Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 281 008,65 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 281 008,65 Kč od 7. 2. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 41 743,56 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 41 743,56 Kč od 7. 2. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 5,9 % ročně z částky 322 752,21 Kč od 7. 2. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 16 899,47 Kč, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu 58 % v částce 24 998 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se obrátila dne 4. 12. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 322 752,21 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s žalobkyní uzavřela dne 21. 4. 2021 smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno], na základě níž mohla žalovaná čerpat úvěr ve výši 401 000 Kč, a žalovaná se zavázala úvěr splatit s úrokem ve výši 5,9 % ročně v 96 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 250,21 Kč. Před sjednáním smlouvy žalobkyně posoudila schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet, když žalovaná v žádosti o úvěr uvedla příjem ve výši 26 000 Kč, pověřený pracovník její příjem ověřil na 26 236 Kč. Žalovaná uvedla své výdaje ve výši 0 Kč, žalobkyně proto stanovila její výdaje na základě interního ekonomického modelu na 5 280 Kč. Žalovaná splácela na dříve poskytnuté úvěry měsíčně částku 6 612,82 Kč, nebyla vedena v interním blacklistu, v registru odcizených či neplatných dokladů, v centrální evidenci exekucí ani insolvenčním rejstříku. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 401 000 Kč, nedodržela však řádně podmínky pro splácení, když se dostala do prodlení s plněním několika splátek. Žalobkyně proto odstoupila od smlouvy dne 6. 2. 2024 a k tomu dni se stal celý dluh ve výši 339 651,68 Kč splatným. Žalobkyně požaduje úhradu dlužné jistiny ve výši 322 752,21 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 16 899,47 Kč (vzniklý sazbou 5,9 % ročně z částky 322 752,21 Kč od 21. 4. 2021 do 6. 2. 2024), se smluvním úrokem ve výši 5,9 % p. a. z dlužné jistiny od 7. 2. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z dlužné jistiny od 7. 2. 2024 do zaplacení.
2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.
3. Jen pro úplnost soud uvádí, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, když žalobkyně je společností založenou v jiné zemi než České republice a podle jiných právních předpisů. Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), které platí ve vztazích mezi členskými státy EU s výjimkou Dánska, reguluje jednak stanovení mezinárodní pravomoci soudů členských států EU, a zadruhé uznání a výkon rozhodnutí soudů jednoho členského státu v jiném členském státě. Dle článku 1 uvedeného nařízení je dána věcná příslušnost na věci občanské a obchodní (bez ohledu na druh soudu). Pro určení personální působnosti nařízení je rozhodující domicil žalovaného, který musí být pro účely nařízení lokalizován na území některého z členských států ES. Podle článku 4 bod 1. nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Naopak domicil žalobkyně je z pohledu nařízení irelevantní. Žalobkyně tak může mít domicil i ve třetím, nečlenském státě. S ohledem na uvedené, kdy žalovaná je občanem ČR, dospěl soud k závěru, že je dána jak jeho pravomoc ve věci rozhodovat.
4. Soud věc projednal postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalobkyně, která se z jednání soudu omluvila a vyslovila souhlas, aby soud jednal v její nepřítomnosti, i žalované, neboť žalovaná se k jednání soudu konanému dne 6. 5. 2025 nedostavila bez omluvy, ač byla k jednání řádně a včas předvolána.
5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci:Žalovaná uzavřela s žalobkyní dne 28. 7. 2020 smlouvu o vedení účtu, na základě které se žalobkyně zavázala zřídit a vést bankovní účet, který mohla žalovaná spravovat také prostřednictvím internetového bankovnictví; smlouva byla podepsána za použití bankovní identity žalované vystavené [právnická osoba]. /viz výpis žalobkyně z OR na č. l. 12 spisu, smlouva o vedení účtu na č. l. 28 – 29 spisu, potvrzení o podpisu na č. l. 37 spisu, emailová komunikace na č. l. 58 spisu, potvrzení na č. l. 62 spisu, kopie OP a ŘP žalované na č. l. 69 – 70 spisu/. Žalovaná požádala žalobkyni o poskytnutí úvěru ve výši 401 000 Kč, ve které uvedla, že je svobodná, má čistý měsíční příjem ve výši 25 000 Kč, splácí dříve sjednané úvěry ve výši 6 500 Kč měsíčně a má náklady na bydlení ve výši 5 000 Kč měsíčně. Žalovaná měla v době žádosti o úvěr sjednané dva další nezajištěné úvěry v celkové výši 429 746 Kč a úvěr na kreditní kartě ve výši 88 312 Kč; měsíční splátky těchto úvěrů činily 8 377,51 Kč /viz informace o poskytnutých úvěrech na č. l. 32 – 33 spisu/. Následně účastnice uzavřely dne 21. 4. 2021 smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno] včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku žalobkyně, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 401 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet s úrokem ve výši 5,9 % ročně dle obchodních podmínek a sazebníku v 96 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 250,21 Kč /viz žádost na č. l. 26 – 27 spisu, potvrzení o podpisu na č. l. 36 spisu, smlouvu o úvěru v systému CEPR/. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 401 000 Kč, se splácením splátek se však dostávala do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni 6. 2. 2024 splatným. Žalovaná na základě dané úvěrové smlouvy celkem uhradila částku 119 991,35 Kč /viz historie úvěru na č. l. 34 – 35 spisu, odstoupení od smlouvy na č. l. 38 spisu s dodejkou na č. l. 39 spisu, transakční historie na účtu žalované na č. l. 76 – 93 spisu/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou ze dne 10. 10. 2024/viz předžalobní upomínku na č. l. 40 spisu/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.
6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, když uváděla, že ověřila čistý měsíční příjem žalované ve výši 23 449 Kč. K prokázání této skutečnosti však byly založeny výpisy z bankovního účtu žalované a potvrzení o výši jejího příjmu z první poloviny roku 2020, které nelze považovat za rozhodné pro poskytnutí úvěru v dubnu 2021. Dále žalobkyně uváděla, že od žalované zjistila výši jejích měsíčních výdajů na bydlení v částce 5 000 Kč, které ověřila na základě interního ekonomického modelu v totožné výši. Po zohlednění splátek dříve sjednaných úvěrů ve výši 7 671,51 Kč dospěla k závěru, že žalovaná má dost prostředků ke splácení dalšího úvěru, když nově by její splátkové zatížení činilo 12 922,21 Kč /viz posouzení úvěruschopnosti na č. l. 31 spisu/. Soud má za to, že způsob, který žalobkyně zvolila pro ověření výše měsíčních nákladů žalované, není vhodný. Údaje o životním minimu, normativní náklady na bydlení či jiné statistické údaje o nákladech na bydlení, domácnost a běžnou spotřebu jsou pouze orientační údaje, které je však poskytovatel úvěru povinen ověřit a údaje individualizovat ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr. Žalobkyně pak měla být o to obezřetnější, když žalovanou tvrzené náklady na bydlení byly uvedeny v nepřiměřeně nízké výši. Navíc se jednalo pouze o náklady na bydlení, z ničeho nevyplývá, že by žalobkyně také zjišťovala a ověřovala výdaje žalované na živobytí (jídlo, ošacení, dopravu, léky apod.). Žalobkyně pak také počítala se splátkou dříve sjednaných úvěrů ve výši 7 671,51 Kč, přestože z provedených důkazů vyplývá, že tato činila 8 377,51 Kč. Její výpočet disponibilních prostředků žalované tak byl nesprávný. K nařízenému ústnímu jednání se žalobkyně s omluvou nedostavila. Soudu tak nezbylo, nežli uzavřít, že úvěruschopnost žalované nebyla žalobkyní dostatečně zkoumána a posuzována. Poučení dle ust. § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) není možné dávat mimo jednání soudu, neboť jednání soudu je ústní a není možné jej vést korespondenčně. Poněvadž se žalobkyně prvního ústního jednání ve věci neúčastnila, nebylo možné ji v rámci jednání poučit o jejích povinnostech a o následcích jejich nesplnění dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.
7. Soud zamítl návrh na provedení důkazu výpisy z běžného účtu žalované za období od 1. 4. 2020 do 31. 7. 2020 a potvrzením o výši příjmu ze dne 27. 7. 2020 pro nadbytečnost. Tyto důkazy, předložené žalobkyní k prokázání tvrzení ohledně řádného ověřování příjmů žalované v rámci zkoumání její schopnosti úvěr splácet, jsou poloviny roku 2020. S ohledem na datum uzavření shora uvedené úvěrové smlouvy dne 21. 4. 2021 tyto nejsou způsobilé prokázat majetkovou situaci žalované v rozhodné době před poskytnutím úvěru, když za tu je nutné považovat 3 měsíce předcházející uzavření úvěrové smlouvy.
8. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně vedla běžný bankovní účet žalované, žalovaná ji požádala o poskytnutí úvěru ve výši 401 000 Kč. V žádosti uvedla, že je svobodná, má čistý měsíční příjem ve výši 25 000 Kč, splácí dříve sjednané úvěry ve výši 6 500 Kč měsíčně a má náklady na bydlení ve výši 5 000 Kč měsíčně. Žalovaná měla v době žádosti o úvěr sjednané dva další nezajištěné úvěry v celkové výši 429 746 Kč a úvěr na kreditní kartě ve výši 88 312 Kč; měsíční splátky těchto úvěrů činily 8 377,51 Kč. Účastnice řízení uzavřely dne 21. 4. 2021 smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytovat žalované úvěr ve výši 401 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet s úrokem ve výši 5,9 % ročně dle obchodních podmínek a sazebníku v 96 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 250,21 Kč. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 401 000 Kč, se splácením splátek se však dostávala do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni 6. 2. 2024 splatným. Žalovaná na základě dané úvěrové smlouvy celkem uhradila částku 119 991,35 Kč. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou ze dne 10. 10. 2024.
9. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
10. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
12. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Podle ust. § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.
18. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dne 21. 4. 2021 poskytla žalované převodem na bankovní účet celkem částku ve výši 401 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaná chtěly uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 401 000 Kč, a žalovaná by se zavázala vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení, když poskytla částku 401 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost předmětné smlouvy). Jelikož však žalovaná uhradila žalobkyni na bezdůvodné obohacení částku 119 991,35 Kč, zbývá jí povinnost vrátit žalobkyni toliko částku 281 008,65 Kč. Soud proto v této části žalobě vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalované, byla výzva ze dne 12. 1. 2024, odeslaná dne 15. 1. 2024, která se do dispozice žalovaného dostala dne 17. 1. 2024, kdy byla uložena k vyzvednutí. Splatnost dluhu dle textu výzvy nastala dne 24. 1. 2024 (do sedmi dnů od doručení). Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v jí požadované výši, žalobkyně jej však požadovala až od 7. 2. 2024. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).
19. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků a úroků z prodlení jdoucí nad rámec přiznané částky. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).
20. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS[Anonymizováno] 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 24 998 Kč (částka je zaokrouhlena na celé koruny), přičemž tato částka představuje 58 % z jejich celkové výše 43 100,50 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 79 % a úspěchu žalované v rozsahu 21 %). Soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, ze dne 30. 8. 2010. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 12 911 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 322 752,21 Kč sestávající z částky 9 620 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, z částky 4 810 Kč za jednoduchou výzvu k plnění, z částky 9 620 Kč za návrh ve věci samé včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 5 239,50 Kč. Jejich zaplacení soud žalované uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku).