Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

8 C 123/2026

Soud: Okresní soud v MělníkuDatum rozhodnutí: 11. 9. 2026Č. j.: 8 C 123/2026-63Samosoudce: Mgr. Milan BenešAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 18. 11. 2026Předmět řízení: o 41 184 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSME:2026:8.C.123.2026.1
smlouva pracovnílhůtypracovní poměrprávnická osobadokazovánísmlouva o úvěrusplatnost pohledávkynáhrada nákladůpostoupení pohledávkyrozsudek pro uznánínáklady řízeníneplatnost smlouvyhodnocení důkazůdoručovánínásledek
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 21. 11. 2026 máme 605 660 z 616 458 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Související rozhodnutí

Označená místa (41) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Návrh na vydání rozsudku pro uznání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 000 Kč, a to do [datum].

III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 27 184 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 755,21 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 074,80 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 012,34 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 17 255,49 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 41 184 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 755,21 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 074,80 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 012,34 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 17 255,49 Kč od [datum] do zaplacení. Uplatněný nárok odůvodnila žalobkyně tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba].[IČO] IČO, , se [adresa] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Na základě uzavřené smlouvy obdržel žalovaný v hotovosti finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, což stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvy. Společně s jistinou se žalovaný zavázal dále uhradit také úrok v pevné výši 1 014 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení případu ve výši 2 770 Kč a úhradu za možnost splácení v místě bydliště ve výši 3 600 Kč. Celkově se tak žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 37 184 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč, přičemž splatnost poslední splátky připadla na den [datum]. Právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací získaných od žalovaného, který byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, když tyto informace byly ověřeny oproti vyžádaným dokladům. Příjmy žalovaného byly zkoumány z výplatních pásek a z pracovní smlouvy. Jeho výdaje byly zkoumány z bankovního účtu. Takto bylo zjištěno, že žalovaný byl od [datum] zaměstnán u společnosti [právnická osoba] s měsíčním příjmem ve výši 23 797 Kč. Jeho měsíční výdaje činily 7 860 Kč. Žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, je svobodný a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Žalovaný však sjednané částky nehradil řádně a včas, když poslední splátku žalovaný uhradil dne [datum]. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další splátky tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na úhradu zbývající neuhrazené dlužné částky. Následně nebylo již ze strany žalovaného uhrazeno ničeho. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum]. Požadovaná částka ve výši 41 184 Kč se skládala z nároku na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 17 255,49 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 756,85 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7 712 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 2 373,95 Kč, poplatku za umožnění úhrad v hotovosti v místě bydliště ve výši 3 085,71 Kč, smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu, ničeho však již neuhradil.

2. Žalovaný v rámci svého vyjádření k žalobě uvedl, že s dlužnou částkou, kterou uvedla žalobkyně, souhlasí. Současně žádal o splátkový kalendář, jelikož je nemajetný a je ve výkonu trestu, a to bez pracovního zařazení.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), v nepřítomnosti žalovaného, který svou neúčast omluvil a souhlasil s tím, aby soud konal v jeho nepřítomnosti.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Žalobkyně je právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku /viz výpis z OR k žalobkyni na č. l. 13 spisu/. Dne [datum] podepsali žalovaný v postavení dlužníka a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení věřitele smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému hotovostní úvěr ve výši 20 000 Kč na dobu určitou. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal splatit dle sjednaného splátkového kalendáře ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. První splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy o úvěru a každá další splátka, až do úplného zaplacení, byla splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Společně s jistinou úvěru se žalovaný dále zavázal zaplatit úrok v pevné výši 1 014 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 770 Kč a poplatek za hotovostní inkaso ve výši 3 600 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila 37 184 Kč. Součástí smlouvy o úvěru byly taktéž smluvní podmínky. Sjednán byl roční úrok ve výši 8 % a RPSN v případě splatnosti úvěru v délce 14 měsíců činilo 272,44 %. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že v místě jeho bydliště převzal v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru. Pro případ prodlení s úhradou si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny, když za prodlení s každou splátkou lze uložit pokutu max. ve výši 500 Kč. Žalovaný na pohledávku uhradil celkem 6 000 Kč /viz smlouva o úvěru na č. l. 14, příloha č. 1 na č. l. 15, tabulka plateb na č. l. 26 spisu/. Ze žádosti o úvěr ze dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně k žalovanému zjistila, že má příjem ve výši 23 797 Kč měsíčně, jeho měsíční výdaje na bydlení a energie činily 3 000 Kč, náklady na dopravu a jídlo činily 4 860 Kč. Použitelný měsíční příjem žalovaného tedy měl představovat částku 15 937 Kč. Žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, má základní vzdělání, je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost Právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici pracovní smlouvu žalovaného ze dne [datum] a pracovní smlouvu ze dne [datum], potvrzující zaměstnání žalovaného u společnosti [právnická osoba] V období od února do dubna 2024 činila základní mzda žalovaného 29 200 Kč. Za měsíc únor 2024 byla žalovanému vyplacena částka ve výši 45 895 Kč (včetně odměn a příplatků). Za měsíc březen byla žalovanému vyplacena částka ve výši 19 061 Kč a za měsíc duben mu byla vyplacena částka ve výši 15 254 Kč. /viz žádost o úvěr na č. l. 46, pracovní smlouva na č. l. 42, pracovní smlouva na č. l. 43, výplatní list na č. l. 44, výplatní list na č. l. 44 p.v., výplatní list na č. l. 45 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně, jako postupitel, a žalobkyně, jako postupník, podepsaly dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem bylo mj. postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Úhrada za postoupení byla provedena dne [datum]. Ze strany právní předchůdkyně bylo vyhotoveno oznámení o postoupení pohledávky s datací dne [datum] /viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 16 - 18, příloha č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek na č. l. 19 - 20, potvrzení o zaplacení na č. l. 21, oznámení o postoupení na č. l. 22 spisu/. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu výzvou k plnění ze dne [datum], předanou k poštovní přepravě téhož dne, s výzvou k úhradě nejpozději do [datum]. Zásilka byla žalovanému doručována dne [datum] /viz výzva k plnění na č. l. 23 - 24, podací lístek na č. l. 25, výpis ze sledování zásilky [Anonymizováno] na č. l. 56 spisu/. Žalovaný se od [datum] nachází ve výkonu trestu odnětí svobody s plánovaným koncem věznění dne [datum]. Žalovaný není ve výkonu trestu pracovně zařazen. Žalovaný má vyměřenou vyživovací povinnost k dceři ve výši 2 500 Kč a má příjem v podobě sociálního kapesného ve výši 150 Kč /viz výstup z lustrace CEV na č. l. 30, prohlášení na č. l. 52 - 55 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec evidovaných plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Na základě shora popsaných skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty žalovanému v hotovosti finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný před sjednáním úvěru poskytl údaje v žádosti o úvěr ze dne [datum]. K tomuto žalovaný předložil pracovní smlouvu a jeho příjem byl ověřován z výplatních pásek za měsíce únor, březen a duben 2024, kdy bylo zjištěno, že žalovanému byl vyplacen příjem ve výši 45 895 Kč, 19 061 Kč a 15 254 Kč, když jeho základní měsíční mzda byla stanovena ve výši 29 200 Kč. Od [datum] měl žalovaný sjednán pracovní poměr na základě nové smlouvy. Výdaje žalovaného byly právní předchůdkyní žalobkyně stanoveny jako součet nákladů na bydlení, energie, dopravu a jídlo, které byly uvedeny v žádosti o úvěr. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku ve výši 6 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na žalobkyni. Dne [datum] byla žalovanému doručována výzva k zaplacení dlužné částky s termínem nejpozději do [datum]. Žalovaný od [datum] vykonává trest odnětí svobody s plánovaným propuštěním dne [datum], kdy má v současné době příjem ve výši 150 Kč měsíčně. Žalovaný doposud uhradil částku ve výši 6 000 Kč.

