemž žalovaného informovala. Oznámení si žalovaný na poště nevyzvedl /viz předžalobní výzva na č. l. 26 spisu s potvrzením podání na č. l. 27 spisu, oznámení o odstoupení od smlouvy na č. l. 28 spisu s kopií dodejky na č. l. 28 p. v. -29 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.
12. Soud se předně zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně coby poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. Dospěl přitom k závěru, že se tak nestalo. Žalobkyně totiž vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o kreditní kartu, a bez ověření tyto údaje převzala, jak vyplývá z žádosti žalovaného a návrhu na rozhodnutí o poskytnutí kreditní karty. Nijak tedy neověřovala, jaká je skutečná výše příjmu žalovaného, tím méně pak jím uváděného vedlejšího příjmu. Naprosto neadekvátní pak byl přístup žalobkyně k hodnocení výdajů žalovaného. I v otázce výdajů totiž žalobkyně převzala tvrzení žalovaného, a zcela ignorovala, že tato byla v rozporu s dalšími zjištěními vyplývajícími z lustrace žalovaného v registrech. Žalovaný uvedl, že jeho výdaje činí 5 000 Kč na bydlení, 310 Kč na pojištění, 2 190 Kč na ostatní výdaje, uvedl také, že nesplácí žádné dříve poskytnuté úvěry či zápůjčky. Z výpisu z registrů nicméně bylo prokázáno, že žalovaný v době uzavření sporné smlouvy měl existující spotřebitelský úvěr s nesplacenou jistinou ve výši 263 564 Kč a především s měsíční splátkou ve výši 5 998 Kč, dále měl také sjednán kontokorentní úvěr, jehož splátka byla variabilní, což ale neznamená, že tento úvěr splácen nebyl. Tato skutečnost pak takřka zdvojnásobila výdaje uváděné žalovaným a v konečném důsledku tedy zcela znevěrohodnila jím tvrzené, avšak ničím nedoložené údaje o jeho měsíčních výdajích. Nutno přitom zdůraznit, že již to, že žalovaný uvedl částku 2 190 Kč jako výši svých měsíčních výdajů na živobytí, tedy na stravu, ošacení, dopravu, případné léky apod., je samo o sobě značně nevěrohodné. Rovněž částka 5 000 Kč na bydlení, která by s ohledem na výši ostatní výdajů žalovaného měla zahrnovat také výdaje na energie, by za situace, kdy žalovaný bydlel v nájemním bydlení (jak sám v žádosti uvedl), měla v žalobkyni vzbudit pochybnosti o reálnosti částek uvedených žalovaným. Za dané situace bylo na žalobkyni, aby údaje uvedené žalovaným podrobněji ověřila. To se však nestalo a žalobkyně se zjevně spokojila pouze s tvrzeními žalovaného, které jak ve vztahu k příjmům, tak zejména k výdajům, nijak neověřila. Takový postup žalobkyně soud nemohl za zjištěného skutkového stavu hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). To platí tím spíše, pokud existují pochybnosti o tvrzeních žalovaného. Žalobkyni přitom nic nebránilo v tom, aby k žalovanému zaevidovala např. výpis z účtu za relevantní období předcházející uzavření sporné smlouvy úvěru. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně v podobě žádosti a následně návrhu na její schválení, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumala.
13. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).
14. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši celkem 50 500 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil 21 833,93 Kč. Na jistině mu tedy zbývá doplatit 28 666,07 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu prokazatelně až předžalobní výzvou, která byla žalovanému odeslána dne 19. 7. 2024. Žalobkyně přitom žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do 7 dnů ode dne odeslání předžalobní výzvy. Splatnost tedy nastala dne 27. 12. 2024. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku neuhradil, ocitl se následujícího dne v prodlení a od tohoto dne soud žalobkyni přiznal z dlužné jistiny žalobkyní požadovaný úrok z prodlení ve výši 12 %, a to částečně kapitalizovaný pro období od 28. 12. 2024 do 10. 2. 2025, a následně jako úrok běžící z částky 28 666,07 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení (výrok I. tohoto rozsudku).
15. Soud v návaznosti na výše uvedené zamítl žalobu co do nároku na úhradu částky 9 628,11 Kč, neboť v tomto rozsahu nárok vyplýval z absolutně neplatné smlouvy, jak bylo uvedeno výše. Dále zamítl žalobu v rozsahu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 131,70 Kč, a ve výši 3 658,80 Kč, a běžícího zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 128,11 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení, a úroku ve výši 12 % ročně z částky 36 794,18 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení, neboť tyto úroky jednak vyplývaly z částek vycházejících z absolutně neplatné smlouvy, jednak přesahovaly období, v němž se žalovaný nacházel v prodlení (výrok II. tohoto rozsudku).
16. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 817 Kč (částka je zaokrouhlena na celé koruny), přičemž tato částka představuje 31 % z jejich celkové výše 9 087,82 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně v rozsahu 65,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34,5 %). V dané věci se jedná o řízení, které bylo zahájeno na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (což soud ověřil nahlédnutím do systému ISAS – např. sp. zn. 8 C 139/2025, 8 C 102/2025, 19 C 160/2024 a další). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 532 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 38 294,18 Kč sestávající z částky 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, z částky 500 Kč za výzvu k plnění, když oba úkony byly učiněny před 31. 12. 2024, z částky 700 Kč za návrh ve věci samé, jakožto úkon učiněný po 1. 1. 2025, včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a z částky 2 660 Kč za účast na jednání soudu dne 26. 8. 2025 včetně jedné paušální náhrady výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 26. 8. 2025 náhrada za 74 ujetých km v částce 534,48 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při kombinované spotřebě 4,1 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 1 311,35 Kč. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř.