Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 15 000 Kč od 23. 2. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 4 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč od 3. 4. 2025 do 22. 2. 2026 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 15 000 Kč od 23. 2. 2026 do zaplacení, zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v [adresa] na doplatku soudního poplatku částku 200 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 193,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se obrátila dne 30. 1. 2026 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 19 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč od 3. 4. 2025 do zaplacení. Nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 3. 3. 2025 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které téhož dne poskytla na bankovní účet žalovaného úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 1 % denně, přičemž bylo sjednáno, že jistina včetně kapitalizovaných úroků ve výši 4 500 Kč bude vrácena nejpozději do 2. 4. 2025. Úvěr byl sjednán prostřednictvím webové stránky žalobkyně www.svycarskapujcka.cz a totožnost žalovaného byla ověřena částkou ve výši 1 Kč, která byla zaslána z účtu žalovaného na účet žalobkyně. Po přijetí platby byla předmětná smlouva podepsána prostřednictvím unikátního SMS kódu [Anonymizováno], jenž žalobkyně zaslala žalovanému na telefonní číslo. Žalovaný tento kód následně vložil do příslušného formulářového pole a odesláním potvrdil svou vůli být smlouvou o úvěru vázán. Žalovaný ničeho neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně, která mu byla právním zástupcem odeslána dne 9. 12. 2025. Žalobkyně pro případ, že by soud neměl nárok uplatněný žalobkyní za prokázaný, požaduje, aby tento nárok soud posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.
3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti obou účastníků, když se žalobkyně z jednání omluvila a souhlasila s projednáním věci bez své přítomnosti a žalovaný se k jednání soudu nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání předvolán.
4. Z provedených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění: Žalobkyně sestavila smlouvu o úvěru ID: [Anonymizováno], v níž byla jako strana úvěrující uvedena právě ona a jako klient byl uveden žalovaný. Dle této smlouvy měly být žalovanému vyplaceny finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, a to na uvedený na bankovní účet. Zápůjční úroková sazba byla 1 % denně, poplatek za poskytnutí úvěru byl 0 Kč, RPSN mělo činit 2 334 %. Celková částka ve výši 19 500 Kč měla být klientem jednorázově uhrazena do 2. 4. 2025. Ve smlouvě byla uvedena také náhrada nákladů pro případ prodlení s úhradou. Ve smlouvě byla u klienta uvedena trvalá a doručovací adresa [adresa]. Uvedené informace byly obsaženy také ve formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Smlouva o úvěru měla být stranami podepsána elektronicky a souhlas žalovaného, jako dlužníka, měl být představován SMS kódem [Anonymizováno], který mu měl být poslán právě formou SMS na uvedené telefonní číslo [tel. číslo] 3. 3. 2025 v 8:25 hod. a ve stejný okamžik mělo dojít k podpisu, který byl uskutečněn z uvedené IP adresy /viz smlouva o úvěru na č. l. 9 - 10, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 7 - 8 spisu/. Dne 3. 3. 2025 byla na účet žalovaného připsána platba ve výši 15 000 Kč /viz potvrzení o převodu na č. l. 11, sdělení banky na č. l. 22 spisu/. Žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím právního zástupce k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 5. 12. 2025, a to ve lhůtě 3 dnů. Výzva byla k přepravě podána dne 9. 12. 2025, když byla zaslána na adresu [adresa]. Dne 11. 12. 2025 došlo k jejímu doručování, ale zásilka byla vrácena zpět odesílateli /viz výzva k úhradě na č. l. 12, potvrzení o zásilce na č. l. 13, výpis ze sledování zásilky [Anonymizováno] na č. l. 26 spisu/.
5. Závěr o skutkovém stavu je takový, že žalobkyně převedla dne 3. 3. 2025 na bankovní účet žalovaného finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný byl předžalobní výzvou ze dne 5. 12. 2025, odeslanou právním zástupcem žalobkyně dne 9. 12. 2025, žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky, a to do 3 dnů. Tato výzva byla odeslána na adresu odlišnou od adresy uváděné ve smlouvě, a to na adresu [adresa]. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
6. Provedenými důkazy naopak nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný projevil vůli uzavřít s žalobkyní smlouvu o úvěru č. [hodnota] žalobkyní předkládaného obsahu. Tento závěr nelze učinit z textu smlouvy neobsahující podpis žalovaného. S ohledem na skutečnost, že na účet žalovaného byla žalobkyní vyplacena částka ve výši 15 000 Kč, se lze maximálně domnívat, že žalovaný s žalobkyní o uzavření smlouvy jednal. Nebylo však již prokázáno, jaký obsah smlouvy žalovaný odsouhlasil, když předložené listiny obsahovaly toliko číselný SMS kód s údajem času odeslání, telefonního čísla a IP adresy. Pokud jde o osobní a majetkové poměry žalovaného nebylo žalobkyní ani tvrzeno, že by toto právní předchůdkyně jakýmkoliv způsobem u žalovaného zkoumala či ověřovala. Rovněž nebylo prokázáno, že by se žalovanému dostala do jeho sféry výzva k úhradě dlužné částky a ten by se tak měl možnost s výzvou seznámit.
7. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. [spisová značka], poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání (ve znění před novelou č. 7/2009 Sb., nyní při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c o. s. ř.). Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinností důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně nežádala o odročení jednání. Svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.
8. Po právní stránce soud hodnotil věc dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
9. Podle § 1740 odst. 1 o. z. osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.
10. Podle § 1745 o. z. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.
11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
14. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že je žaloba částečně důvodná. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný spolu ve smyslu § 1745 o. z. ve spojení s § 2395 o. z. uzavřeli smlouvu o úvěru předloženého znění, neboť nebylo prokázáno, že žalovaný dle § 1740 odst. 1 o. z. projevil vůli být touto smlouvou vázán, měla žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. (plněno bez právního důvodu, právní důvod nebyl v řízení prokázán). V řízení bylo prokázáno, že na bankovní účet žalovaného byla žalobkyní dne 3. 3. 2025 odeslána částka ve výši 15 000 Kč bez právního důvodu. Žalovanému tak vznikla povinnost toto plnění žalobkyni vydat. Jelikož žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, stíhá ho nadále povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč, o kterou se ve vztahu k ní bezdůvodně obohatil. Žalovaný byl povinen vrátit bezdůvodné obohacení do 3 dnů. V daném případě nebylo prokázáno, že by výzva k plnění (obsažená v rámci předžalobní výzvy) byla žalovanému odeslána na adresu, na které by se zdržoval či na ní byl kontaktní. Nebylo zřejmé, že by se žalovaný měl na dané adrese zdržovat, když tato adresa nekorespondovala ani s adresou, jíž žalobkyně měla uvedenu jako adresu trvalou i doručovací v předložené smlouvě o úvěru. Výzva k úhradě dlužné částky se tak do sféry dispozice žalovaného dostala až při doručování samotné žaloby, která mu v souvislosti s tímto zahájeným řízením byla zaslána. Do sféry dispozice žalovaného se tak výzva s úhradou dostala v souladu s ustálenou judikaturou při prvním pokusu o doručení žaloby dne 19. 2. 2026, kdy tato byla žalovanému dodána do datové schránky /srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3144/2018 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1239/2016/. Za přiměřenou lhůtu k okamžité úhradě dluhu lze považovat lhůtu tří dnů, která ostatně odpovídá i lhůtě stanovené žalobkyní, když tedy byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni dlužnou částku do 22. 2. 2026, což ovšem neučinil a následujícího dne, tj. 23. 2. 2026, se tak ocitl v prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z dlužné jistiny od 23. 2. 2026 do zaplacení v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).
18. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno uzavření předmětné úvěrové smlouvy, nesvědčil žalobkyni nárok na zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 500 Kč. Shodně postupoval soud také stran požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení z částky 15 000 Kč za období předcházející datu, kdy se žalovaný dostal do prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení. Konečně pak soud zamítl nárok žalobkyně na úhradu zákonného úroku z prodlení obdobím a částkou sice odpovídající bezdůvodnému obohacení, ale přesahujícím zákonnou výši úroku (12 % - 11,5 %) (výrok II. tohoto rozsudku).
19. Nad rámec uvedeného soud dodává, že i kdyby žalobkyně v řízení prokázala uzavření smlouvy v předloženém znění, musel by na ní soud pohlížet jako na smlouvu absolutně neplatnou, jelikož žalobkyně zároveň neprokázala splnění povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného, před samotným uzavřením smlouvy. Respektive žalobkyně ani netvrdila, že by úvěruschopnost žalovaného byla z její strany zkoumána.
20. Žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Jelikož však nebyl elektronický platební rozkaz ve věci vydán, je potřeba dle přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., zákona České národní rady o soudních poplatcích, žalobkyni doměřit soudní poplatek do výše položky 1 sazebníku poplatků, a to konkrétně dle položky 1 bod 1 písm. a). Za návrh na zahájení řízení uhradila žalobkyně doposud částku ve výši 800 Kč, a proto jí soud stanovil povinnost ve stanovené lhůtě uhradit doplatek ve výši 200 Kč, tj. do celkové výše 1 000 Kč. K doplatku soudního poplatku soud žalobkyni vyzval sice již příslušným usnesením, ale jelikož žalobkyně doplatek neuhradila, zavázal jí soud k úhradě nyní (výrok III. tohoto rozsudku).
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 193,56 Kč, přičemž tato částka představuje 42,4 % z jejich celkové výše 2 815 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 71,2 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28,8 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 19 500 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, z částky 400 Kč za výzvu k plnění a z částky 400 Kč za žalobu včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. V daném případě se jednalo o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (k většímu počtu tzv. formulářových žalob žalobkyně viz soudní databáze ISAS). Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení. Zaplacení nákladů řízení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok IV. tohoto rozsudku).