6. Soud však nemohl učinit takový závěr, že by ze strany právní předchůdkyně žalobkyně bylo provedeno řádné zkoumání a posuzování úvěruschopnosti žalovaného, a to z důvodů, které jsou blíže konkretizovány v bodě 16 odůvodnění tohoto rozsudku.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoSÚ“).

8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

10. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Žalobkyně navrhovala, aby byl soudem vydán rozsudek pro uznání, jelikož žalovaný měl uplatněný nárok uznat. Nejprve je tedy potřeba se vypořádat s tím, proč soud rozsudek pro uznání nevydal, resp. proč byl daný návrh zamítnut.

15. Ze strany žalovaného bylo sice v rámci jeho vyjádření k žalobě uvedeno, že souhlasí s částkou, která je po něm ze strany žalobkyně požadována k úhradě. Soud však neměl s ohledem na uváděná tvrzení a předložené listinné důkazy předběžně za to, že by ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla v době uzavření smlouvy o úvěru řádně posuzována úvěruschopnost žalovaného. Požadavek na takové zkoumání stanoví příslušný zákon (tj. ZoSÚ), když má případné poskytnutí úvěru v rozporu s ust. § 86 1 ZoSÚ za následek neplatnost uzavřené smlouvy. K té musí soud přihlédnout i bez návrhu, a to z úřední povinnosti. V případě učinění závěru o neplatnosti smlouvy stíhá osobu, které byl finanční produkt poskytnut (tj. zde žalovaného), povinnost vrátit toliko poskytnutou jistinu. Soud zde tedy postupoval v souladu s § 153a odst. 2 o. s. ř., kdy rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Ustanovení § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř. pak stanoví, že smír nelze schválit, je-li v rozporu s právními předpisy. Jelikož tedy na základě žalobních tvrzení a předložených listin vyvstal důvodný rozpor s požadavky dle kogentní úpravy, tj. že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně neověřovala úvěruschopnost žalovaného, což má za následek neplatnost uzavřené smlouvy (vč. nároku na vrácení toliko neuhrazené jistiny), bylo by tak vydání takového rozsudku pro uznání v rozporu s právními předpisy (hmotným právem). Z tohoto důvodu tedy soud danému návrhu nevyhověl a zamítl ho (výrok I. tohoto rozsudku).

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti shledal soud žalobu za důvodnou pouze zčásti. Předně se soud zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru platně, tj. zda právní předchůdkyně žalobkyně ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru před jejím uzavřením zkoumala s dostatečnou péčí majetkové poměry žalovaného a z takto získaných informací uzavřela, že bylo ve finančních možnostech žalovaného úvěr splácet. Z důkazů, které byly v řízení provedeny, nevyplynulo, že by právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. K tomuto soud uvádí, že není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla především z nedoložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve vztahu k poskytnutému úvěru bylo v řízení prokázáno, že právní předchůdkyně ověřovala, zda je žalovaný zaměstnán vč. výše jeho příjmu. Co se týká výše příjmu, tak ačkoliv žalobkyně nepředložila žádný podklad k výši příjmu žalovaného podle nové pracovní smlouvy (od [datum]), lze akceptovat, že žalovaný měl mít základní příjem ve výši přibližně odpovídající údaji, který byl zanesen v žádosti o úvěr. Z jednotlivých výplatních pásek je patrné, že příjem žalovaného byl v jednotlivých měsících různý, a to i s ohledem na pobírané odměny či příplatky. V době bezprostředně před uzavřením smlouvy o úvěru měl žalovaný příjem značně nižší. Nicméně ve vztahu k ověřování příjmu žalovaného lze alespoň uzavřít, že žalovaný měl příjem ze zaměstnání a tato skutečnost byla právní předchůdkyní žalobkyně skutečně ověřována vč. existence pracovního poměru. Z provedeného dokazování ovšem nevyplynulo, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoliv způsobem ověřovala výdaje žalovaného. K tomuto nebyly žalobkyní předloženy žádné podklady, a to ani výpisy z bankovního účtu žalovaného, byť je měla mít právní předchůdkyně žalobkyně (dle uváděného tvrzení) k dispozici. Rovněž nebylo nijak dokládáno, že by žalovaný měl náklady na bydlení skutečně ve výši 3 000 Kč. Takový náklad (výdaj) je podstatný, když právě náklady na bydlení představují jeden ze základních a nejpodstatnějších výdajů. V řízení tedy nebylo prokázáno, zda vůbec a jakým způsobem byly u žalovaného ověřovány jeho výdaje na bydlení a energie, náklady za dopravu, jídlo a osobní náklady. K deklarované výši lze toliko konstatovat, že tato odpovídá výši stanoveného životního minima. Výše skutečných výdajů je pak podstatná pro stanovení schopnosti žalovaného úvěr splácet, když žalobkyně neprokázala, že by náklady žalovaného byly vůbec konkrétně zkoumány a ověřovány. Prokázáno nebylo ani to, že by právní předchůdkyně žalobkyně v rámci zjišťování poměrů žalovaného prováděla k jeho osobě alespoň nějaké lustrace v bankovních a nebankovních registrech či v insolvenčním rejstříku (uvedené bylo toliko tvrzeno). V případě výdajů tedy právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z informací, které byly uvedeny v žádosti o úvěr, aniž by tyto nějakým způsobem ověřovala. Ověřování výdajů žalovaného tedy zcela absentovalo. Postup právní předchůdkyně žalobkyně, tj. že ověřovala pouze příjmy žalovaného, je nutné považovat za zcela nedostatečný.

17. Vzhledem k uvedenému tedy soudu nezbylo než konstatovat, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného a nebylo tak prokázáno splnění povinnosti podle § 86 odst. 1 ZoSÚ. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je tak neplatnost dotčené smlouvy o úvěru. Neplatnost stanovenou v § 87 odst. 1 ZoSÚ, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je přitom nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní. Dané porušení povinnosti totiž odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

18. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadluženosti domácností (k tomuto viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru činí poskytovatel předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

19. Důsledkem výše popsané absolutní neplatnosti smlouvy je v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši 20 000 Kč. Ze strany žalovaného byla již uhrazena celkem částka ve výši 6 000 Kč a na jistině tak zbývá žalovanému uhradit částku ve výši 14 000 Kč. Soud proto žalobě v rozsahu této dosud neuhrazené částky vyhověl.

20. Podle § 87 odst. 2 ZoSÚ pak platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. V projednávané věci byla splněna podmínka sporu o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele. Žalobkyně se domáhala úhrady ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci, když uvedla, že pro povolení splátek zde není žádný důvod. Žalovaný poukazoval na svou současnou situaci, když se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, není pracovně zařazen a má příjem toliko ve výši 150 Kč měsíčně z titulu pobíraného sociálního kapesného.

21. Soud na tomto místě zvažoval, zda má s ohledem na současné poměry a možnosti žalovaného stanovit žalovanému povinnost hradit žalobkyni jednotlivé měsíční splátky. Pokud by takto stanovil např. částku ve výši 50 Kč měsíčně, jednalo by se s ohledem na délku zbývajícího trestu odnětí svobody žalovaného o zcela minimální částku (např. 600 Kč za rok). Zde však nelze dle jeho názoru opomenout ani tu skutečnost, že sociální kapesné slouží k zajištění základních potřeb vězněné osoby. Vzhledem k tomu, že výkon trestu odnětí svobody by měl žalovanému skončit [datum] (tj. cca za 2 a půl roku od doby rozhodování soudu), přistoupil soud ohledem na termín konce výkonu trestu k tomu, že žalovanému poskytl přiměřený prostor pro to, aby byl žalobkyni schopen uhradit doposud neuhrazenou částku. Nelze totiž očekávat, že by byl žalovaný případně schopen uhradit celou částku bezprostředně po svém propuštění na svobodu. Tento časový prostor tedy spočívá v tom, že pokud by žalovaný neměl během trvání výkonu trestu žádný příjem, bude mít možnost si finanční prostředky obstarat ještě v přiměřené době po svém propuštění na svobodu. Zvolení tohoto postupu (okamžiku splatnosti) se soudu s přihlédnutím k zájmu žalobkyně jevilo jako vhodnější než stanovení zcela minimálních splátek. Samozřejmě pokud bude žalovaný v rámci výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen (zde si je soud vědom toho, že toto objektivně nezáleží pouze na žalovaném) je vhodné, aby přistoupil k úhradě svého dluhu vůči žalobkyni neprodleně.

22. Při rozhodování o okamžiku vrácení dlužné částky tedy soud vycházel z § 87 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu nikoli okamžitě ani ve splátkách stanovených věřitelem, ale v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto nepřistoupil ke stanovení konkrétních splátek, ale určil dobu, v níž je žalovaný povinen dlužnou částku uhradit, a to s ohledem na jeho finanční možnosti. Takto stanovený způsob splnění povinnosti odpovídá účelu zákonné úpravy, která sleduje ochranu spotřebitele v situaci, kdy byla smlouva o úvěru shledána absolutně neplatnou v důsledku pochybení poskytovatele (zde právní předchůdkyně žalobkyně).

23. Tento zvolený způsob splnění povinnosti odpovídá účelu zákonné úpravy, která má v případě, že dojde k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, na zřeteli především ochranu spotřebitele, jak vyplývá mj. z důvodové zprávy k § 87 ZoSÚ, dle které „s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“ Stanovením nové splatnosti pohledávky tedy soud reagoval na možnosti žalovaného jakožto spotřebitele. Splatnost dlužné částky jistiny lze pak změnit pouze postupem podle § 87 odst. 3 ZoSÚ (výrok II. tohoto rozsudku).

24. S ohledem na výše uvedené nemohl soud žalobkyni přiznat nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení ze zůstatku jistiny, neboť splatnost pohledávky byla nově stanovena do budoucna. Takový postup považuje za správný rovněž Nejvyšší soud. Ten v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, rozvinul výše citované závěry důvodové zprávy a mj. uvedl, že „konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. by tedy žalobkyni vznikl teprve v okamžiku prodlení žalovaného s vrácením holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, tedy až po uplynutí doby přiměřené možnostem žalovaného.

25. Soud pak dále nemohl vyhovět dalším žalobkyní uplatněným nárokům (částka převyšující holý zůstatek jistiny, zákonný úrok z prodlení, smluvní úrok), neboť ty vycházely z absolutně neplatné smlouvy o úvěru. V tomto rozsahu proto žalobu zamítl (viz výrok III. tohoto rozsudku).

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přestože byl žalovaný s ohledem na poměr procesního úspěchu ve věci úspěšnější (při zohlednění poměru úspěchu a neúspěchu ve věci) a mohlo by mu tak svědčit právo na náhradu nákladů nezastoupeného účastníka (za úkon v podobě písemného podání ve věci), shledal soud důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaný uplatněný nárok věcně nezpochybňoval a domáhal se pouze stanovení splátek, které by pro něho byly příznivější. Žalovaný nijak nebrojil proti uplatněnému nároku a jeho procesní úspěch tak nevyplynul z případné obrany proti žalobě, ale především z právního posouzení věci, k němuž byl soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Současně byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni dosud nevrácenou část poskytnuté jistiny. Za těchto okolností považoval soud za spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl své náklady řízení sám (výrok IV. tohoto rozsudku).

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací