8 C 52/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 19 857,47 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 841,59 Kč od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 984,12 Kč od [datum] do [datum] a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč. Nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu č. [hodnota]. Smlouva byla sjednána elektronicky prostřednictvím klientské zóny. K ověření totožnosti žalovaného v klientské zóně a jeho bankovního účtu byla využita verifikační platba ve výši 1 Kč. Při samotném uzavírání smlouvy byla opět využita verifikační platba, a to ve výši 10 Kč, a autorizační SMS. Před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřila schopnost žalovaného splácet. Od žalovaného si vyžádala kopii občanského průkazu a doklad o existenci výpisu z jeho bankovního účtu. Situaci žalovaného si ověřovala též z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, výpisu z OR k zaměstnavateli žalovaného, výpisu z databáze neplatných dokladů a z výpisu z nebankovního registru. Vycházela z toho, že žalovaný je rozvedený, má vysokoškolské vzdělání, nemá děti. Má měsíční příjem 55 430 Kč, nulové náklady na bydlení, náklady na spotřebitele představující částku 6 800 Kč. Celkové závazky včetně splátek dalších úvěrů vyhodnotila žalobkyně na 25 327 Kč. Na základě smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému 45 000 Kč. Částka ve výši 36 000 Kč byla žalovanému vyplacena na jeho účet, částka ve výši 9 000 Kč byla započtena na náklady žalobkyně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit společně s úroky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 947 Kč splatných vždy k 15 dni příslušného kalendářního měsíčně. Žalovaný však splátkový kalendář nedodržel a dostal se do prodlení s úhradou splátky splatné dne [datum]. Žalobkyně následně přistoupila k zesplatnění celého úvěru. Žalovanému byla odeslána rovněž předžalobní výzva, a to dne [datum]. Žalovaný doposud uhradil 99 297 Kč v 51 splátkách po 1 947 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků, neboť žalovaný se k jednání soudu nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání řádně předvolán, žalobkyně se z jednání omluvila a s projednáním ve své nepřítomnosti souhlasila.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci: Žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které mu měla poskytnout částku 45 000 Kč. Z této částky byla částka ve výši 36 000 Kč vyplacena přímo žalovanému a částku ve výši 9 000 Kč si žalobkyně započetla na náklady (celkem 290 Kč za lustrum v registrech, 360 Kč za zaslání smlouvy – kurýrní služba, zabezpečené odeslání elektronicky, 1 800 Kč za odměnu za sjednání smlouvy, 8 270 Kč za ostatní administrativní náklady žalobkyně). Žalovaný měl tuto částku spolu s úrokem ve výši 23 % ročně splácet ve splátkách po 1 158 Kč. Zároveň byla sjednána služba podpora, tedy možnost odkladu tří splátek úvěru ročně a možnost přerušení splácení až na dobu devíti měsíců za předem stanovených okolností, jejíž cena byla stanovena na 43 488 Kč za dobu trvání smlouvy. Žalovaný měl tuto službu uhradit v měsíčních splátkách po 604 Kč /viz smlouva o poskytnutí úvěru včetně příloh č. [hodnota] – 7 na č. l. 7-20 spisu/. Smlouva byla uzavírána distančně, přičemž žalobkyně využila i tzv. verifikační platby ve výši 10 Kč /viz potvrzení o příchozí platbě na č. l. 21 a 53 spisu/. Totožnost žalovaného byla ověřována prostřednictvím kopie občanského a řidičského průkazu /viz kopie OP na č. l. 50, kopie ŘP na č. l. 55, výpis z databáze neplatných průkazů na č. l. 46 spisu/. Před sjednáním smlouvy žalobkyně zkoumala v rámci posouzení úvěruschopnosti osobní a majetkové poměry žalovaného. Vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v dotazníku, jenž je přílohou smlouvy o úvěru. Konkrétně vycházela z toho, že žalovaný je rozvedený, nemá děti, má vysokoškolské vzdělání, je zaměstnán jako manažer u [právnická osoba]., jeho příjem ze závislé činnosti činí 55 430 Kč a jeho měsíční závazky dosahují celkové výše 25 327 Kč. Náklady na bydlení byly stanoveny na 0 Kč, náklady na spotřebitele na 6 800 Kč. Žalobkyni byly také známy pravidelné závazky žalovaného, a to splátky [Anonymizováno] [Anonymizováno] 552 Kč, [právnická osoba] 5 874 Kč, [Anonymizováno] [Anonymizováno] 1 500 Kč, Cofidis 1 996 Kč, a dále splátky bez určení společnosti ve výši 2 486 Kč, 513 Kč, 2 720 Kč a 2 706 Kč. Dále byla evidována pravidelná splátka SIPO ve výši 180 Kč. Jako jednorázový závazek byla uvedena [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve výši 2 000 Kč. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalobkyně prověřila žalovaného v centrální evidenci exekucí s negativním výsledkem, v insolvenčním rejstříku rovněž s negativním výsledkem a v nebankovním registru, kde byl žalovaný lustrován s výsledným ratingem B a 12 pozitivními lustracemi /viz příloha č. [hodnota] smlouvy o úvěru na č. l. 15-17, výpis z centrální evidence exekucí na č. l. 47 spisu, výpis z insolvenčního rejstříku na č. l. 48, výpis z nebankovního registru na č. l. 49 spisu/. Žalobkyně měla dále k dispozici výpis z účtu žalovaného za měsíc leden a jeho výplatní pásku za měsíc únor 2020. Za měsíc únor 2020 činil čistý příjem žalovaného od zaměstnavatele 39 124 Kč. Dle výpisu z účtu byla v lednu 2020 na účet žalovaného od jeho zaměstnavatele připsána částka ve výši 55 430 Kč. Počáteční zůstatek účtu činil -48 277,17 Kč a konečný zůstatek činil -50 381,54 Kč. Z výpisu vyplývají rovněž příchozí platby přes platební bránu „THEPAY.CZ, S.R.O.“, a to v celkové výši 19 500 Kč. Na účet byly připisovány finanční prostředky i od jiných subjektů (,,[podezřelý výraz] [podezřelý výraz] “ ,,[Anonymizováno] O.[právnická osoba].“, atd.) /viz výpis z účtu ze dne [datum] na č. l. 56-58, výplatní páska za měsíc únor na č. l. 60 spisu/. Žalobkyně rovněž ověřila existenci zaměstnavatele žalovaného v obchodním rejstříku /viz výpis z OR na č. l. 59 spisu/. Dne [datum] žalobkyně vyplatila na účet žalovaného částku ve výši 36 000 Kč /viz potvrzení o vyplacení úvěru na č. l. 52, sdělení [právnická osoba]. na č. l. 40, potvrzení o bezhotovostní platbě na č. l. 22 spisu/. Žalobkyně zaslala žalovanému dne [datum] a dne [datum] upomínky k úhradě dlužné splátky a dne [datum] předžalobní výzvu k úhradě celého zesplatněného dluhu /viz upomínka č. [hodnota] na č. l. 23, podací lístek na č. l. 24, upomínka č. [hodnota] na č. l. 25, podací lístek na č. l. 26, předžalobní výzva na č. l. 27, podací lístek na č. l. 28 spisu/. Žalovaný žalobkyni před podáním žaloby uhradil celkem 99 297 Kč /viz tabulka umoření na č. l. 45 spisu/.

5. Na základě shora popsaných skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu, na základě které žalobkyně měla poskytnout žalovanému částku 45 000 Kč. Z této částky byla částka ve výši 36 000 Kč skutečně vyplacena žalovanému. Žalovaný žalobkyni uhradil celkem 99 297 Kč.

6. Soud nicméně nemohl učinit skutkový závěr, že žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. K neprokázaným skutečnostem žalobkyní nemohl soud poskytnout poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť žalobkyně se k jednání soudu nedostavila. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila a požádala, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti. Žalobkyně byla soudem spolu s předvoláním k jednání informována, že shora uvedené skutečnosti nepovažuje soud za prokázané a žalobkyně bude o nutnosti označit důkazy při jednání poučena. Žalobkyně sice soudu zaslala doplnění svých tvrzení, ale toto soud nepovažoval po provedeném dokazování za dostatečné. Svým procesním postupem se tak sama žalobkyně zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku ve výši 36 000 Kč. Zbylých 9 000 Kč, které měla žalovanému poskytnout, započetla žalobkyně na poplatky ze smlouvy a náklady. Tato částka tak žalovanému vyplacena nebyla. V souvislosti se smlouvou o spotřebitelském úvěru však žalobkyně v řízení neprokázala, že ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla především z nedoložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů uvedených žalovaným v žádosti o půjčku, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně ověřovala výši příjmů žalovaného z výpisu z účtu a z výplatní pásky. Správně se tak nespoléhala jen na tvrzení žalovaného. Zcela však ignorovala rozpory mezi údaji uvedenými žalovaným, a právě výpisem z účtu a výplatní páskou. Žalobkyně totiž vycházela z měsíčního příjmu žalovaného ve výši 55 430 Kč. Smlouva o úvěru však byla uzavřena v březnu 2020, přičemž za únor 2020 činila čistá mzda žalovaného 39 124 Kč. Z výpisu z účtu za měsíc leden pak vyplývalo, že se žalovaný dlouhodobě nachází se svými financemi v mínusu 50 000 Kč. Je tedy zřejmé, že mzda žalovaného, kterou i žalobkyně ověřovala, nepřesahovala pravidelně každý měsíc 50 000 Kč, ale naopak že před uzavřením smlouvy činila přibližně 39 000 Kč. Například za měsíc únor by tak při výdělku 39 000 Kč a odečtu žalobkyní deklarovaných splátek ve výši 25 000 Kč měl žalovaný k dispozici zůstatek 14 000 Kč, a to bez zohlednění nákladů na bydlení, živobytí, atd. Žalobkyně však zcela chybně posoudila výdajovou stránku žalovaného, kdy se bez dalšího spokojila s tvrzením žalovaného, že na bydlení má nulové výdaje. Co se týká výdajové stránky žalovaného, vycházela tedy žalobkyně z nákladů na bydlení ve výši 0 Kč, a to bez toho, aniž by zjišťovala, jakým způsobem si žalovaný bydlení zajišťuje. Žalobkyně tedy jednak vycházela ze zjevně nepřesně sdělené výše příjmu, když zcela ignorovala výplatní pásku žalovaného a vycházela z lednového údaje 55 430 Kč (za únor byla doložena vyplacená mzda nižší), a dále se zcela nedostatečně věnovala výdajové stránce žalovaného, kde sice zohlednila dřívější splátky žalovaného, ale nezabývala se vůbec, natož podrobně, jeho skutečnými výdaji na dopravu, stravu, ošacení, a zejména na bydlení. Žalobkyně tedy zcela chybně posoudila výdajovou stránku žalovaného, kdy se bez dalšího spokojila s tvrzením žalovaného a pouze na základě takto nedostatečně zjištěných výdajů žalovaného učinila závěr o úvěruschopnosti žalovaného, a to navíc za situace, kdy byl žalovaný na svém bankovním účtu pravidelně v mínusu, tedy zadlužený. Přístup žalobkyně k posouzení výdajové stránky žalovaného tak soud hodnotí jako zcela liknavý a postup žalobkyně je nutné hodnotit z hlediska posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako nedostatečný. Z výpisu z účtu žalovaného přitom bylo zřejmé, že výdaje žalovaného jsou i v případě mimořádné výplaty a dalších příchozích plateb, u nichž nebylo ani zřejmé, že by se jednalo o příjmy pravidelné, vyšší než jeho příjmy. Závěr o tom, že žalovaný je schopen úvěr splácet, tak byl soudem vyhodnocen jako nesprávný. Nebylo tedy prokázáno, že by žalovaná splnila svou zákonnou povinnost k ověření úvěruschopnosti žalovaného. V souladu s § 87 odst. 1 ZoSÚ je proto smlouva absolutně neplatná. K otázce přezkumu posouzení úvěruschopnosti před podpisem úvěrové smlouvy a důsledku absolutní neplatnosti považuje soud za vhodné uvést, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. právě jako neplatnost absolutní, byť § 87 odst. 1 ZoSÚ stanoví pro uplatnění námitky neplatnosti tříletou promlčecí lhůtu. Dané porušení povinnosti poskytovatele totiž odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech soud odkazuje např. na rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se krajský soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ. Konstatoval, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako neplatnost absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

17. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení v rozsahu poskytnuté částky 36 000 Kč a žalovanému vznikla ve smyslu § 2991 a násl. o. z. povinnost toto bezdůvodné obohacení vydat. Z listin předložených v řízení a obsahu spisu vyplynulo, že žalovaný již žalobkyni uhradil celkem 99 297 Kč, a z titulu bezdůvodného obohacení mu tak již nezbývá uhradit ničeho. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

18. Žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Jelikož však nebyl elektronický platební rozkaz ve věci vydán, je potřeba dle přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., zákona České národní rady o soudních poplatcích, žalobkyni doměřit soudní poplatek do výše položky 1 sazebníku poplatků, a to konkrétně dle položky 1 bod 1 písm. b). Za návrh na zahájení řízení uhradila žalobkyně doposud částku ve výši 883 Kč ( z částky 1 033 Kč), a proto jí soud stanovil povinnost ve stanovené lhůtě uhradit doplatek ve výši 150 Kč (výrok II. tohoto rozsudku).

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly (výrok III. tohoto rozsudku).