Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Žaloba se zamítá co do částky [částka] a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení s argumentem, že žalovaná uzavřela dne [datum] s žalobkyní smlouvu o zápůjčce, na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši [částka], které byly žalované zaslány na účet dne [datum], žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši [částka], jistina a poplatek byly splatné do dne [datum], žalovaná na svůj dluh uhradila celkem [částka]. Žalobkyně poskytla žalované zápůjčku prostřednictvím své webové stránky www.[Anonymizováno].cz, kde žalovaná vyplnila na webové stránce žalobkyně formulář – žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadala své osobní údaje, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřila totožnost klienta a to tak, že klient je povinen žalobkyni v rámci žádosti o uzavření smlouvy poskytnout scan dokladu totožnosti se svou fotografií a dále pomocí ověřovací korunové bezhotovostní platby jejíž součástí je rovněž informace o jméně a příjmení majitele účtu, na něž je následně zápůjčka vyplacena (podmínkou výplaty je, že jméno a příjmení majitele účtu je shodné se jménem a příjmením klienta). Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky a to pinem, který žalobkyně zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Dále ze žaloby vyplývá, že před uzavřením smlouvy si žalobkyně od žalované vyžádala informace o rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalované, případně nahlédnutím do relevantní databáze.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a během celého řízení zůstala zcela pasivní.
3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně ani žalovaná se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřily, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemají námitek.
4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:
5. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] soud zjistil, že tato smlouva byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena prostřednictvím elektronické komunikace na dálku, konkrétně prostřednictvím SMS kódu. Obsahem smlouvy byl úvěr ve výši [částka] spolu s poplatkem ve výši [částka], se splatností dne [datum].
6. Z listiny označené jako „Údaje o provedených platbách“ soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalované dne [datum] částku ve výši [částka], a to převodem na bankovní účet žalované.
7. Upomínkami ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum] měl soud za prokázané, že žalobkyně opakované vyzývala žalovanou k úhradě celkové dlužné částky.
8. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne [datum] se podává, že žalovaná byla žalobkyní prostřednictvím její právní zástupkyně vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
9. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, kdy soud měl za prokázané to, že na účet žalované byla poskytnuta částka ve výši [částka] dne [datum], a to z titulu smlouvy o zápůjčce, uzavřené elektronicky. Soud tak neměl za prokázané, že to byla skutečně žalovaná, kdo předmětnou smlouvu uzavřela, neboť přístupové údaje k účtu, stejně jako mobilní telefon, mohly být zneužity jinou osobou, například osobou, která s majitelem účtu žije v společné domácnosti. Žalobkyně dále neprokázala, že se před uzavřením smlouvy o zápůjčce jakkoli zabývala úvěruschopností žalované, všechna její tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalované a její majetkové situace zůstala v rovině neprokázaných tvrzení. Rovněž tvrzení o tom, že majetková situace žalované byla prověřena prostřednictvím lustrací v dostupných evidencích nebylo žalobkyní prokázáno. Žalobkyně žádným způsobem nezkoumala příjmy a výdaje žalované, a tedy nemohla mít ani základní představu o jejích majetkových poměrech. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované a poskytla úvěr osobě, o jejíž majetkových poměrech neměla prakticky žádné informace.
10. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:
11. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. [Anonymizováno] -679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/[Anonymizováno] /EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
12. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum] věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
13. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.
14. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
15. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.
18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
20. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované, žalobkyně se vůbec nezabývala majetkovou situací žalované a poskytla úvěr osobě, o které neměla prakticky žádné informace.
21. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
22. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
23. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] ve věci sp. zn. [spisová značka], jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
24. Soud dospěl k závěru, že žalované byla vyplacena celkem částka [částka] z titulu úvěrové smlouvy dne [datum], žalovaná vrátila [částka]. Soud proto uložil žalované zaplatit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení na základě neplatné úvěrové smlouvy částku ve výši [částka]. Jelikož soud úvěrovou smlouvu posoudil jako neplatnou pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně, zamítl soud nárok žalobkyně na zaplacení ostatních nároků, stejně jako nárok žalobkyně na zaplacení zákonných úroků z prodlení, neboť nárok na jejich zaplacení vzniká až v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny na základě rozhodnutí soudu (k tomu srov. právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. [spisová značka]).
25. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že v převážné většině byla ve věci úspěšná žalovaná, neboť úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky (viz např. usnesení NS ČR ze dne [datum], sp.zn. [spisová značka] nebo usnesení NS ČR ze dne [datum], sp.zn. [spisová značka]). Soud však nezjistil, že by žalované nějaké náklady řízení vznikly, proto soud neuložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení.